V jihomarockém přístavním městě Dakhla, v části země, která se jmenuje Západní Sahara, se v polovině března 2016 konalo již 2. africké Crans-Montana Forum za účasti více než 1000 delegátů ze 130 zemí světa. Pro mne to byla již (nebo snad teprve) druhá návštěva Maroka – o té první jsem podrobně (a pokud si vzpomínám velmi pozitivně) psal ve svých zápiscích v roce 2012 (viz můj text Zápisky z Maroka) a také v knize Zápisky z nových cest). Byl jsem tehdy na severu této velké země, ve Fesu a Rabatu, teď je to jih, navíc sporná Západní Sahara. Je to naprostá poušť.

Je to z Prahy daleko. Na letištích a v letadlech jsem byl při cestě tam 13 hodin. První zastávkou byl Řím. Pro člověka utrmáceného dlouhou (byť mírnou) zimou bylo osvěžující vidět, že je Itálie kolem Říma v polovině března už úplně zelená. Jel jsem z letiště Praha-Ruzyně na letiště Roma-Fiumicino, resp. tak o tom já staromódně uvažuji. Ukázalo se však, že letím z letiště Václava Havla na Aeroporto Leonardo da Vinci. Přejmenovat římské letiště podle staletí prověřené legendy asi smysl má (i když nevím proč), ale přejmenování ruzyňského letiště byla politická schválnost s velmi krátkodobým, tedy nestaletým nádechem. My jsme vždycky hloupější než zbytek světa a navzájem nenávistnější.

Zastávka v Itálii

Vždy je poučné přečíst si místní noviny. Jeden velký headline v Corriere della Sera se týkal toho, že dnes do Říma přiletí 1300 „ultras“ z pražské Sparty na zápas s Lazio Řím. V tlustém deníku (asi 80 stránek) to byla toho dne jediná zmínka o existenci naší země. (To, že jsme fotbal v Římě vyhráli 3:0, považuji za neuvěřitelné.) Pak mne zaujal smutný komentář jednoho italského staromilce, že si dnes v Itálii nikdo nevzpomněl na 155. výročí sjednocení Itálie, na jehož oslavách jsem při kulatém výročí před pěti lety byl přítomen jako osobní host prezidenta Napolitana.

Z domácí italské politiky byl nejzajímavější článek „Il nostro governo e il piu a sinitra della storia italiana“, neboli naše dnešní, myšleno italská, vláda je nejvíce nalevo v celé historii Itálie. Asi to bude pravda, jenom nevím, zda autor mluvil jen o moderní, tedy EU-Itálii, nebo měl na mysli i éru Mussoliniho? Korporativistická, čili post-demokratická a la Mussolini je Itálie (a Evropa) i dnes. V zahraničně-politické části novin byla i stránka o migraci. V nadpisu byla paní Angela titulována jako „la cancelliera la disunione“, kancléřka nejednoty. Ale o tom tyto zápisky bezprostředně nejsou.

Dnešní Maroko

Možná pár slov o Maroku jako zemi. Je to království, které má 35 miliónů obyvatel (z toho jen 14 % starších 55 let!). Započteme-li i Západní Saharu, pak má rozlohu více než 700 000 km2, což je skoro desetinásobek České republiky. Negramotnost stále ještě dosahuje 33 %, čili třetinu obyvatel. Novodobý stát vznikl v roce 1956 dohodou o nezávislosti s Francií a Španělskem. Země stojí na úctě ke králi a královské rodině (která vládne už od 17. století) a na „umírněném islámu“. Zaujalo mne, že má král na většině ministerstev „svého“ náměstka a že od pokusů o vojenský převrat v 70. letech je král i ministrem obrany a šéfem armády (ve vládě je sice jakýsi ministr obrany, ale má pouze administrativní úkoly).