Tereza Spencerová: Blázny zavíráme do blázince. Co ale s lidmi v Bruselu, které jsme si nezvolili? S panamskými seznamy je to jinak

7. 4. 2016 9:28

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Nad novými návrhy Evropské komise na řešení uprchlické krize kroutí hlavou analytička a editorka Literárních novin Tereza Spencerová. „Neumím si to vysvětlit, samozřejmě kromě představy, že lidé v bruselských kancelářích moci si už žijí v jakési své vlastní realitě, v níž si navzájem vždy pochválí své nápady, ujistí se, jak jsou geniální a jak právě oni nejlépe vědí, co je správné," sděluje ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz. Věnuje se též kauze Panama Papers a referendu v Nizozemí, kde lidé odmítli asociační dohodu s Ukrajinou.

Tereza Spencerová: Blázny zavíráme do blázince. Co ale s lidmi v Bruselu, které jsme si nezvolili? S panamskými seznamy je to jinak
Foto: ParlamentníListy.cz
Popisek: Vlajky před Evropským parlamentem v Bruselu

Anketa

Co soudíte o nových návrzích Evropské komise na trvalé přerozdělování uprchlíků?

hlasovalo: 23581 lidí

Evropská komise se evidentně rozhodla vzít migrační krizi do vlastních rukou a předložila návrh, který v zásadě zavádí trvalé přerozdělování imigrantů a drasticky posiluje roli Bruselu při azylovém řízení. Je zde několik otázek: Je to dobrý návrh? Má šanci projít? A nenapáchá svou radikálností myšlence EU víc škody než užitku? Zuřivost českých politiků i internetových uživatelů se již dostavila...

Je to celé jaksi neuchopitelné. EU nejprve uzavřela s Tureckem neuvěřitelnou dohodu o „lidském barteru“, převážení syrských uprchlíků sem a tam a o jejich dělení na legitimní a nelegitimní, k tomu odkývala pro Turecko přes šest miliard eur, a teprve pak si mnozí evropští politici zničehonic „vzpomněli“, že je turecký prezident Erdogan vlastně diktátor, který ničí svobodu projevu a zabíjí své vlastní občany, tedy Kurdy. V případě Sýrie podobné obvinění stačilo k vyhlášení unijních sankcí, v případě Turecka se jen vedou „řeči“. Dohoda mezi tím narazila, protože uprchlíci v Řecku žádají hromadně o azyl, a tak už snad po dvou dnech „došli“ „nelegitimní“ uprchlíci, které by šlo vyvážet do Turecka, odkud na principu „kus za kus“, jako kdyby to byl snad dobytek, měli „legitimní“ uprchlíci putovat do EU. 

Chci říci, že namísto nějakého racionálního řešení EU podnikla několik iracionálních a morálně hodně „diskutabilních“ kroků, které namísto řádu vnášejí do imigrační vlny jen další chaos. A v tomto chaosu, v němž sice „legitimních“ uprchlíků šmahem ubývá, zato třeba jen v Německu je podle odhadů na půl milionu neregistrovaných migrantů, nyní přichází Evropská komise s další iracionalitou. Jako kdyby v Bruselu opravdu neznali názory v členských zemích. Neumím si to vysvětlit, samozřejmě kromě představy, že lidé v bruselských kancelářích moci si už žijí v jakési své vlastní realitě, v níž si navzájem vždy pochválí své nápady, ujistí se, jak jsou geniální a jak právě oni nejlépe vědí, co je správné. Jistě, v teorii by to nebylo nic špatného – mít dobrého a moudrého šéfa je i v zájmu zaměstnanců – ale nezdá se, že by taková charakteristika nějak souvisela s EK. 

Evropská unie má i bez toho problémů víc než dost. Její soudržnost je diskutabilní, některé národy včetně Francouzů nebo Italů už většinově odmítají i Schengen... a teď najednou Evropská komise hrozí, že to, co neprosadila silou a pohrůžkami, prosadí ještě větší silou? Opravdu chtějí Evropskou unii ochromit sami a ještě víc, než je tomu doposud? To je fakt divné. Možná rovnou diagnóza. Běžný psychiatrický pacient je buď léčitelný, nebo ho lze zavřít na kliniku. Co ale s členy Evropské komise, které si občané EU ani sami nemohou zvolit. 

V přímém přenosu narážíme na meze demokracie, i když pojem „demokracie“ je v tomto případě nejspíš diskutabilní. Přesnější by asi bylo, že konečně začínáme vidět realitu, která byla skrývána za všemi těmi vzletnými hesly, jimiž se vždy tolik oháníme. A pokud už nám je dovoleno nahlédnout realitu, znamená to, že „těm nahoře“ praskají nervy. A to zase znamená, že jim už do bot teče citelně, neboť se vše odvíjí opravdu hodně špatně. Takže se připravme, že bude hůř. 

Svět zasáhla bouře tzv. Panama Papers, tedy úniku dokumentů o „ulejvání“ peněz do daňových rájů. Překvapilo vás to? Levicoví politici už bijí na poplach před problémem daňových rájů, ale změní se reálně něco? A jak jste přijala mediální interpretaci celé věci, například rozměr „Putinův violoncellista“? Mimochodem, někteří se pozastavují nad tím, že v seznamu nejsou lidé z USA. ZeroHedge dokonce tvrdí, že za tím vším stojí Soros... 

O „bouři“ bych snad ani nemluvila, protože se zase nic až tak převratného nedozvídáme. Bohatí a mocní si prostě vždy chtějí uchovat své bohatství, které se obvykle transformuje v politickou moc. Tento trend je patrný „napříč politickým spektrem“, a tak se nabízí pohled na pestrou směsici jmen Ruskem počínaje přes Británii a Ukrajinu až po Čínu. 

Pokud ovšem „levicoví politici“ (koho tím vlastně myslíte?) bijí na poplach, tak by si měli dát pozor, aby se přitom tak nějak sami neubili. Vždyť Panama vlastně jako cílený daňový ráj vznikla. Administrativa Theodora Roosevelta v roce 1903 donutila Kolumbii vzdát se této své tehdejší provincie a s lobbingem největších amerických bank v zádech jmenovala banku J. P. Morgan & Co. oficiálním panamským „fiskálním agentem“. Vzápětí začala Panama pod svou vlajkou registrovat tankery, aby se americký koncern Standard Oil mohl vyhnout americkým daňovým zákonům, a v roce 1928 zájmy Wall Streetu Panamě „pomohly“ zavést zákony umožňující podnikání bez platby daní a jen s velmi málo otázkami… 

Už proto bilo do očí, že v první vlně Panama Papers zcela chyběla americká jména, a když si autoři tento znevěrohodňující „trapas“ uvědomili a o den později nějaká dodatečně předhodili, ukázali jen na několik „no name“ defraudantů, kteří po USA organizovali „letadla“ a peníze si schovávali v daňovém ráji. Žádní politici, žádné velké ryby… Bizarní. Svým způsobem to jen podporuje názor lidí z WikiLeaks, podle nichž přinejmenším tu část Panama Papers, která ukazuje na Putina, byť jeho samotného z ničeho neviní, vypracovala skupina Organized Crime and Corruption Project (OCCRP), která se soustředí na Rusko a postsovětský prostor a je financována nejen z fondů George Sorose, ale i americké rozvojové agentury USAID, kterou platí přímo americká vláda. 

To by vysvětlovalo nejen atak na Putina, ale i selektivnost dokumentů, které byly zveřejněny. Koneckonců, celý ten „fajl“ připravilo Mezinárodní konsorcium investigativních žurnalistů (ICIJ), které je financováno a organizováno prostřednictvím amerického Střediska pro veřejnou integritu, mezi jehož zakladateli jsou vedle Sorose také například Fordova nadace, rodinný fond Rockefellerů, fond Carnegie a další představitelé toho amerického „jednoho procenta“ tam nahoře. A je jasné, že si tito kapři sami rybník nevypustí, daňové ráje nezlikvidují, naopak možná zkoušejí jen vlepit facku Putinovi a přitom hlavně zlikvidovat offshorovou konkurenci, protože třeba agentura Bloomberg letos rozsáhle analyzovala proměnu samotných USA v daňový ráj sám pro sebe, v němž se angažuje třeba i rodinný trust Rotschildů. Ředitel ICIJ Gerard Ryle ostatně v rozhovoru pro magazín Wired selektivnost dokumentů připustil sám. Prý nehodlají zveřejnit kompletní databáze, jak to dělá WikiLeaks, protože by tím mohli „odhalit citlivé informace nevinných soukromých osob nebo veřejných činitelů“. Můžeme si jen představovat, kdo všechno může být z hlediska Sorose či Rothschildů nebo Rockefellerů vnímán jako „nevinná soukromá osoba“… Zkrátka, Panama Papers přišly, ukázaly prstem na Putina, jehož s nějakým zločinem spojily „velmi pravděpodobně“ – tedy asi tak jako Britové v kauze Litviněnko – a zase pomalu asi i odejdou. Když dokonce i čeští politici tvrdí, že mít peníze v daňovém ráji vlastně není nic až tak hrozného, tak co s tím? 

V Kyjevě podle dostupných zpráv zuřila bitka o hotel, který měl jít do privatizace. Stejně tak vlastně není jasné, kdo bude tvořit vládní koalici. Kam se nám to na Ukrajině posouvá? A nemůžeme se nezeptat na důležité jméno – slovenský exministr financí Ivan Mikloš by se mohl stát ministrem financí Ukrajiny. Lze blahopřát Miklošovi a lze blahopřát Ukrajině? Mimochodem, neměli bychom i my nějaké odborníky, kterými bychom mohli přispět k záchraně Ukrajiny? 

Ivan Mikloš a Ukrajina je opravdu zajímavé téma. Za svého ministra financí si ho vybral stávající šéf parlamentu Volodymyr Hrojsman a aktuální tato volba bude samozřejmě jen v případě, že se sám Hrojsman nakonec stane premiérem. Už ale stihl předložit návrh zákona, který by v rozporu s ústavou právě kvůli Miklošovi vytvářel výjimku a umožňoval cizinci zastávat post ministra financí, aniž by s ní musel přijmout i ukrajinské občanství nebo aniž by v „dostatečném objemu vládl ukrajinským jazykem a byl s to mu rozumět v objemu dostatečném pro plnění služebních povinností“. 

Ivan Mikloš, strůjce slovenské ekonomické „šokové terapie“, na Ukrajině coby poradce ministerstva financí působí už dva roky a po dva roky taky slibuje, že stejně jako na Slovensku provede radikální řez a zjednoduší daňový systém, aby prý zabránil daňovým únikům atd. atp. Jeho slova znějí paradoxně ve světle Panama Papers, které v daňových rájích objevily nejen samotného prezidenta Porošenka, ale i zástupy dalších ukrajinských politiků a oligarchů. Ukrajinská média navíc připomínají, že bez ohledu na svá prohlášení, že spolu s ministryní Jareskovou by dokázal potlačit návrh zákona, který by daně zprůhledňoval, Mikloš ve skutečnosti daňový systém jen komplikuje. Někteří ukrajinští „konspirátoři“ už ho podezírají rovnou z toho, že nechce, aby Ukrajina jednou mohla konkurovat jeho rodnému Slovensku, a proto sabotuje veškeré snahy o pokrok a snaží se držet Ukrajinu u dna a topit ji postupně v dalších a dalších půjčkách od Mezinárodního měnového fondu… 

Netuším, do jaké míry je pan Mikloš slouhou MMF a do jaké míry mu (ne)záleží na tom, aby Ukrajina nepřeválcovala ekonomicky Slovensko, ale faktem je, že na Ukrajině by za současné situace do vlády šel jen sebevrah. Nebo někdo, kdo má jasný a možná i jen soukromý cíl nebo zadání. A ano, máte pravdu, že takových odborníků bychom mohli nabídnout spousty i my. Koneckonců, pokud by ve funkci záchranářů Ukrajiny propadli, žádná velká hanba by to nebyla, protože před nimi i po nich – tváří v tvář tvrdé realitě Ukrajiny i mezinárodních finančních institucí a zájmů a tlaků – už selhali a ještě selžou mnozí. 

Nicméně, Ukrajina má aktuálně nový bolehlav. Nizozemci v noci na dnešek v referendu asi odmítli asociační dohodu s Kyjevem. Říkám „asi“, protože v této chvíli není jasné, zda účast v referendu dosáhla potřebné třicetiprocentní účasti, či skončila na „pouhých“ 29 procentech. 

Nizozemsko se v každém případě díky novému zákonu o referendu stalo jedinou zemí EU, kde o sbližování s Ukrajinou mohli rozhodovat sami voliči. A zajímavé je, že účast v referendu v mnoha oblastech kopírovala poslední volby do evropského parlamentu, což naznačuje důležitost, kterou Nizozemci „problému Ukrajiny“ přičítají. 

Referendum není sice pro vládu závazné, ale i tak vytváří nový problém nejen pro premiéra Marka Rutteho, ale další veleproblém i pro „bruselské“. Organizátoři referenda totiž hlasování pojali spíš jako plebiscit o Evropské unii, než že by odmítali Ukrajinu jako takovou – argumentovali, že celá ta asociační dohoda je beztak jen dílem technokratů, občanů EU se na ni nikdo neptal, prostým Ukrajincům beztak nijak zásadně nepomůže, a navíc otevírá dveře do EU dalším milionům zbídačených lidí… Co teď s tím? I kdyby bylo referendum zneplatněno, protože se ve sčítacích komisích „uhraje“ několik setinek procenta, problém zůstává. Nizozemská koaliční vláda je vratká, volby se mají konat za necelý rok a popularita Rutteho konzervativních liberálů z „lidové strany“ je srovnatelná s popularitou euroskeptiků a xenofobů Geerta Wilderse. I proto Rutte do kampaně před referendem ve prospěch Kyjeva nijak ostře nezasahoval, ujišťoval jen, že se Ukrajina „nikdy nestane členem EU“, což pro Kyjev coby jeho obhajoba muselo znít také strašně. 

Není samozřejmě zatím jasné, jak vláda v Haagu na vůli lidu zareaguje, natož jak s nezanedbatelným názorem občanů naloží Brusel nebo zda tento výraz vzdoru nějak neovlivní hlasy v blížícím se britském referendu o východu z EU. Na druhou stranu se ale vnucuje otázka, jak by „kauza Ukrajina“ dopadla, kdyby možnost projevit demokraticky svůj názor dostali občané i v jiných zemích Unie, nejlépe pak samozřejmě ve všech. Zajímavé by to bylo obzvláště nyní, v souvislosti s migrační krizí. Když Evropská komise dokázala k odporu proti sobě semknout i klasicky rozhádanou českou politiku, co by asi tak řekl „lid“? 

Mimochodem, referendum přišlo jen pár hodin poté, co unijní velvyslanec v Kyjevě připustil, že nizozemští euroskeptici mají pravdu – asociační dohoda prý „odhalila slabiny“ ukrajinské ekonomiky čili, že zatímco na Ukrajinu se valí levné a často dotované zboží z EU, Ukrajina sama nemá Evropě skoro co nabídnout a dál chudne. Ale může si za to sama, řekl ten pán, protože Evropa ji přece nepovede za ručičku… Přitom cudně opomněl, že EU současně s podpisem asociační dohody postavila před svůj „volný trh“ řadu dovozních bariér na spoustu komodit a nechala ukrajinské výrobce padat jako kostky domina. 

Kdykoliv se věci v nějakém válčišti začínají uklidňovat, televizní kamery a fotoaparáty jsou rázem nasměrovány jinam. Nejinak je tomu nyní v Sýrii. Co nám naše slavná média nesdělují o zemi, odkud je největší procento uprchlíků? 

Mám dojem, že se v Sýrii situace svým způsobem stává stereotypní – syrská armáda se svými spojenci a s ruským bombardováním postupuje, osvobozuje další města z rukou Daeše nebo Al-Káidy, čímž mění smysl i obsah diplomatických jednání v Ženevě. K tomu se na příští týden chystají parlamentní volby, které Západ, pro nějž by volby měly být alfou a omegou, paradoxně odmítá coby „provokaci“. 

Změny se ale přesto odehrávají a některé jsou plné ironie. Například americké letectvo nyní na severu Sýrie zabilo chlapíka, kterého si CIA platila ještě v časech, kdy Al-Káida v Afghánistánu bojovala proti sovětské okupaci. Důležitější ale je, že USA znovu mění postoj a připouštějí, že si Syřané budou moci v prezidentských volbách zvolit, koho chtějí, tedy že Washington už nemluví o nutnosti vyloučit z voleb Bašára Asada… Čili Bílému domu už Asad najednou nevadí. Po pěti letech válčení je to vlastně přiznání prohry americké politiky „změn režimů“.  A důkaz, že svět už se opravdu změnil. 

Uprchli nám uprchlíci. Do Německa, protože šli za lepším. Nadace Generace 21, která je sem přivezla, je zklamaná a uražená, veřejnost z toho má spíše srandu. Jak na tuto věc pohlížíte vy? Mimochodem, kde v Sýrii a Iráku existují solidní, jistojistě klidné části, odkud není třeba utíkat a kde není třeba se bát Daeše ani nikoho jiného?

Naši uprchlí uprchlíci jsou opravdu podivné téma. Možná se nám tím nabízí pohled na srovnání mezi ČR a Německem, které je z hlediska migrantů zemí zaslíbenou, možná se nám tu nabízí pohled na ještě něco podivnějšího, když jsou lidé po pár týdnech v České republice ochotní se raději vrátit do válkou zmítané domoviny. V každém případě se ale ukazuje, že dovoz migrantů nefunguje a stejně nebudou fungovat ani povinné a trvalé kvóty, které nyní prosazuje Evropská komise. 

Samozřejmě, že v Sýrii nebo Iráku existují rozsáhlá území bez džihádistů a teroristů, vždyť se také drtivá většina Syřanů nebo Iráčanů „na pochod“ nevydala. Třeba v Sýrii na „vládních“ územích žije 80 procent všech obyvatel země. V roce 2013 se počet obyvatel Sýrie odhadoval na zhruba 23 milionů a z necelých pěti milionů Syřanů, kteří před válkou uprchli, jich údajně přes dva miliony žije v Turecku, půldruhého milionu v Libanonu a jen o něco méně v Jordánsku; čili na Evropu jich zas až tolik nezbývá. I proto je vlastně s podivem, jak se pod „jejich návalem“ celá struktura EU dokáže bortit a jaké vášně propukají. 

Erdogan zažil nepěkné přivítání v USA, kde řečnil o turecké demokracii a smyslu pro svobodu slova, ale venku proti němu protestovali lidé. Čelí kritice za návrh zbavovat lidi „podezřelé z terorismu“ občanství. Kvůli vtipným TV skečům na své konto si povolává velvyslance, čelí kritice za vše možné, rovněž se musí vypořádat s twitterovým hashtagem „WE LOVE ERDO-GONE“. Jak se to dle vás má s tureckým prezidentem a jeho budoucností?

Netuším, jaká budoucnost ho čeká, ale faktem je, že se třeba v amerických médiích množí zcela seriózně míněné výzvy ke „změně režimu“ v Turecku. Barack Obama – coby „chromá kachna“ – o něčem takovém zcela určitě ani nepřemýšlí. Ale zatímco ještě v roce 2010 měl Recepa Erdogana za „umírněného muslimského lídra, který je s to být mostem mezi Východem a Západem“, dnes o něm veřejně mluví jako o „neúspěšném autoritáři“, který navíc potlačuje demokratické principy, média a „utlačuje menšiny“, což ale není přesné, protože sám Erdogan se holedbá, že jeho armáda už zabila přes pět tisíc Kurdů… 

Už jen představa, že by členský stát NATO zorganizoval v dalším členském státu NATO puč, vypadá dost bizarně, na druhou stranu je ale Recep Erdogan opravdu neřízená střela a jeho rozpory s USA jsou zásadní. Ankara třeba dál podporuje teroristické skupiny v Sýrii a odmítá se připojit k americkým operacím proti Daeši v Iráku. Kurdy z Turecka, Iráku i Sýrie považuje jedním šmahem za teroristy, zatímco Washington přinejmenším ty irácké a syrské považuje za spojence. Ankara nijak nejásá nad syrským mírovým procesem, který řídí USA spolu s Ruskem. K tomu Erdogan dál sní o proměně své země v lídra oblasti, který bude natolik mocný, že si své spojence – včetně USA – bude vybírat sám a ne naopak. A ve jménu tohoto cíle razí nezávislou politiku, pro stát NATO vlastně prakticky nemyslitelnou: usiluje o plné členství v (čínsko-ruské) Šanghajské organizaci pro spolupráci, málem koupil protiletecké raketové systémy z Číny a nikoli z NATO, dramaticky prohlubuje vazby s Íránem, který svou politiku v regionu do značné míry koordinuje s Ruskem a mohl by se stát i prostředníkem při opětovné normalizaci vztahů mezi Ankarou a Moskvou… 

Zkrátka, Erdogan je nepohodlný snad všem, na koho se podíváte, a to ani nemluvím o tom, jak drží EU pod krkem kvůli „migračnímu kohoutu“, ale byl přitom do čela své země zvolen demokraticky a opírá se prakticky o polovinu z bezmála 75 milionů obyvatel Turecka. Takže, co s ním? Nemá smysl planě spekulovat. V každém případě ale platí, že by se Erdogan jen tak své moci nevzdal. Jeho „ministerstvo náboženství“ například zrovna vydalo komiks, v němž dětem ukazuje, jak skvělá je mučednická smrt… 

Rozmrazil se nám, bohužel, zamražený konflikt v Náhorním Karabachu. Respektive: Rozmrazil se sám, nebo k tomu někdo pomohl? 

To je otázka za milion. Nedávno jsem četla Černou zahradu, monografii o tamním konfliktu, jejíž autor, americký politolog Thomas de Waal, se Náhornímu Karabachu věnuje dekády, a nakonec stejně přiznává, že je to problém neuchopitelný, zamotaný, zauzlovaný a nejspíš do důsledků neřešitelný. Kdo a co stojí za nynějším – snad už mezitím znovu zažehnaným – kolem konfliktu, které propuklo na apríla, není jasné, o to víc je samozřejmě nejrůznějších spekulací. Obecně nejspíš ale platí, že je to další potenciální „proxy válka“ mezi Tureckem a Ruskem. Nicméně na první, ale ani na druhý pohled není zřejmé, co by Ankara nebo Moskva mohly mít z toho, že by tento konflikt rozdmýchaly. Může a nemusí být náhoda, že boje propukly krátce poté, co americký ministr zahraničí John Kerry při setkání s ázerbájdžánským prezidentem Ilhamem Alijevem vyzval ke „konečnému řešení“ sporu o Karabach. Zdůraznil sice, že řešení musí být výlučně diplomatické, ale to ještě nemusí znamenat, že jeho pobídka ve vzplanutí bojů nesehrála žádnou roli. USA nemají na Náhorním Karabachu žádný zájem... s výjimkou možnosti kopnout Rusko do kotníku a možná současně s tím kopnout tamtéž i Turky, a to z důvodů, o nichž jsme mluvili v předchozí otázce. 

V každém případě se ale zdá, že zastavení palby, které domluvili Rusové, platí, a doufejme, že platit i bude. 

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat? 

Bude zajímavé, jak se v Nizozemsku vypořádají s protiunijním referendem, protože, i kdyby nakonec formálně neplatilo, ukáže názor podstatné části občanů. A bude samozřejmě zajímavé, s čím dalším přijdou „bruselští“… 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Mrazivý vzkaz experta pro odpůrce Babiše z Demokratického bloku: Čtyři roky jsou jasné

19:21 Mrazivý vzkaz experta pro odpůrce Babiše z Demokratického bloku: Čtyři roky jsou jasné

POLITOLOGOVÉ Kvůli společnému postupu při pondělním ustavení sněmovny se občanští demokraté, TOP 09,…