Opravdu dávné úsloví o „nepříteli mého nepřítele, který se stává přítelem“ prochází v Sýrii pozoruhodnou novelizací. Nepřátelé teroristů, čili oficiálně nepřátel Západu -- tedy Kurdové, syrská vláda, Rusko, Írán a další – se záhadně stali rovněž nepřáteli. A turečtí nepřátelé našich kurdských přátel jsou našimi ctěnými spojenci, povšiml si Peter Hitchens v komentáři britského Daily Mail s tím, že „nevěří, že by britská nebo americká vláda opravdu chtěly bojovat proti Islámskému státu. Chtějí jen, aby vypadalo, jako by to dělaly.“  

Americký ministr obrany Ashton Carter pozici Washingtonu zcela vyjasnil: S Ruskem povede jen „základní, technická“ jednání, aby se zajistilo, že si nálety obou stran nebudou překážet, a „toť vše“. „Pokračují v náletech na cíle, které nepatří IS,“ vysvětlil. „Máme to za základní chybu,“ prohlásil. Jinými slovy to znamená, že žádná spolupráce s Ruskem – bez ohledu na jeho zájem -- v Sýrii nebude, dokud ruské letectvo bude likvidovat teroristy bez rozdílu.

Podle Moskvy je americké odmítání spolupráce jen projevem neochoty přiznat „chybnost“ dosavadní americké politiky „v celém světě, ale nyní konkrétně v Sýrii“. První oficiální „dekonfliktní“ rozhovory mezi USA a Ruskem se v každém případě odehrály o víkendu, neboť ruská strana si s oficiální odpovědí na americkou žádost sice „dala na čas“, ale nakonec předala Američanům svůj návrh společného návrhu o bezpečném nebi nad Sýrií. Hlavním tématem je zcela jistě rozhodnutí Pentagonu zajistit leteckou podporu svým „umírněným“ džihádistům.

Faktem ale přitom je, že Al Kajdu zatím Obamova administrativa veřejně neobhajuje a přenechává toto téma americkým penzionovaným generálům a think-tankům. Místo toho Bílý dům skloňuje nutnost ruské spolupráce s oddíly válčícími pod prapory v praxi už neexistující Svobodné syrské armády (FSA), zatímco třeba Francie podnikla v Sýrii druhý nálet u Rakká a navrhuje, aby se FSA rovnou spojila se syrskou vládní armádou. Rusko po týdnu náletů oznámilo, že je opravdu s FSA připraveno jednat, nicméně upozornilo, že veškeré pokusy o kontakty s „umírněnou“ syrskou opozicí v praxi ale narážejí na „naprostý odpor“ Západu. Nejspíš proto, že by se „provalilo“, že „umírněná“ FSA sice třeba na jihu Sýrie i s americkou pomocí poskytovanou přes Jordánsko doslova živoří, ale i tak vidí svůj smysl v boji proti Bašáru Asadovi a nikoli proti Daeši.