Já sám o něm píši již třetí měsíc a nejsem zdaleka sám.

Proč nemá naše vláda plán „B“, také není žádným překvapením. Bohumil Sobotka čeká, protože sám neví jak dál, a doufá, že summit předsedů vlád přijme nějaký kompromis, který jemu a dalším několika „disidentům“ při hlasování ministrů zachová tvář. Asi si brzy uvědomí, že žádné takové řešení neexistuje. Že každý kompromis bude považován buď jeho voliči doma, nebo jeho kolegy v Evropě, za zradu. A tak bude oscilovat a bude se snažit nám říkat něco, co bude navenek vypadat pokud možno rozhodně, ale bude o něčem jiném. Kompromis možná bude, bude se rozhodovat o přijetí mechanismu, o procesu přerozdělování as jeho klíči, ne o jednotlivém kole přerozdělování. Konkrétní čísla podle schváleného klíče přijdou z Evropské komise až poté.  A vláda se mezi tím, bude opět chlubit, jakého dosáhla vítězství.

Druhou alternativou by bylo zachovat se podobně jako slovenská vláda. To se samozřejmě nestane, my přece chceme být konstruktivní, jsme sice kategoricky proti, ale jednejme racionálně a nevyhrocujme situaci

Měli bychom si též uvědomit, že tato rána nemusí být tou poslední, kterou z Bruselu dostaneme. Můžeme se dočkat a dříve nebo později se i dočkáme, dalších. Jednou z nich bude asi rozhodnutí, že přistupujeme k euru.

To trošku rozvedu, protože to ilustruje, co jsme vlastně Lisabonskou smlouvou na sebe přivedli.