Tereza Spencerová: Saúdové jako by na Západě ztráceli imunitu

Uplynulý týden na "syrské frontě" v kostce. Rusko se kvůli sestřelení svého bombardéru nad Sýrií sankcemi dál soustředí na Turecko (a Ankara propočítává očekávané ztráty a hlásí „připravenost“ předcházet společně dalším podobným situacím). Na turecké kšefty s ropou od Daeše poukazuje i Irák (na jehož severu turecká armáda útočí na Kurdy a Bagdád po šéfovi NATO chce, aby přiměl Turky stáhnout se z iráckého území). Nově se objevují zprávy, podle nichž Daeš stejně úspěšně jako s kradenou ropou obchoduje i s bavlnou, která končí ve formě oděvů i v britských buticích. Turečtí džihádisté na severu Sýrie bojují s americkými džihádisty (sorry, rebely). K americkému kongresmanovi Danovi Rohrabacherovi, který tvrdí, že „pokud členství v NATO znamená chránit Erdogana, tak by v NATO neměl být on, nebo my“, se přidávají další americké hlasy – konzervativní National Interest se ptá, zda-li opravdu není načase vyloučit Turecko z NATO, ekonomický Forbes má za to, že by USA měly Turky okamžitě „usadit“ a přestat garantovat jejich bezpečnost, politický The Hill otevřeně konstatuje, že současná migrační vlna směřující do Evropy je dílem Ankary a jako taková je tureckým útokem proti Západu. A německý NEOPresse požaduje, aby Západ vyhlásil sankce i proti Turecku, Saúdům nebo Kataru a srazil je tak na kolena. Zkrátka, z hlediska tureckého prezidenta Erdogana se nálady na Západě nevyvíjejí zrovna nejlépe.

A s tímto nepříjemným pocitem není rozhodně sám. Zdá se totiž, že o svou dosavadní nedotknutelnost v západním mainstreamu přichází i lidskoprávní hororová šou zvaná Saúdská Arábie. Třeba New Statesman přiznává, že to saúdský wahhábismus je hlavním zdrojem světového terorismu, Politico připomíná, že právě saúdští radikální duchovní a sponzoři džihádu pod ochranou vládnoucích feudálů jsou našimi skutečnými nepřáteli, britský generál Jonathan Shaw na stránkách The Telegraph zdůrazňuje, že to Saúdové a Katar jsou zodpovědní za globální šíření terorismu, na saúdský wahhábismus coby zdroj současného Daeše poukazuje také New York Times, zatímco Washington Post dodává, že celý současný vývoj umožnily Spojené státy, nejen pokračující podporou saúdské feudální diktatury, ale i hloupou invazí do Iráku. Na přetřes přichází i „záliba“ nového krále Salmána ve stínání hlav nejen údajných zločinců, ale i svých šíitských odpůrců, přičemž cynici poukazují na to, že přinejmenším letos je v tomto směru „náš“ monarcha „výkonnější“ než Daeš (a image mu příliš nevylepšuje ani „humánní“ rozhodnutí nestínat hlavy vězňům, kteří skončili za mříženi ještě jako děti).

Přidala se i německá tajná služba BND, podle níž Saúdská Arábie „destabilizuje arabský svět“, a současnou spíše váhavou politiku královské rodiny v dohlednu prý vystřídají „impulzivní zahraniční intervence“. Saúdové si na zprávu BND oficiálně stěžovali v Berlíně a německá vláda se v první reakci od názoru agentury distancovala s tím, že Saúdové jsou pro ni důležitým partnerem v „krizemi zmítaném světě“. Tento vazalský postoj nejspíš ale vyvolal v samotné vládě velké diskuse, protože jen o pár dní později vicepremiér a šéf sociálních demokratů Sigmar Gabriel prohlásil: „Musíme dát Saúdům jasně najevo, že čas, kdy jsme se dívali stranou, skončil. Wahhábistické mešity po celém světě jsou financovány Saúdskou Arábií. Mnozí islamisté, kteří ohrožují veřejnou bezpečnost, pocházejí právě z těchto komunit v Německu.“ Problém je totiž v tom, že odhadem až 25 procent všech nových bojovníků Daeše ze zahraničí jsou nedávní konvertité k islámu, kteří konverzi podstoupili až na výjimky v mešitách financovaných Saúdskou Arábií. Ve výsledku tak nekonvertovali k „obyčejnému“ mainstreamovému islámu, ale k nenávistnému saúdskému wahhábismu.

Rijád nyní navíc na vlnu zahraniční kritiky související s plánovanou popravou mladého palestinského básníka, který prý urazil krále, reagoval pohrůžkou soudem, ve výsledku tím ale vyvolal jen mohutnou vlnu ironických poznámek na Twitteru. A tak se v době, kdy sami Saúdové proměnili ceny ropy v geostrategickou zbraň a spolu s OPEC prakticky pohřbili frackingový boom v USA, obrátili o ochranu právě k USA – nabídkou na dodávky ropy za dumpingové ceny.

Úsměvná konference v Rijádu

Miloš Zeman vyvolal palcové titulky prohlášením, že se Turecko „někdy chová jako spojenec Islámského státu“. Má pravdu, byť lze samozřejmě diskutovat o onom „někdy“, nebo také proč v této souvislosti nepadla zmínka i o Saúdské Arábii. Obě tyty síly jsou totiž v posledních letech stále více propojené. Podle dostupných informací Saúdové věnovali Erdoganovi na loňskou volební kampaň 10 miliard dolarů, což se dá vnímat i jako výraz uznání za to, že Turecko na svém území otevřelo výcvikové tábory pro Daeš a další syrské teroristy a že jim dodávalo zbraně a další pomoc. Financování Erdoganovy kampaně i tureckých operací Daeše mimochodem prý řídil saúdský bankéř Jasín al Kádí, který má blízko k saúdské vládnoucí rodině, je členem Muslimského bratrstva, peníze v 80. letech minulého století zajišťoval už i Usámově Al Kajdě – a bez ohledu na to, že se ocitl na americkém seznamu globálních teroristů, se chlubí i osobním přátelstvím s Dickem Cheneym, Bushovým viceprezidentem a strůjcem agrese proti Iráku. Jinými slovy, spojencem Daeše není jen Erdoganova vláda, ale i wahhábisté ze Saúdské Arábie, Kataru, Spojených arabských emirátů… a další samozřejmě.

Zmíněná zpráva německé BND se přitom v souvislosti s „impulzivní zahraniční intervencí“ soustředí na postavu teprve třicetiletého korunního prince a ministra obrany Muhammada bin Salmána, jehož snad veškeré snahy zatím končí frustrací – ekonomické a sociální problémy království se neustále prohlubují, marný pokus porazit vzdorné jemenské Húthie po tři čtvrtě roce míří k zastavení palby a mírovým jednáním, snaha diverzifikovat zahraniční politiku sblížením s Ruskem (výměnou za Sýrii) skončila kdesi napůl cesty, poslední džihádisté odešli z Homsu, třetího největšího syrského města a někdejší bašty protiasadovské „revoluce“, Daeš, fakticky saúdsko-turecká armáda „v převleku“, taky už nemá ve světě krytí jako třeba ještě před rokem, a to, že západní mainstream vyrazil do útoku proti Saúdům rovněž nemůže být samo sebou.

Za této situace král Salmán do Rijádu svolal velekonferenci roztříštěné syrské „opozice“, na niž se sjela skoro stovka představitelů islamistických ozbrojených skupin ze Sýrie (v nichž je stále méně Syřanů), ale i opozičníků z exilu. Třeba italská La Stampa „konferenci“ označila za pokus vytvořit si v Sýrii další „saúdskou protiruskou armádu“, ale pokud byl cíl opravdu takový, nevyšel. Přítomní se totiž uměli shodnout na svých záměrech – pádu Asadova režimu – ale už nikoli na tom, jak této mety dosáhnout. Například zástupce „umírněné“ a Spojenými státy podporované Svobodné syrské armády hned na počátku požadoval fyzickou likvidaci všech šíitů, problém vyvstal i při volbě delegátů, kteří by se měli jménem celé „koalice“ účastnit politického procesu, a případná vize jednotné bojové síly vzala za své ve chvíli, kdy z konference odjeli představitelé Ahrár al Šám, po Daeši a Al Kajdě třetí největší džihádistické skupiny bojující v Sýrii. Protestovali tak proti „příliš velké roli“, jíž se dostalo opozičníkům „spojeným s režimem“, čím měli na mysli přítomný syrský Národní koordinační výbor pro demokratickou změnu, který je režimem v Damašku obecně tolerován a účastnil se i několika kol rozhovorů organizovaných Ruskem.

Bez „apokalyptických vizionářů“ z Ahrár al Šám, kteří trvali na uzákonění „islámské identity Sýrie“, ztratila snaha o vytvoření případné jednotné rebelské armády smysl, a tím dostala ránu i případná „impulzivní zahraniční intervence“, a tím i případné posílení saúdské role při vyjednávání o syrské budoucnosti. Zbylí přítomní se pak poslušně „shodli“ na společném prohlášení, v němž vágně požadují nahradit současný režim v Sýrii režimem „pluralistickým“, v němž by prý mohli být zastoupeni členové Asadovy vlády, ale nikoli Asad samotný. Už zmínky o „demokracii“ a „pluralitě“ z úst islamistů (a pod taktovkou Saúdů) znějí ale úsměvně a celý dokument tím ztrácí na důvěryhodnosti.

Bez Ahráru a samozřejmě bez syrských Kurdů, kteří do Rijádu nebyli pozváni vůbec (a svolali si proto svou vlastní „truckonferenci“), přišlo rijádské setkání o značnou porci svého významu, nicméně už jen fakt, že desítky malých a menších až zanedbatelných ozbrojených i neozbrojených skupin vyjádřily ochotu vstoupit s Damaškem do přímých jednání a deklarovaly snahu vytvořit politický systém, který bude „zastupovat všechny sektory syrského lidu“, tedy i menšiny alávitů, křesťanů nebo Kurdů, lze považovat za úspěch. Byť jen za velmi opatrný, neboť například Írán, který je jedním z nejdůležitějších „hráčů“ v regionu, poukázal na to, že v Rijádu jednali i zástupci skupin napojených na Daeš, a Teherán proto výsledky této konference uznávat nebude.

S tímto vývojem zamíří příští týden americký ministr zahraničí John Kerry do Moskvy k jednání s Vladimirem Putinem a svým protějškem Sergejem Lavrovem. Zatímco Saúdové a Turecko dál trvají na demisi Bašára Asada, nejspíš podle principu „proti radikálnímu islámu se nejlépe bojuje svržením posledního sekulárního režimu v regionu“, Spojeným státům už absurdita této argumentace (konečně) začíná docházet a Rusko a Írán Bašára Asada dál jednoznačně podporují s tvrzením, že o jeho osudu musí rozhodovat jen „syrský lid“, ale… ale o tom až příště.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.