Zatímco u nás se válčilo o poslanecké mandáty, v Sýrii se úspěšně vyválčilo „hlavní město“ Daeše, Rakká. Kdo se o to nejvíc zasloužil a jak se tím narýsovaly zóny toho, co kdo v Sýrii vlastně ovládá? Mnohokrát jsme se bavili o tom, že válka rozdává karty pro poválečné (nikoliv povolební) vyjednávání. Tak tedy, jak to u toho pokerového stolu teď vypadá?

Rakká osvobodily převážně kurdské oddíly s leteckou podporou Spojených států, jehož bombardování srovnalo se zemí asi 80 procent města. Rusové s gustem – poté, co drtivá většina Aleppa zůstala i po jejich loňském bombardování funkční – nyní přirovnávají Rakká k Drážďanům na konci druhé světové války. Ta otázka – „Proč bylo nutné Rakká zcela zničit?“ – přitom není vůbec od věci. Daeš totiž Rakká nakonec vydal v zásadě dobrovolně, výměnou za to, že Kurdové a USA jeho bojovníkům umožnili volný odchod. Uvidíme, kde se těch pár tisíc fanatických teroristů vynoří v příštích dnech a týdnech. Někteří z nich zcela jistě budou pokračovat v boji především proti Damašku, další nejspíš zamíří domů, Evropu nevyjímaje. 

Nicméně, s tím „hlavním městem“ je to trochu složitější – zprávy o tom, že se velení Daeše přesunulo do nedalekého Majadínu, se objevovaly už aspoň před dvěma měsíci, čímž si pro změnu onu nálepku „metropole“ vysloužil na úkor Rakká právě Majadín. I ten už je ale osvobozený, konkrétně „péčí“ syrské armády a jejích spojenců a s ruskou leteckou podporou, takže by se možná za aktuální „hlavní město“ Daeše dal považovat třeba ještě tak Al Bukamál dále na iráckých hranicích, ale i tam už míří syrská armáda a z druhé strany hranice jsou připraveni Iráčané s místními šíitskými oddíly… Čili, „hlavní města“ v principu došla.