Existují jen dvě možnosti: Bůh buď je, nebo není. Buď věříme, že Bůh existuje, nebo věříme, že Bůh neexistuje. Víru tedy máme a potřebujeme všichni, je jen otázka, jaké má naše víra důsledky.
Kdysi byl představitelem hrdinů rytíř nebo šerif bez bázně a hany, který svou odvahou převyšoval průměr. K němu jsme vzhlíželi, on se uměl postavit zlu a stál na straně dobra. Knihy a filmy s takovými hrdiny byly pokračovateli pohádek, kde dobro vždy vítězí nad zlem. Od kolébky jsme se učili, že se dobro vyplácí a zlo bude potrestáno. Přirozeným pro nás bylo, že lhát, nedodržovat sliby, krást a podvádět je zlo. Chápali jsme, že oběť je správná, že jsme tady pro druhé lidi a že bez možnosti darovat sebe sama druhým nedojdeme štěstí ani my. Že právě pro dosažení osobního štěstí musíme více dávat než brát. Obecně byla ve společnosti víra, že pokud uděláme někomu něco špatného, tak se nám to ve zlém vrátí. Takový pocit nemá nic společného s materialistickým pojetím světa.
Komunistická totalita nás od skutečných hodnot nedokázala odvést, ač se snažila. I v těch nejtěžších dobách bylo pro všechny slušné lidi (a byla jich většina, ne že ne) úplně jasno: musíme s totalitním státem opřeným o okupační armády dělat větší či menší kompromisy, ale vědět kdo je hodný a kdo zlý bylo hrozně jednoduché. Prostě oni hlásali svou pravdu a my jsme věděli, že je lží. I proto se leninsko-jakešovským „vědecky prokázaným pravdám“ dnes již jen smějeme.
Mnohem sofistikovaněji na to šli komunisté západního svobodného světa. Zde si s dovolením vypůjčím několik vět od Prof. Petra Vopěnky, mého ctěného a mnohem moudřejšího přítele, který k tomuto tématu nedávno publikoval vynikající článek: italští, ale i jiní komunisté pochopili, že „teprve po rozbití civilizace založené na židovskokřesťanských naukách a hodnotách lze usilovat o nastolení komunistického společenského řádu. Ne krvavá, ale kulturní revoluce je správnou opravou chyb obsažených v marxistické teorii.“ Proto usilovali o spojení se „západními intelektuály, kteří pohrdají křesťanstvím a buržoazní kulturou, a kteří utvářejí myšlení mládeže“.
To, co se nepodařilo pendrekovému materialismu, se v západní Evropě stává normou. Vyhnali jsme bolševiky dveřmi a dnes se vrací oknem. Po dvaceti letech svobody už jen málokdo ví, co vůbec dobro a zlo je. Každý má „právo na svůj názor“ (což je jen útočiště pro hlupáky, aby si nemuseli svou hloupost přiznat), místo pravdy platí politická koreknost (což není nic jiného než souhlas s lhaním). Filosoficky slaboučkému a skutečnými filosofy vysmívanému relativismu se v kulturně-mediálním světě nesmírně daří. Každý, kdo v západním světě dnes pronese kdysi vcelku banální větu „já mám pravdu a vy se mýlíte“, je označen pomalu za fašistu. Neupírám nikomu právo vyslovit svůj názor, ale proč tak strašně dráždí MÉ právo říci, že tento názor je hloupý, špatný, nepravdivý?
U nás už je normou minimálně vážně mluvit o euthanázii, potratech, manželství osob stejného pohlaví, adopci dětí homosexuály, na státních úřadech se debatuje o tom, zda mají mít zvířata lidská práva a pornografie je zařazena do metodiky výchovy nezletilých dětí. V západním světě se už živě diskutuje o eugenice, vraždění dětí několik měsíců po porodu a legalizaci pedofilie, což sem nepochybně také brzy dorazí. To je prostě zlo.
Zlo se nám po tom, co diktovalo půlce světa a ukázalo svou pravou tvář, dnes neukazuje jako zlo, protože by se od něj každý odvrátil. Musí se ukazovat jako dobro. Euthanázie se prezentuje jako touha zbavit člověka utrpení, potrat jako právo ženy na volbu, rozvod jako standardní řešení manželských problémů, adopce dětí homosexuály jako právo každého člověka mít dítě a tak můžeme pokračovat. Zastírá se tu pravda, že eutanázie i potrat je vražda, že dítě potřebuje matku a otce. Že svoboda vždy byla a musí být doprovázena odpovědností, že vedle nezadatelných lidských práv existují i povinnosti. Ničí to tradiční a tisíciletím prověřené hodnoty, na kterých vyrostli naši předci i my sami.
Dnešní mediálně-kulturní svět je namísto osamělých hrdinů, kteří přijedou včas a přinesou spravedlnost, zaplaven vnitřně rozervanými promiskuitními bytostmi, které nemají nejmenší vztah k tomu, co je správné a špatné, a když už náhodou, tak „ti hodní“ jsou ti největší bijci proti kouření, za potraty, za práva homosexuálů a „ti zlí“ přesně naopak.
Pokud mají pravdu ti, kteří věří, že Bůh neexistuje, že neexistuje vyšší spravedlnost, nic, čemu se zodpovídat „dokud nás nechytnou“, pak existuje jen přežití schopnějšího. Neexistuje pravda a každý má tu svoji. Jen blázen by bral v úvahu potřeby ostatních. Politika pak samozřejmě není službou, ale prostředkem pro uchopení moci a získání výhod. V každém společenství je správné chránit jen svoje zájmy. V rodině, v práci, všude musíme upřednostnit svoje potřeby, dokonce se ani nemůžeme chovat jinak, protože jsme se tak prostě od přírody vyvinuli.
Ptejme se však sami sebe, zda v takové společnosti chceme žít. Já se spolu s profesorem Vopěnkou ptám „Kdo nám zachrání evropskou civilizaci“? Věřím, že si musíme pomoci sami, stát nás nemůže a dokonce nesmí učit morálce. Nepotřebuji „křesťanskou“ lobby v parlamentu, hlavě chci, aby se stát přestal míchat do naší morálky, našich životů a životů našich dětí.
Proto jsem si jista, že by měl každý křesťan volit pravici.
Já osobně budu volit ODS v čele s báječnou Mirkou Němcovou a zakroužkuju na desátém místě Marka Bendu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
