Britský The Independent zveřejnil důvěrné dokumenty, podle nichž byla vedlejším produktem Nimrovy popravy kalkulovaná snaha vyprovokovat Írán, aby odhalil svou „násilnou“ tvář. Podařilo se a Írán do saúdské pasti opravdu „padl“, byť lze spekulovat, do jaké míry byla vypálená saúdská ambasáda v Teheránu, kterou organizovaný dav demonstrantů na protest proti smrti šajcha Nimra zaházel Molotovovými koktejly, pro změnu úlitbou konzervativnímu kléru íránskému. Rijád přehnaně rychle přerušil s Teheránem diplomatické styky i letecké spojení a přinejmenším podle reakcí západního mediálního mainstreamu se muslimský svět ocitl na hraně obřího střetu mezi sunnity a šíity.

Někde v tomto bodu ovšem čím dál nervóznější saúdské propočty – stejně jako mediální projekce – znovu přestaly dávat kýžený výsledek. Íránský prezident Hasan Róhání vyzval k co nejrychlejšímu potrestání všech, kdo na saúdské velvyslanectví útočili (několik desítek jich policie zatkla přímo na místě) a zbavil funkcí i vysoké bezpečnostní úředníky, reakce muslimského světa byla vágní. Zatímco diplomatické styky s Íránem poslušně zhoršily jen Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Kuvajt, Katar nebo Džibutsko (a podporu Rijádu vyjádřili rovněž „umírnění“ a Západem akceptovaní syrští teroristé z Islámské fronty), proti rozdmýchávání sektářských konfliktů se otevřeně – bez ohledu na pokračující saúdské investice – postavil Egypt nebo Omán, Liga arabských států se shodla jen na vágním odsouzení Íránu a čtyři země s nejpočetnějším muslimským (a shodou okolností sunnitským) obyvatelstvem – Indonésie, Indie, Pákistán a Bangladéš – se tvářily, jako by si snah krále Salmána postavit se do čela bojovníků za budoucnost sunnitského světa ani nevšimly. Pro většinu muslimů jsou rozdíly mezi sunnity a šíity přirozené, patří k jejich víře a množí se komentáře, podle nichž by si Saúdové a Íránci měli nechat své rozbroje pro sebe a netahat špinavé muslimské prádlo na veřejnost. Neúspěchem skončil i výlet korunního prince Muhammada bin Sultána do Pákistánu, kde chtěl získat jednoznačnou podporu. Od šéfa armády se sice dozvěděl, že Pákistán nedopustí ohrožení saúdské územní celistvosti, ale vzhledem k tomu, že Islámábád přihlíží už měsíce tomu, jak jemenští Húthíové pronikají do Saúdské Arábie z jihu, je zřejmé, že smyslem prohlášení bylo udělat princi aspoň naoko radost. A premiér Naváz Šaríf namísto vyjadřování podpory tomu nebo druhému nabídl, že jeho země bude dalším z prostředníků v urovnání sporu s Íránem. V ulicích Islámábádu Saúda vítaly protesty, přičemž demonstranti podle všeho předčasně ukončili i původně několikadenní pákistánskou návštěvu saúdského ministra zahraničí – a to prý po pouhých jedenácti hodinách.

„Zradilo“ i Turecko, které se jinak – po sestřelení ruského bombardéru nad Sýrií – snaží hledat v regionu nové přátele, především v Izraeli a právě Saúdské Arábii. Když zprávy o popravě šajcha Nimra a přerušení diplomatických vztahů s Íránem zaplavily svět, prezident Recep Erdogan si nejspíš teprve vybaloval kufry po návratu z Rijádu, kde se dohodl na „strategické spolupráci“. Turecko je převážně sunnitská saláfistická země a jeho vztahy s Íránem nejsou ideální, tím spíš při vyhlídce na Írán coby budoucí regionální velmoc. Přesto ale Ankara Saúdy nepodržela – ministerstvo zahraničí označilo popravu za politicky motivovanou a Erdogan pak jen tuto formulaci zmírnil s tím, že vše je to saúdská „vnitřní věc“. V době, kdy Turecko dál drží Evropu pod krkem s pohrůžkou „Plaťte, nebo vás zaplavíme uprchlíky“, je takový postoj možná překvapivě umírněný. Nicméně, objevují se úvahy, podle nichž se Ankara obává případného íránského vlivu na turecké šíitské alavity, a tak v konfliktu mezi Saúdy a Íránem vyčkává, přinejmenším na výsledek blížících se íránských voleb.

Na druhou stranu ale platí, že Turecko s Íránem – bez ohledu na rozdílné přístupy k válce v Sýrii – spojují budoucí možnosti ekonomické spolupráce, ale především snahy řešit své kurdské „problémy“. Právě v tom se například Írán v Sýrii rozchází s Ruskem, které – společně s USA – vnímá syrské Kurdy jako přirozené spojence v boji proti Islámskému státu. Příznačným pro provázané zájmy v regionu je skutečnost, že se Teherán nabídl jako prostředník v urovnání sporu mezi Ruskem a Tureckem, zatímco Rusko a USA, které chtějí udržet při životě chatrný politický proces kolem Sýrie, už avizují ochotu pomoci při zmírnění sporu mezi Saúdy a Íránem a se stejným úkolem vyslala do obou zemí svého emisara i Čína…