Když František Palacký na pražském Žofínském ostrově v roce 1866 prohlásil, že „zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus i jen jediné generaci panovati měl ...", bylo to předvídavé tušení. Palacký nemohl vědět, jak mu čas dá za pravdu.

Naše generace dostaly příležitost ve společenském systému, který se nazval komunismem, své životy prožít a ochutnat jeho ovoce. Stali jsme se součástí zlořádu, který v různé míře poznamenal všechny.

Jako chlapec jsem si začal uvědomovat, že to nejdůležitější, čeho člověk může dosáhnout, je pochopení věcí kolem sebe - co a proč se děje, proč tak lidé jednají. Pohlíží-li člověk na svět z takového zorného úhlu, pomalu se začnou vynořovat kontury souvislostí. Schopnost kritické mysli časem vytvoří obranné schopnosti nadhledu. Celý život jsem byl pozorovatelem, nikomu a nikam jsem nepatřil - to je mé poznamenání komunismem.

V dětství a mládí jsem prožil rozklad vesnického společenství - na osudu svých rodičů i diskvalifikaci nás dětí. Počáteční komunismus byl drsný, blbý ale vcelku přímočarý. Kdo nebyl přímo natvrdlý, mohl zřetelně vidět, o co jde.

Jak čas běžel, erodovalo nadšení a víra „zakladatelské generace" společenského zlořádu, zůstávalo jim vědomí výhod postavení, do kterých je ten zločinný systém vynesl. Ovládané obyvatelstvo si zvykalo, pomalu se stávalo plebsem, masou jedinců bez vlastní iniciativy a vůle rozhodovat o svém osudu.