Ten je tam v různých podobách a převlecích stále přítomen. Na druhou stranu rezolutně odmítám – a často se nezdráhám i explicitně kritizovat – zjednodušenou, zavádějící, záměrně nepřátelskou, ale v současnosti všudypřítomnou desinterpretaci Ruska na Západě (a nepřetržité neférové spojování a zaměňování Ruska a Sovětského svazu, Putina a Brežněva). Tento přístup paradoxně odhaluje více o Západu a jeho předsudcích než současném Rusku samotném.

Rusko si musí být vědomo toho, jakým způsobem se Sovětský svaz choval v průběhu větší části své sedmdesátileté existence a jaké útrapy a obtíže během této éry mnoha zemím na světě přinesl. Nesmí se to snažit zamlčovat. To popřít nelze a určitě to nelze zapomenout. Rusové se však sami, a to oprávněně, považují za největší oběť komunismu. Nicméně, pokračující snahy Západu – motivované ohledem na své vlastní zájmy a záměry – zveličovat paralely mezi bývalým Sovětským svazem a současným Ruskem, jsou chybné a kontraproduktivní. Západ se chová způsobem, jako kdyby si nepřál, aby se Rusko od své sovětské minulosti oddělilo. Tím spíše je pro Rusko důležité uspět v dokončení procesu objektivního hodnocení své minulosti. Rusko musí svým dneškem ukázat, že pro něj sovětská éra byla pouhou anomálií.

Nenavrhuji, aby Rusko zapomnělo na svou minulost, aby ji zcela vymazalo ze své historické paměti, nebo aby se zbavilo pocitu své vlastní historické kontinuity, které si musí každá země vážit. Minulost se stala, nelze ji odestát, její oběti jsou stále kolem nás. Nicméně, je třeba se primárně dívat dopředu, nikoli nazpátek. Ve svých politických projevech jsem po pádu komunismu opakovaně užíval následující analogii: zpětné zrcátko v autě je naprosto nezbytné, nesmí však být tak velké, aby zakrývalo celé přední sklo.