Spojené státy se už delší dobu snažily dotlačit Turecko, aby se připojilo k jejich nevítězné „válce“ proti Daeši, a když se jim to – nejspíš i prostřednictvím vydírání – podařilo, okamžitě se začalo mluvit o „průlomu“ či rovnou „bodu obratu“. Uplynulo ale pár dní a pochybnosti se dnes točí už i kolem dohody mezi USA a Tureckem o vytvoření „nárazníkového“ pásma na severu Sýrie. Ukazuje se totiž, že kromě shody na tom, že pásmo má mít asi 100 kilometrů, jistého není už vůbec nic – neví se, kde má být zóna vlastně vyhlášena, jak hluboko by měla zasahovat do syrského území nebo kdo by ji měl svými pozemními jednotkami ovládat. Je to jen důsledek faktu, že USA a Turecko mají v Sýrii různé priority a adekvátně tomu i zcela jiné spojence. Pro Turecko jsou hlavním terčem Kurdové, kteří jsou pro USA pro změnu klíčovými spojenci v regionu, a totéž v opačném gardu platí také pro Islámský stát, čili Daeš. Tyto rozpory mohou celý nápad s „nárazníkovým pásmem“ ve finále zanechat jen na papíře, tím spíš, že proti se staví i obyvatelé tureckého příhraničí – v beztak už chaotické situaci by si ztrátu svých příjmů z pašování do Sýrie mohli začít kompenzovat způsoby, které by nepřehledného válečného pavouka jen dál zašmodrchaly.

Ještě větším fiaskem je ovšem už skoro rok avízovaný projekt výcviku „umírněných“ syrských rebelů – po roce snah a utracení milionů dolarů se jich Pentagonu do Sýrie podařilo pod vzletnou hlavičkou Nových syrských sil (NSF) vypustit jen 54. A co víc, už po pár hodinách jejich velitel, původně dezertér ze syrské armády, který pomáhal ostatní naverbovat, skončil i s několika svými muži v rukou Fronty al Nusrá, syrské odnože Al Kajdy. Situace je ovšem neuchopitelná -- není přesně jasné, kolik rebelů kajdisté unesli (nebo jen prostě odvedli?), dokonce se objevují zprávy, které mají vše nejspíš jen zamlžit tvrzením, že vůbec nešlo o „americké“ rebely, nýbrž o rebely vycvičené Tureckem, nejnovější informace pak konstatují, že celá skupina byla vytlačena přímo ze své základny na severu Sýrie a byla donucena uprchnout do bezpečí na kurdská území, na něž ovšem pro změnu útočí turecká armáda, prý naprosto lidumilně… Al Kajda mezitím zveřejnila video se svými zajatci, nově oznámila, že zajala dalších pět „amerických“, a upozornila na očividné, tedy že nemá v úmyslu spolupracovat s žádnými „agenty Ameriky“.

Po zabití stovek civilistů během prvního roku „náletů proti Daeši“ se tak jako by samy od sebe v troskách ocitají mantry o podpoře „umírněné“ syrské opozici, která v Sýrii prosadí americké zájmy a stane se „bodem obratu“. V Pentagonu se snaží zachránit, co se dá, a tak následovalo oznámení o letecké ochraně příslušníků NSF „proti všem“. Už na první pohled je to ale poněkud bizarní -- není jasné, kolik příslušníků NSF z oněch čtyřiapadesáti vlastně ke „chránění“ zbylo, není jasné, co se stane, pokud je americké stíhačky začnou chránit na kurdském území proti turecké armádě (že by válka mezi dvěma členy NATO?), zato je jasné, že proti pohrobkům NSF stojí nejen Daeš, ale i Al Kajda a všechny jejich přidružené islamistické bojůvky. (Za této situace zdá se být poměrně kuriózním, že se američtí experti při kongresovém slyšení přou, jestli je pro USA větší hrozbou Al Kajda nebo Daeš…)

Je ale signifikantní, že tuto taškařici Turecku i USA před pár dny posvětilo NATO, což má samo o sobě silnou vypovídací hodnotu.

Asad neztrácí, naopak

Na druhou stranu lze předpokládat, že i v Pentagonu by se jen těžko obhajovala intenzivní a supernákladná letecká podpora několika rebelům, jejichž míra ochoty položit život za USA není vůbec jistá. Nicméně, pokud americké stíhačky opravdu začnou systematicky útočit pod záminkou podpory pro NSF, co bude jejich skutečným cílem?