Nicméně interpretace a tvrzení, která se  nyní vyrojila, mně štěstím nenaplňují. Stále totiž v našich krajích platí, že historie není učitelkou života, ale služkou, kterou si bere každý jako rukojmí jenom proto, aby mu účelově sloužila. Historie si to věru nezaslouží a už bychom si to měli konečně uvědomit. Domníval jsem se, že doby kdy z husitů učinil Zdeněk Nejedlý první komunisty, jsou již za námi. A ejhle. Zrodili se noví vykladatelé naší historie. A světe, div se, nejsou to komunisté. Narodilo se mnoho „povolaných“, kteří bez hlubší znalosti tvrdí ledacos. Podle toho co slyším, je zřejmé, že v našich archivech máme jenom zbytečné papíry, které není třeba studovat a jako archiváři bychom to měli zabalit. Jak si jinak mám vysvětlit, že se dnes živě hovoří o tom, že otec Karla Schwarzenberga nebyl vlastenec a ani české národnosti, logicky tedy spolupracoval s nacisty a snažil se tuto republiku zaprodat Němcům. Jeho syn, nynější kandidát na prezidenta, se raději poflakoval v cizině, než by žil v Československé socialistické republice a poctivě s námi absolvoval normalizaci a ještě se drze kryje švýcarským pasem. A mohl bych pokračovat dále. Od okamžiku, kdy jsem se začal zabývat historií, je to pořád stejné. Nikdy nekončící boj s mýty a pověrami. Pravda archivních pramenů stojí proti lži a proti snaze upravit si historii pro své účely.  Často marně.

V třeboňském archivu je dostatek důkazů o tom, že otec dnešního kandidáta na prezidenta byl vlastencem a za tuto zem se postavil v jejich nejtěžších dobách.