Důvody mohly být dva: politickým stranám bylo jasné, že by pak nemohly populisticky rozdávat z bohatství, které ještě nebylo vytvořeno. Patřil jsem mezi ty, kteří měli k odmítnutí jiný důvod: bylo by to plácnutí do vody. Takový zákon by byl stejně pošetilou deklarací jako bombastické vyhlášení, že socialismus byl u nás vítězně dobudován (Antonín Novotný, 1960), anebo sebevědomé prohlášení, že polistopadová transformace ekonomiky byla úspěšně dokončena (Václav Klaus, 1994). Jaká sankce by hrozila za jeho porušení? Kdo by ji komu ukládal? Stát státu?

Někteří členové EU porušovali maastrichtská kritéria - podobně právně nicotná. Sankce bylo totiž možné odvrátit. Odvraceli je i Francouzi i Němci. Byly to trapné doklady hrozícího úpadku unie. Dnešní krize je příležitostí tento úpadek přiznat a propříště odvrátit. Proto nyní sami přestupníci přicházejí s návrhem mechanismu, který by odvrácení sankcí vyloučil. Evropský soudní dvůr by byl konečnou instancí, kterou by nebylo možné jakkoli politicky "ukecat".

Britský model a kuponová privatizace

Václav Klaus by to měl uvítat - konečně by se ono zdravé pravidlo stalo skutečným. Pravidlem, které nelze bez následků porušovat. Tím spíš, když ministr financí ujišťuje, že naše kritéria jsou a budou přísnější než ta maastrichtská, takže bychom se k Evropskému soudnímu dvoru vůbec neměli dostat.
A navíc, do doby, než zavedeme euro, se nás to vůbec netýká.

Proč tedy prezident dramaticky kárá ministra zahraničí za kladný vztah k posledním iniciativám, vylučujícím napříště dluhové krize? Protože mu nejde o vyrovnaný rozpočet, náš či řecký, anebo číkoli? Prezidentovi a naší sílící nacionalistické pravici jde o odmítnutí Evropy jako sociálně cítící civilizace. Brali by ji toliko jako prostor co možná volného trhu.