O čem zde vlastně hlasujeme? O desítkách či stovkách milionů, nebo o něčem jiném?
Děkuji za slovo. Pane předsedo, dámy a pánové, mí předřečníci, ať už pan ministr nebo někteří kolegové poslanci, spekulovali o celkové míře dopadu na veřejné rozpočty, zda to budou desítky či stovky milionů. Pravda je taková, že dokud by neproběhla praxe aspoň jedním rozpočtovým rokem, tak skutečnost bychom nevěděli. Tu si můžeme jenom ověřit, jako u všech ostatních daňových změn, kdy můžeme něco odhadovat, ale skutečnost opravdu můžeme zjistit až z praxe.

Dovolím si však položit řečnickou otázku - je to skutečně to, oč tady hlasujeme? Hlasujeme tady o desítkách milionů či o stovkách milionů nebo o něčem jiném? Debatujeme-li totiž např. o zdanění paušálních náhrad poslanců a senátorů, nebavíme se vůbec o desítkách či stovkách milionů, bavíme se o jednotkách milionů, přesto toto téma vzbuzuje zcela zasloužené emoce, protože bez ohledu na to, jaký to má dopad na veřejné rozpočty, se jedná o něco, co nepatří do demokratické společnosti 21. století - a to se jmenuje privilegia. Paušální nevyúčtovatelná náhrada pro poslance, kterou i někteří poslanci sami jsou připraveni vykládat jako příjem, za který si pořídí vlastní bydlení, je samozřejmě příjem a má být jako příjem zdaněna. Pokud tomu tak není, je to neoprávněné privilegium a veřejnost je často rozhořčena.

Bavíme-li se dnes o této vládní novele, pak problém, který nás jitří, je v podstatě ten samý. Není to otázka desítek či stovek milionů propadu příjmů státního rozpočtu, je to otázka privilegií.
O ničem jiném to opravdu není.

Naši oponenti - a já jsem tu veřejnou diskusi velmi bedlivě sledoval - říkali: Vy odporem vůči tomuto návrhu jste proti zaměstnaneckým benefitům, jste proti režijním jízdenkám, jste proti celé řadě jiných výhod, které poskytne za výhodnou cenu zaměstnavatel svému zaměstnavateli (doslovný přepis), co vám je do toho, milá politická scéno, redukujete prostředí kolektivního vyjednávání, benefity jsou svobodnou dohodou ze svobodné vůle mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. A já tato slova podepíšu. Ano, je to pravda. Zaměstnanecké benefity jsou projevem svobodné vůle mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a já bych si přál, aby jich bylo co nejvíc, protože to připoutává zaměstnance k firmě. A skutečně je jenom věcí té dvoustranné dohody zaměstnance a zaměstnavatele, jaké benefity si mezi sebou sjednají, a já jim jich přeji co nejvíc.

Problém je, když to přestane být dvoustranný vztah. Protože - ještě jednou opakuji slova pana senátora Štěcha - benefity jsou projevem svobodné vůle mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tedy je to dvoustranný vztah. V okamžiku však, kdy obě dvě strany této dohody chtějí, aby ty benefity měly své daňové výhody, pak to není dvoustranný vztah. Pak je to trojstranný vztah. Pak do této dohody vstupují veřejné rozpočty, tedy všichni ostatní daňoví poplatníci, a bez ohledu na to, že by měli jakoukoli možnost ovlivnit výši té dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jsou přinuceni to platit. A to je to, co nazýváme privilegium. Je úplně jedno, jestli je to milion, deset milionů nebo sto milionů, má to jeden obecný název: nerovné - nerovné podmínky. A to je něco, čemu by se svobodná společnost měla za každou cenu vyhýbat.