Miliardář v politice, to bývá průšvih. Znalci se rozhlédli po světě a shrnuli současný fenomén

Není jich moc, přesto se kolem nich točí nejen jejich vlastní byznys, ale i politika. Buď přímo, nebo v zákulisí. „Zkušenosti s miliardáři v politice jsou vesměs špatné. Většinou vytvoří politické hnutí, které je nějakým způsobem zcela závislé na nich, nikoli na vnitřních demokratických strukturách. Hnutí nějakou dobu uspějí, ale pak se začnou projevovat problémy s vnitřní demokracií, protože mechanismy nefungují tak jako ve standardních politických stranách. Nastává většinou propojení politiky, byznysu a médií, protože politici si pojišťují svou pozici tím, že skupují média, aby měli větší kontrolu,“ uvedl politolog Jiří Pehe.

Zkušenosti s tímto druhem byznysmenů může ovlivňovat i to, jak k majetku vlastně přišli. „Miliardářů v politice je málo a často jsou skrytí. Lidé, kteří získali majetek, a pokud to není dědictví nebo výhra, tak mají manažerské zkušenosti, intuici nebo nějaký druh talentu, což by se dalo v politice zúročit. Politika ale není podnikání a je to disciplína, kde daleko více záleží na empatii, komunikaci, týmové hře, což často lidé, kteří byli zvyklí řídit koncerny, úplně zvyklí nejsou a může jim dělat problém chápat základní abecedu politiky,“ popsal politolog Lukáš Jelínek. „Úspěšní podnikatelé mohou být pro politiku přínosem, ale pokud se chovají neeticky, tak pochopitelně mohou být i velkým rizikem,“ dodal.

Berlusconi se o moc nedělil, volby vyhrál napoprvé

Typickým příkladem majetného muže v politice je bývalý předseda italské vlády Silvio Berlusconi. „Šel na to možná trochu jinak než někteří z těch miliardářů, které vidíme tady u nás, protože se nejprve pokusil založit politické hnutí Forza Italia, teprve pak z něj vytvořil politickou sílu. Měl to štěstí, že hned napoprvé vyhrál volby a nemusel se s nikým dělit o moc, ale viděli jsme, že jeho způsob opakovaně nefungoval,“ uvedl Pehe a popsal i další příklady.

„Ve Spojených státech amerických se asi před 25 lety pokoušel do politiky vstoupit miliardář Ross Perot, také to nedopadlo velmi slavně. Založil si hnutí, které bylo dost populistické, a nikdo přesně nevěděl, co je jeho cílem. Působilo asi čtyři roky a pak zkrachovalo. Například v Polsku se pokoušel kanadský podnikatel, miliardář Tymiński, původem z Polska, vyhrát prezidentské volby proti Walesovi. Nakonec prohrál, ale bylo to těsné. Frank Stronach v Rakousku se účastnil voleb se stranou Team Stronach a také to nedopadlo slavně,“ doplnil Pehe s tím, že teď vidíme nejrůznější pokusy ve střední Evropě vstup velmi bohatých lidí do politiky zopakovat.

Jak dále upozornil, je potřeba ale také rozlišovat mezi těmi miliardáři, kteří chtějí uspět díky nějaké politické straně a chtějí si podmanit vládní politiku, a lidmi, kteří kandidují třeba v prezidentských volbách, jako byl Ross Perot, Kiska nebo oligarchové na Ukrajině, protože ti často bývají jen ceremoniální figurou.

Miliardáři jsou v permanentním střetu zájmů

Bohatí lidé se trvale ocitají v podezření, že mohou nahrávat sobě, svým firmám, bývalým firmám nebo svým někdejším obchodním partnerům. „Je to jeden z důvodů, proč v evropských zemích moc miliardářů mezi politiky nenajdeme, protože pokud do tohoto světa vstoupí, tak mohou být obviněni právě ze střetu zájmu. Obávají se toho, že po nich bude žádáno, aby se zřekli svého podnikání, protože samozřejmě jde o střet zájmů. U nás si Andrej Babiš dal formálně výpověď, ale stejně má podniky pod kontrolou. V Německu nebo Británii by musel politik udělat ještě něco více a odstřihnout se od přímého vlivu na své podnikání. Pokud jde o Berlusconiho, o jeho konfliktech zájmů se v Itálii mluvilo a psalo celou dobu,“ upozornil politolog Josef Mlejnek.

Jiří Pehe tvrdí, že eliminovat střet zájmů je pro miliardáře téměř nemožné a je to velký problém. Jediná šance je prý prodat podniky a stáhnout se z obchodní činnosti. „Můžou se konfliktu vyhnout jen způsobem, jako to udělal Kiska na Slovensku, který nejdřív prodal své majetky, stáhnul se z byznysu a šel do občanské společnosti,“ upozornil Pehe. „Jinak je to reálné nebezpečí, vidíme to v případě Berlusconiho, který se s tím potýkal celou svoji kariéru a pak už se ani nesnažil předstírat, že není v konfliktu zájmů. Když mu něco hrozilo, tak se změnil zákon, aby nemohl být stíhaný,“ dodal.

V Rusku vládnou magnáti prostřednictvím politických loutek

Působení miliardářů v politice se liší také v závislosti na povaze režimu i stabilitě demokratických sil v různých zemích. „My jsme uprostřed Evropy a jsme někde ve středu škály, po stránce úspěšnosti nebo důvěryhodnosti podnikatelů v politickém prostředí,“ uvedl Jelínek. „Existuje americký model, kde byla řada politiků úspěšnými podnikateli a jejich vstup do politiky je často vnímán jako věc zcela logická a normální, protože už dokázali, že jsou schopní a u veřejnosti mají velkou podporu. Když se přesuneme dál na východ, do Evropy, tak tady už vidíme, že začínají vycházet najevo problémy a tendence zneužívat postavení magnáta, například v osobě Berlusconiho. Když se podíváte na Ukrajinu nebo do Ruska, tak tam vládnou různí magnáti nebo oligarchové buď přímo, nebo prostřednictvím svých politických loutek. Je to prostředí netransparentní, kde se časem zjišťuje, že řada politiků je svázána nejen s podnikatelským prostředím, ale také s mafiánskými strukturami nebo s podsvětím, protože se jedná o režimy nestabilní, jež se opírají o pravidla, která nesvědčí tomu, aby občané nebo média mohli dostatečně kontrolovat politickou reprezentaci,“ dodal.

Hnutí dlouho nevydrží, jsou navázána na vůdce

Tonoucí se stébla chytá. Je možné, že dnešní, politikou znechucený volič, věnuje svůj hlas právě miliardáři? Politolog Pehe tvrdí, že může jít o určitý směr, kterým se některé státy mohou ubírat. „Určitý trend to je, vidíme to v mladých demokraciích, kde existuje velké zklamání ze stranické politiky. Strany jsou navázány na různé lobbisty, a protože fungují v podstatě jako převodové skupiny pro lobbistické zájmy, tak si zcela zákonitě někteří podnikatelé řeknou: Proč já bych se měl zdržovat tím, že budu za něco lobbovat a ovlivňovat něco z pozadí, když můžu jít rovnou do politiky? Tento typ lidí chodí většinou do politiky s čistě populistickým programem a nemá ideovou strategii. Hnutí, která vytvářejí, jsou netransparentní, hlavní slovo má vůdce, a to je pro demokracii určité nebezpečí. Hnutí pak moc dlouho nevydrží, protože jsou navázaná na konkrétního vůdce. Zákonitě tam pak dochází ke konfliktům, protože se ostatní členové nemohou demokraticky prosazovat,“ dodal.

Politolog Mlejnek poukazuje na to, že většina miliardářů ale raději zůstává v pozadí. „Dosud převládající model je, že ovlivňují a financují politiku ze zákulisí. Je to logické, když jde někdo do politiky, vydrží například dvě volební období, ale po nějakém čase nastane odliv hlasů a člověk stejně nikdy nenaplní vše, co sliboval. Po úspěchu přichází propad a politika je dost riskantní povolání,“ uvedl Mlejnek. „Udělá to někdo, u koho je to osobní záležitost a osobní zájem, že si chce dokázat, že i v politice se prosadí. Jsou to lidé, kteří si už vydělali, politika je baví a nemají co ztratit. Možná je to už pro ně nuda, hrabat se v miliardách, a tak už zkouší něco jiného. Může v tom být i jistý adrenalin. I to je často motiv,“ dodal.