Macronova strana přebírá parlament. Le Penová protestuje, že systém je nespravedlivý

To není vítězství, ale převzetí. Každý druhý francouzský volič v prvním kole parlamentních voleb uplynulou neděli 11. června nehlasoval. Neúčast se vyšplhala na rekordních 51,29 %. To je rekord nejen v rámci Páté republiky od roku 1958, ale v rámci všech francouzských republik. Francie zůstává rozdělenou zemí. Macronova Republika na pochodu (La République en marche! / REM!) získala společně s Demokratickým hnutím (MoDem) 32,32 %, tudíž absolutní většinu v Národním shromáždění.

První (slabou) opoziční stranou se patrně příští neděli stanou Republikáni (LR), kteří nyní obdrželi 21,56 %. Třetí silou se stala Národní fronta (FN) s 13,2 %, v závěsu za nimi Nepoddajná Francie (France insoumise / LFI) Jeana-Luca Mélenchona s 11,02 %. Socialisté (PS) naprosto propadli – získali pouhých 9,51 %. K volbám bylo zapsáno 47 milionů voličů. Druhé kolo bude již tuto neděli 18. června.

Absolutní většina pro republiku na pochodu! Katastrofální neúčast oslabuje výsledek!

Před druhým kolem parlamentních voleb se zdá být všechno jasné. Prezident Emmanuel Macron, jehož hnutí En marche! (Na pochodu!) vzniklo něco před rokem, dostalo na kandidátkách uskupení Republika na pochodu! absolutní většinu v Národním shromáždění. Společně s Macronovým hnutím kandidovalo i Demokratické hnutí, vedené Françoisem Bayrouem, nynějším ministrem spravedlnosti, který tím sledoval vnitřní autonomii. To ale při 28 % Republiky na pochodu! působí spše kosmeticky.

Premiér Édouard Philippe označil výsledky za „návrat Francie“. Republika na pochodu! doslova přebírá „za pochodu“ celý Bourbonský palác, sídlo Národního shromáždění. V přepočtu na křesla, to vypadá, že Macron a jeho hnutí budou disponovat v rozpětí mezi 415 až 455 křesly z celkového počtu 577. „První den před začátkem nového světa,“ cituje levicový list Libération apokalyptický komentář jednoho ze socialistů.

Připomíná to kosmický velký třesk! „Kde se vlastně budou scházet?“ ptá se liberálně-levicový list Le Monde v narážce na velký počet předpokládaných poslanců REM!. Největší sál v Bourbonském paláci má kapacitu 350 osob. Tendence macronovské hegemonie bude patrně potvrzena už tuto neděli. Mnozí již varují před tím, že tento rekordní výsledek – s ohledem zejména na velký počet dosud neznámých nových poslanců, které hnutí do parlamentu přivádí – může Národní shromáždění doslova zablokovat. Až dvě třetiny nových poslanců, kteří mohou být zvoleni, mohou přivést parlament do faktického kolapsu.

Bývalý socialistický premiér Bernard Cazeneuve při pohledu na kandidátku REM! ještě před prvním kolem veřejně poznamenal: „Být nový, to je dobré, být zkušený – to je lepší!“ Pouze 27 z 517 kandidátů do parlamentních voleb má předchozí zkušenost z parlamentu a politiky!

Francouzi ale hlavně hlasovali nohama. Hrozivá je proto neúčast voličů, jež významnou měrou oslabuje samotnou legitimitu výsledků. Shodují se na tom politici, ale i analytici. Největší neúčast hlásí zámořský Guadeloupe, kde dosáhla až 75 %. Předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová označila neúčast za katastrofální a z tohoto stavu viní zejména většinový volební systém, jenž upřednostňuje velké strany. „Výše katastrofální neúčasti vyvolává otázku po volebním systému, jenž vylučuje miliony našich kandidátů z volebních uren, a reprezentativnosti hrdé toho jména,“ řekla v první reakci.

A má skutečně pravdu: pokud by totiž byl zaveden integrální poměrný systém, jak vyplývá ze statistiky, již zveřejnil Le Monde, měla by její strana přes 80 poslanců a Macronovi lidé pouze relativní většinu nějakých 186 poslanců. Mimochodem – reforma volebního systému patří k jednomu z témat, které slíbil Macron s Bayrouem otevřít.

Mezi zásadními důvody neúčasti voličů, které bývají obvykle zmiňovány, patří ve vysoké míře (až 30 % podle agentury Ipsos) nedůvěra v politiku a představa, že vše je již „odehráno předem“. „Je to čím dál tím horší,“ potvrzuje Yves-Marie Cann, ředitel politických studií výzkumného institutu Elabe, televizi BFMTV. „Od roku 1978, kdy účast dosáhla 83 % v prvním kole parlamentních voleb, jsme nikdy neviděli takové číslo. Dokonce ani od zavedení pětiletého mandátu v roce 2002 a změny volebního kalendáře, což vedlo k tomu, že parlamentní volby vždy následují po těch prezidentských,“ vysvětluje.

Uhranutí z výsledků ale střídá zděšení jiného druhu. „Kdo tomu věřil? Kdo to kdy říkal? Politické uskupení, které ještě před dvěma lety neexistovalo, je připraveno drze urvat většinu v Národním shromáždění, převrátit jedním rázem politickou krajinu, o níž jsme si mohli myslet, že je na dlouho nezměnitelná,“ píše v editorialu konzervativní Le Figaro. A věštecky dodává: „Pokud nyní Macron neuspěje, můžeme jenom hádat, jaké síly se dají potom na pochod...“

Absence republikánské opozice? Macron chystá drasticky zvedat daně!

Patrně jedinou výraznější opoziční sílu v novém Národním shromáždění budou mít Republikáni. Navzdory velkému zklamání, jež zavládlo k nedělnímu večeru v jejich sídle v ulici Vaugirard, volební vůdce François Baroin, který ještě před čtrnácti dny věřil tomu, že by mohl vstoupit do Matignonského paláce a utvořit s Macronem slavnou cohabitation, vyzývá k nové mobilizaci.

V přepočtu na křesla by mohla disponovat pravice – Republikáni společně se Svazem demokratů a nezávislých (UDI) – mezi 70 a 125 křesly. Bude to o hrozivých sto poslanců méně oproti minulému rozdělení sil. Žádný zákon nebude moci pravice zablokovat. Bude odsouzena mezi statisty. „Budeme vyjednávat projekt po projektu,“ hlásí Baroin. Do druhého kola neskládá zbraně a vyzývá k „velkému skoku“. Přesvědčí ty, co k volbám nešli?

Také Baroin podobně, ale méně výrazně než Le Penová, mluví o neúčasti. „Tato neúčast nikdy nebyla viděna od roku 1958 a svědčí o frakturách francouzské společnosti, což se projevilo již během prvního kola prezidentských voleb. Neúčast se rozšířila (…) Zůstává pouze týden k tomu, abychom poukázali na naše rozdíly s hnutím Na pochodu! A to v republikánské diskusi,“ hřímal v neděli večer Baroin, zatímco hosté rychle opouštěli sál. Baroin upozorňuje zejména na to, že Macron se svou vládou hodlá zvýšit „spektakulárně daně“. Mimochodem, prezident Macron má na to ve vládě právě republikány, bývalého kandidáta pravicových primárek, nyní ministra hospodářství Bruno Le Maira a mladého ministra rozpočtu Géralda Darmanina. Oba prošli procesem macronovské fascinace a proměny.

Zbývá ale Republikánům vůbec něco? Část z nich – zejména kolem Alaina Juppého a Jeana-Pierra Raffarina – vyzývala, a stále tak činí, ke „konstruktivní spolupráci“ s prezidentem Macronem. Premiér Édouard Philippe je ostatně právě z Juppého líhně, republikán a juppéista. Republikánům proto hrozí, že nedokážou v Národním shromáždění udržet jednotu a rozštěpí se.

Národní fronta i Nepoddajná Francie bojují o svůj klub. Nic není jasné...

Jakou sílu může mít Národní fronta? Le Penová, která po vysokém zisku v prezidentských volbách, kdy ji podpořilo téměř 11 milionů voličů, nyní usiluje do druhého kola zejména o vznik samostatného parlmentního klubu. Iluze? Klub vyžaduje alespoň 15 zvolených poslanců. Dosáhne toho? Projekce do druhého kola její politickou formaci znevýhodňuje, a to nejen kvůli samotnému volebnímu systému, ale i kvůli obecné volební tendenci, při níž ostatní strany – levicové, pravicové a jiné – vybízejí své voliče volit proti Národní frontě. V přepočtu na křesla se nyní frontisté pohybují v projekci mezi 3–8 mandáty.

Mezi těžkými frontistickými vahami, které mají vysokou šanci se do parlamentu dostat, je na prvním místě zejména sama Le Penová, která kandiduje v 11. okrsku Pas-de-Calais, kde v prvním kole obdržela 45 %. Její místopředseda Florian Philippot ve 4. okrsku Moselle (Forbach) sice postupuje do druhého kola s 23,27 %, ale podobně jako Le Penové partner Louis Aliot v Perpigna (2. okrsek ve východních Pyrenejích) s 30,8 % nemá velkou šanci být zvolen. Bude záležet na každém hlasu...

O svůj klub bojuje také předseda Nepoddajné Francie Jean-Luc Mélenchon. On má patrně všechny trumfy v rukou ve svém volebním okrsku, 4. okrsku Bouches-du-Rhône (Marseille), kde stanul na čele do druhého kola s výsledekm 34,31 %, čímž porazil dosavadního socialistu Paricka Mennucciho. Voliče svého vyřazeného konkurenta vyzval, aby volili jeho: „Vítám voliče Mennucciho a všechny, kteří chtějí volit pro mne ve druhém kole. Vědí velmi dobře, proč jsem přijel do Marseille. Vyzývám je, aby mi přišli pomoct, abychom dokázali, že proti Macronovi existuje alternativa,“ vyhlásil.

Pouhých 11,2 % pro LFI je ale mnohem horší výsledek, než jaký předseda Mélenchon očekával. Jeho obří tirády – nejen v Marseille, ale i v Paříži a dalších městech – jež přilákaly tisíce obdivovatelů během prezidentské kampaně, se v těchto volbách neproměnily v úspěch. Projekce na křesla jim dává společně s komunisty (PCF) počet mezi 8 a 18 poslanci.

Socialistická Berezina: konec, nebo nový začátek?

Naprostá katastrofa ovšem postihla socialisty. „Berezina?“ ptají se socialisté v narážce na památnou prohranou bitvu Napoleona z roku 1812. Někteří, a nebyly to malé osobnosti, dokonce i bývalí ministři, neprošli prvním kolem. Na prvním místě jejich generální sekretář Jean-Christophe Cambadélis. Za předpokladu, že dokáží udržet „jednotu v nouzi“, mohli by utvořit společný klub s částí radikální levice a ekology. Dosud měla PS většinu nějakých 300 křesel – jak vidno, propracovat se dolů, ze 300 na 30, je v zásadě velmi snadné. Podařilo se to i Benoîtu Hamonovi, neťastnému kandidátovi socialistů na prezidenta, který rovněž propadl (o pouhých 187 nepostoupil v Yvelines).

Socialisté nyní přemýšlejí, zda výsledek, který je vůbec nejhorším výsledkem v dějinách socialistů od roku 1971, kdy v Épinay-sur-Seine François Mitterrand PS založil (překonali v závěru mitterrandovské éry i porážku z roku 1993, kdy získali socialisté pouhých 57 poslanců), bude mít zvuk konečného umíráčku. Fakt, že socialisté měli ještě v roce 2012 po vítězství Françoise Hollanda všechno: prezidenta, regiony, Národní shromáždění i Senát, vypadá dnes naprosto neuvěřitelně.

Jeden z posledních mohykánů, premiér Manuel Valls, se zejména díky podpoře Macrona, zdá udržet a má velkou šanci stát se novým poslancem. Nic není ale méně jisté. Pro mnoho voličů zůstává v 1. okrsku Essonne – byť s výsledkem 25,4 % – tím, kdo byl nakonec nejvíce spjatý s hollandismem a reformami, které nikdo nechtěl. Budou chtít Manuela, muže s katalánskou krví, k dalšímu politickému valčíku? Nebyl to nakonec právě Valls, který na posledním kongresu socialistů pochyboval vůbec o tom, že mají socialisté perspektivu? Chtěl změnit jejich jméno! Nyní chce být zoufale „en marche“. Bude mít perspektivu i on, aby dokázal vskutku nemožné? Totiž přežít?

Socialistický nový začátek možná čeká na někoho, koho zatím ještě nikdo nezná. Stejně jako před dvěma lety Macrona, bývalého socialistu, jenž nyní vládne Francii, zemi, jež se v něm zatím zhlédla – alespoň těmi 32 %.