Ačkoli lze bez nadsázky říci, že hlavní mediální hvězdou Valného shromáždění OSN v New Yorku je ruský prezident Vladimir Putin, který dorazil přesně po deseti letech, a mediálním tématem je válka v Sýrii, byl projev prezidenta USA Baracka Obamy očekáván s o to větším zájmem. Koneckonců, Putin své názory na řešení syrské krize v uplynulých dnech už zopakoval několikrát a všem, koho seznal za důležité.
Barack Obama přednesl v pravdě „americký“ projev, přinejmenším z hlediska mnohoslovnosti a počtu vzletných frází, opakování a doplňování dotčených témat, přičemž se ale místy stával lehce neuchopitelným – zkritizoval kupříkladu padesát let amerických sankcí proti Kubě, ale západní sankce proti Rusku označil za správné, přičemž však vyloučil, že by to byl návrat ke studené válce. Připustil, že se USA v Iráku zničením státních struktur dopustily chyb, ale trval na odchodu „vraha dětí“ Bašára Asada z čela Sýrie, připustil kompromis, když nevyloučil spolupráci s Ruskem a Íránem na řešení syrského konfliktu, ale není jasné, co tím v praxi myslel, neboť vzápětí zdůraznil, že se Sýrie „po takovém krveprolití“ nemůže vrátit k „předválečnému statu quo“. Možná to ale v praxi neznamená vůbec nic, protože přísně logicky vzato, žádná země po válce už nikdy není taková jako předtím… Že by tedy jen silná slova, která mají uklidnit neokonzervativce v době, kdy Obama nebombarduje přímo Asada, Írán ani žádný další nový dosud nebombardovaný stát? Vždyť třeba pro Johna McCaina je zradou Ameriky už jen to, že se Obama s Putinem vůbec sejde.
K tématu ukrajinské krize pak Obama prohlásil, že USA „nemohou stát stranou, když se narušuje územní svrchovanost“ nějaké země, poznamenal, že „ukrajinský lid se nyní chce připojit k Evropě a nikoli Rusku“, přičemž ukrajinská média si všímají hlavně jeho věty, v níž slíbil, že je Obama „připraven v případě nutnosti použít armádu USA, nejsilnější na světě, aby ochránila USA a jejich spojence“, byť není zcela jasné, zda se tento „závazek“ opravdu vztahuje i na Ukrajinu.
Poněkud překvapivá byla pak závěrečná pasáž Obamova projevu, v níž se položil do zdůrazňování demokratičnosti Spojených států; možná byla tato část projevu adresována především americké veřejnosti, nicméně při poslechu zvenčí vyvolávala podivný pocit – Proč tolik přesvědčování? Copak tam snad demokracii ve skutečnosti nemají?
Leitmotivem celého projevu (plné znění je ZDE) byl ale pohled na svět výhradně americkýma očima, s předpokladem, že co je dobré pro USA, musí být automaticky dobré pro "světovou demokracii"; bůh suď, co se tím pojmem v současnosti vlastně míní.
V tom se prezident USA radikálně odlišil od následujících řečníků. Čínský prezident Si Ťin-pching například věnoval značnou část svého mnohem konkrétnějšího projevu změnám klimatu, nicméně k mezinárodní politice prohlásil, že „bez ohledu na to, jak se bude vyvíjet mezinárodní situace a jak bude Čína silná, nikdy nebude usilovat o hegemonii, expanzi nebo vytváření sfér vlivu“, tedy že odmítá dosavadní západní „zákony džungle, které nejsou cestou ke správě mezinárodních vztahů“. K tomu oznámil závazek pomáhat na půdě OSN rozvojovým zemím, vytvořit stálou osmitisícovou jednotku pro účely mírových misí OSN a přidal miliardu dolarů do nově utvořeného fondu OSN pro mír a rozvoj.
Také Vladimir Putin se soustředil na fakta a na roli OSN v současném světě, přičemž jednoznačně odmítl hegemonistickou politiku, k níž se USA upjaly po konci studené války. Podle něj je dnes mezinárodní situace už neudržitelná, neboť vede více méně už jen k "vytváření protektorátů", a vyslovil se pro návrat všech důležitých problémů na půdu Rady bezpečnosti OSN, která je podle něj poslední platformou pro „současnou podobu mezinárodního práva“. Zdůraznil, že Západ OSN při svých agresích na Blízkém východě OSN považoval za zbytečnou a jako takovou ji obcházel, což může vést ke kolapsu celé architektury mezinárodních vztahů. A v takovém případě podle Putina zbude je „právo síly“, svět bude ovládán „sobectvím, namísto kolektivní součinností“ a bude pokračovat v duchu „diktátu namísto rovnosti“. A co víc, namísto triumfu demokracie po západních agresích na Blízkém východě máme „násilí a sociální katastrofy“, v nichž se „nikdo nestará o lidská práva, včetně práva na život“. V této souvislosti je podle něj „obrovská chyba odmítat spolupráci se syrskou vládou a jejími ozbrojenými silami“, protože ty jsou „vedle Kurdů“ jediné, kdo „odhodlaně bojují s terorismem tváří v tvář“. (Celý Putinův projev je ZDE).
Před setkáním Obama – Putin jsou mantinely tedy nastavené: zásadní rozdíl spočívá v tom, že USA dál trvají na unipolárním světě, Rusko s Čínou dávají otevřeně přednost světu, v němž se bude rozhodovat kolektivně a s ohledem i na zájmy jiných. Takže vlastně nic nového. Tedy kromě toho, že se tyto dvě koncepce musejí logicky střetnout...
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
