Zdá se, že všichni prohráváme hlavně dvě války. Prohráváme válku s růstem úředníků, s bobtnáním institucí, a prohráváme i válku s rozevírajícími se nůžkami mezi bohatými a chudými.

Pohotově se nabízí útěcha: obě tyto války více nebo méně prohrávají všechny společnosti našeho civilizačního okruhu - nejsme v tom sami, nic se s tím nedá dělat. Už mnozí se pokoušeli - a marně. Jsou to prý vady, které se dají odstranit jen s odstraněním  společenských systémů, ve kterých více méně dobrovolně setrváváme. Asi ve smyslu onoho Bohumilem Hrabalem proslaveného písemného upozornění provozoven Osvobozené domácnosti, přišpendleného k saku, na němž nebylo poznat, že prošlo čistírnou: skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky... Je tomu ale skutečně tak?

Zatím je profesor Cyril Northcote Parkinson  se svými zákony o samovolném růstu institucí  snad nejúspěšnějším teoretikem v daném oboru a zastavit či dokonce zvrátit rozevírání se příjmových nůžek nedokázaly údajně ani ty nejsociálnější státy na světě. A když jen před pár dny oznámily všechny noviny že v letošním žebříčku nejbohatších světoobčanů jsou už ne jeden, nýbrž tři dolaroví miliardáři z České republiky, bylo na místě nikoli se radovat jako z olympijského zlata, nýbrž si položit otázku: je to spíše dobrá zpráva o prosperující zemi nebo špatná zpráva o stále víc se polarizující společnosti?

K tématu:

Nejsme jen strana starých lidí z venkova, zní na konferenci KDU