Petr Pithart k 25 letům svobody: Chválíme Putina, protože se nám stýská po smrádečku normalizace. Ať si na tom náročném Západě trhnou nohou, my chceme na lemplovský Východ

3. 11. 2014 8:17

25 LET OD LISTOPADU ´89. Podle bývalého disidenta, českého expremiéra a bývalého předsedy Senátu Petra Pitharta nejvíc poškodil vývoj po Listopadu přízemní materialismus a zastydlý český nacionalismus. „Peníze jsou až na prvním místě, a nikdy nesmrdí, ani ty z Číny, kde jsou nízké ceny zaplaceny vykořisťováním lidí i přírody a utlačováním menšin. Shodou okolností to i ono dokázali nejlépe zosobnit oba naši prezidenti po Václavu Havlovi. A přidali důvěru a obdiv, příchylnost k Vladimíru Putinovi,“ řekl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz o bývalém a současném prezidentovi Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi významný politik, který se výrazně zapsal do českých novodobých dějin.

 Petr Pithart k 25 letům svobody: Chválíme Putina, protože se nám stýská po smrádečku normalizace. Ať si na tom náročném Západě trhnou nohou, my chceme na lemplovský Východ
Foto: Hans Štembera
Popisek: Pamětní deska sametové revoluci na Národní třídě

Anketa

Byla léta 1990-2014 pro naši zemi úspěšná?

12%
88%
hlasovalo: 65489 lidí

V listopadu uplyne 25 let od sametové revoluce. Jaké změny – dobré i ty špatné – podle vás přinesl České republice nový režim?

Nový režim se na nás nespustil jako vlahý déšť. Přinesli jsme ho my a je námi poznamenám. Našimi ideály, ale také naší ušpiněností. Změnilo se skoro všechno. Nejméně jsme se ale změnili právě my, lidé, obývající tuto kotlinu, uzavřenou po tisíc let známých dějin před vnějším světem. Svět se nám otevřel, ale hory kolem nás jakoby vyrostly. A my ztratili odvahu, jestli jsme ji za začátku té pětadvacetileté cesty vůbec měli. Jsme jako národ, jako stát, nejistí, bázliví.

My Češi, Moravané a Slezané se měníme jen velmi pomalu také proto, že odmítáme připustit, že jsme závislí na cestě, jakou jsme prošli. Že jsme vlastně tou cestou, ne o mnoho víc. Zejména v těch dvaceti letech před Listopadem, kdy tlak byl nejmenší, ale škody na duši a na páteři největší. Předcházelo jim vzepětí a naděje osmašedesátého, po kterých přišla – alespoň pro mne - nečekaně rychlá a snadná rezignace. Na tu dobu „po“ se nerado vzpomíná, prostě jsme ji vytěsnili.

  • Petr Pithart, Milan Uhde, Jan Urban, Martin Bursík, Miroslava Němcová, Roman Joch, Pavel Žáček, Ivan Langer, Štěpán Kotrba, Karel Janeček, Miroslav Kalousek, Jan Graubner, Václav Žák, Petr Hampl, Karel Hvížďala či Hana Marvanová. I ti přispěli do seriálu ParlamentníchListů.cz, ve kterém osobnosti politického a společenského života bilancují dobu po listopadu '89. Kompletní seznam najdete ZDE.

Anketa

,,Kunda, hovno, zkurvili". Taková slova použil v přímém rozhlasovém přenosu prezident Miloš Zeman. Co vy na to?

hlasovalo: 51886 lidí

Všechny naše už dříve naučené reakce, vštípené nám vlastnosti, jakoby teď, ve svobodě, narostly, nabyly. Dobré i ty špatné. Tolik náhle skvělých, šikovných, inteligentních, obětavých lidí všude kolem! A tolik omezenců, sobců, zlodějů, kam se jen podíváte. Jsme z toho náhlého rozestoupení národa, který přežíval v jedné ohradě, do krajností dobra i zla, zmateni, ohromeni a pořád se nemůžeme rozhodnout, jestli jsme úplně nejlepší nebo úplně nejhorší na světě.

Do velkého světa jsme ještě nevstoupili, ačkoli na dovolených jsme zbrousili celý svět jakoby posedlí cestováním. Jako národ, jako stát jsme však pořád za pecí a přestáváme být pro ostatní zajímaví. Havlovskou odvahu angažovat se solidárně ve světě jsme už zase vypudili z myslí. A pořád si rozmýšlíme, ke kterému dubisku se přivinout, když se nám jeví, že nás vlastně nikdo nemá rád a všude na nás číhá nějaká léčka, speciálně na nás nastrojená… Třeba ta Unie! To jsou přece Němci, kteří nás konečně chtějí dostat!


Petr Pithart

Co pro vás osobně byla nejdůležitější změna?

Nejdůležitější změnou bylo to, že si mnoho lidí uvědomilo, že vztah svobody a odpovědnosti není fráze či moralizování, ale tvrdá, často nepříjemná pravda. Že za svobodu se také platí – občanskou angažovaností na veřejném životě. Svobodu by brali všichni, odpovědnost už ne. Tak ji dnes mnozí vzdávají a ohlížejí se po vůdci, po silné ruce, která to vezme za ně. To je ta nejdůležitější, ale neblahá změna.

Anketa

Který politik se nejvíc zasloužil o dobré věci v České republice?

hlasovalo: 107049 lidí

Byl jste na počátku 90. let předsedou české vlády, ta ale nemohla ovlivnit některá rozhodnutí na celostátní úrovni. Kde vidíte největší problém na transformaci v České republice?

Vláda České republiky za dob federace (v prvních měsících) měla docela jiný plán ekonomické transformace než vláda federální. Malér byl ale už v tom, že slovenská žádný plán neměla, spíše se změn bála. Takže federace měla nad námi jasně vrch.

My se inspirovali idejemi a praxí poválečného kapitalismu německého, země tehdy „po pádu“, proto opatrné a sociálně citlivé. Později se tomu říkalo „sociálně tržní hospodářství“ a vedlo to „hospodářskému zázraku“, spojovaným se jménem Ludwig Erhardt: trh zároveň s řádem. Federální, Klausův plán byl inspirován chicagskou ekonomickou školou Miltona Fiedmanna a tamním, tehdy extrémním liberalismem, který bylo podle nich třeba prosadit – šokovou metodou, čili skokem. A deregulovat a deregulovat. To logicky vylučovalo důkladnější přípravu právního prostředí a možnost oprav toho, co se nastavilo špatně. Oni přišli s masovou kuponovou privatizací, my chtěli kus po kuse uzdravovat alespoň ty nejperspektivnější podniky, jako třeba mladoboleslavskou automobilku Škoda. Bez cizího kapitálu, tedy námi vybraných zodpovědných zahraničních investorů, to podle nás nešlo.

Ale nechci to svádět na „federály“. Klaus měl brzy za sebou ukázněnou politickou stranu (ODS), my jen rozvolněné hnutí. Porazilo nás toto, tento rozdíl v organizaci stoupenců, nikoli ústavní vztahy federace a republik. A nakonec voliči, kteří to chtěli „po česku“. S českými „kapitány průmyslu“ Soudkem, Stehlíkem… Dali to najevo ve volbách. Pitharta, který „prodal za hubičku Germánům naše rodinné stříbro“, poslali z politiky pryč.

Jaká byla podle Vás největší osobnost v našem polistopadovém vývoji, která měla významný podíl na přeměně z totalitního v demokratický stát?

Zprvu jasně Václav Havel. Pak dost rychle ztrácel, protože se uměl pohybovat lépe ve velkém světě než v ústavně definovaných parlamentních souřadnicích doma. Potom určitě Václav Klaus, protože začal budovat normální politickou stranu. To je tu největší problém: do stran se nám tu nechce a odmítáme připustit, že bez nich to nemůže dopadnout dobře. A jistě i Miloš Zeman: konečně dal dohromady silnou levici – bez té to taky nejde.

Přinesl vám polistopadový vývoj nějaká zklamání?

Rychle se znovu – po ideologicko-komunistickém způsobu – najelo na politiku jako na boj. Boj s nepřítelem! Toho je přece třeba potřít, zničit. Konsensus a kompromis byl a je příznakem slabosti. Jednat s opozicí? Jen výjimečně, když už je rozhodnuto, formálně, aby se neřeklo, aby se to mohlo „odškrtnout“. Konfrontační styl politiky a mobilizování před volbami (buď, anebo, dobro a zlo, nepřítel před branami, jde o všechno…) máme bohužel v krvi. Právě to jsme se naučili v minulosti.

Nečekal jsem, že tak rychle vrátíme ke starým, osvědčeným nepřátelům: Němcům (zejména k těm, kteří byli kdysi „našimi Němci“), aristokracii, katolické církvi… A ke komunistům: pořád se hrozilo tím, že se tu znovu ujmou moci… Přibyla teď Evropská Unie: chce nás oškubat a vůbec zdeptat. Speciálně nás! Překvapuje mne, jak se naši lidé rádi nechávají strašit! To všechno je ta zmiňovaná „závislost na ušlé cestě“. Máme ji v krvi. Zbavíme se jen tehdy, když si ji nejdříve připustíme v našich hlavách.

Těžkým zklamáním bylo pro mne rozdělení Československa. Možná více než fakt sám snadnost, lehkovážnost, rychlost, s jakou se to stalo. Aniž k tomu měli rozhodující aktéři mandát z voleb v červnu 1992. Aniž použili institut referenda, protože by prý mohl „zkomplikovat situaci“. Takoví Kanaďané a třeba Belgičané (ale i další) už desítky let znovu a znovu usilují udržet jejich znovu a znovu se rozpadající státy pohromadě, překonávají jednu krizi za druhou, opravují konstrukce svých států, zřejmě jim stojí za to. My jsme to vzdali už po roce a půl, otrávení, unavení z prý příliš dlouho se „vlekoucích“ jednání…

Docela se děsím naší dnešní izolace ve světě: chováme se sobecky, krátkozrace, podezřívavě, zmateně, nekonzistentně… Nemáme ve světě jediného přítele, myslím tím přátelsky nám nakloněnou zemi. Probůh, s kým ze světových státníků se skamarádil Topolánek, s kým Sobotka? Klaus? S kým Zeman? Kde je doba, kdy se o Havla všichni ve světě přetahovali?

Stydím se také za to, že jsme nedokázali nic udělat s bezdomovectvím a s postavením Romů, hlavně romských dětí ve školách.

Anketa

Na začátku kterého roku byste se nyní chtěli octnout? V naší zemi, samozřejmě.

2%
1%
59%
2%
12%
5%
0%
0%
6%
hlasovalo: 18554 lidí

Máte pocit, s odstupem těch let, že jste mohli, nejen vy osobně, ale celá tehdejší politická garnitura, udělat něco jinak, lépe?

Prosazený „šokový“ způsob ekonomické transformace otevřel do nové doby dokořán vrata marasmu normalizace, kdy všeobecné šizení bylo příkazem doby, dokonce „bojem proti bolševikovi“. Mělo se postupovat opatrněji, pomaleji, po jednotlivých krocích, aby bylo možné opravit chybná rozhodnutí. Klasická ekonomie (ve zradikalizované dobové módní verzi neoliberalistického „washingtonského konsenzu“), neumí počítat s korupcí, s chybějícími či ještě nefungujícími institucemi.

Zvolilo se řešení, zvané „česká cesta“, na jejímž konci byly vybrakované banky (musely se nákladně očistit od dluhů a za korunu prodat cizím bankám) a zlodějské investiční a privatizační fondy. A hrdinní „kapitáni českého průmyslu“ – Soudek, Stehlík… Ale svůj hlavní účel to „šokové“ řešení splnilo: ve volbách v červnu 1992 se dostává k moci strana, která krátce před nimi rozdává kuponové knížky s podpisem jejího předsedy – ministra financí, jako kdyby to byly knížky šekové. „Vaše kuponová knížka volí pravici!“. Vyhrála nacionalistická, nikoli ekonomická argumentace. Protože způsob transformace bylo politikum, nikoli „ekonomicum“.

Zatím co česká vláda, které jsem předsedal, chtěla, podle Václava Klause, “rozprodat zemi cizincům“. Komu by se to líbilo! My však přesně věděli, kterých třicet, čtyřicet, ne víc, podniků nabídnout seriózním zahraničním investorům, kteří by do nich vložili kapitál, který v zemi nebyl (leda nakradený, anebo nezodpovědně rozpůjčovaný z polostátních bank), přinesli know-how, přístup na zahraniční trhy… (a neodstěhovaly by se za pár let, jako třeba s pompou otevíraný Philips z Hranic na Moravě). Aby tyto podniky pak za sebou „vytáhly“ stovky, tisíce ostatních. Tak jsme nabídli mladoboleslavskou Škodovku, s jejími stovkami subdodavatelů, vyrábějícími dnes už nejen pro ni, ale vyvážejícími do celého světa, koncernu Volkswagen - Seat. Federální zákon o datu začátku kuponové privatizaci nás na jaře 1992 zastavil těsně před cílem: dnes by na úrovni Škoda Auto byla zcela určitě kopřivnická Tatra (před jejími branami klečel Mercedes a doufal v naši soudnost a zodpovědnost), některé divize plzeňské Škody, pražská ČDK, Avia…

Který politik nebo idea měla na politickou kulturu v naší zemi negativní vliv?

Přízemní materialismus a zastydlý český nacionalismus. Peníze jsou až na prvním místě, a nikdy nesmrdí, ani ty z Číny, kde jsou nízké ceny zaplaceny vykořisťováním lidí i přírody a utlačováním menšin. Shodou okolností to i ono dokázali nejlépe zosobnit oba naši prezidenti po Václavu Havlovi. A přidali důvěru a obdiv, příchylnost k Vladimíru Putinovi. První to vyjadřoval svým neoliberalismem, sofistikovaným marxismem naruby, druhý spontánní prostořekostí, která by zasluhovala výstižnější pojmenování – já ale úřad prezidenta šetřím. Pro to také oba, i když každý jinak, rozdělovali a rozdělují naši společnost, místo aby ji spojovali. Když k tomu přidáme jejich obtížně snesitelnou samolibost (za každou cenu být originální), tedy zbytnělé ego, máte to. Na tomto mém hodnocení nic nemění jejich značná oblíbenost (Václav Klaus ji už zcela ztratil, Miloše Zemana to čeká).

Jak se změnila česká společnost od listopadu ´89? Jsme lepší než dřív?.

Vyhrnuli jsme se z ohradníku minulého režimu, ve kterém jsme si připadali všichni plus minus stejní. Šediví, přikrčení. Nic moc, ani tak, ani tak. Průměr. A pak jsme se rozešli, či spíše rozeběhli se do různých stran, kam nás srdce a rozum a talenty a omezení táhly a hle: náhle tolik skvělých lidí: inteligentních, čestných, podnikavých i obětavých… Ale také tolik namyšlených omezenců, sobců, gaunerů… Z toho prudkého rozevření vějíře se mnozí dosud nedokážeme vzpamatovat a tak se nám chvílemi zdá, že jsme snad úplně nejlepší národ na světě, a pak hned že jsme sebranka, jaká nemá na světě obdoby. Je to dost únavné, tohle „sebe otloukání“: ode zdi ke zdi… Jsme lepší! Ne, nejlepší! Ba ne, jsme horší než ostatní!

Jsme lepší i horší…, ale hlavně jako národ nevíme, co jsme, kam patříme. Teď se nám zdá, že jsme sami, protože nikomu, ničemu nevěříme. Neshodli jsme se na žádném společném úkolu.

Nepřipadá vám, že někteří lidé mají zřejmě krátkou paměť, když s nostalgií vzpomínají na minulý režim a všechno kritizují, jako kdyby změna přinesla jen negativa, nikoli tak významná pozitiva, jako je demokracie a svoboda?

Dnes velké většině z nás nechybí svoboda, ani demokracie, ale spravedlnost. S tou se dá vydržet i jistá, uměřená nerovnost (určitě ne platy šéfů stokrát větší než zaměstnanců), pokud ji bylo dosaženo férově, ba snese se i omezení svobody, když si to vyžaduje třeba bezpečnost v zemi. Anebo nutnost pochytat nebezpečné zločince.

Dříve jste nemohli udělat ani závratnou kariéru, ani rychle zbohatnout, ale ani jsme se nemohli ocitnout na dně. Takže jsme se mohli mnohem více než dnes věnovat sami sobě, rodině, přátelům, partám… Měli jsme všichni na sebe mnohem více času. Tušíme, že to se už nikdy nevrátí a je nám to líto, vzpomínáme na to s nostalgií. Ono se totiž vždycky za všechno platí. I za tu svobodu a demokracii. Zcela určitě se ale nemuselo platit ztrátou víry ve spravedlnost.

Nepřekvapuje vás, že někteří politici i část společnosti neodsuzuje, nebo dokonce podporuje politiku ruského prezidenta Vladimíra Putina na Ukrajině, navzdory protiprávní anexi Krymu, byť má Česká republika špatné zkušenosti s obdobnou politikou v minulosti?.

Shovívavost vůči Putinovi, anebo dokonce souhlas s ním, anebo ještě dál: více či méně skrytý obdiv k němu, to všechno jsou až důsledky toho, čemu říkám „vycouvávání ze Západu“. Zkusili jsme to, ten Západ (říká se dnes „atlantismus“), zřejmě se ale ukázalo, že je to pro dost lidí příliš náročné, pořád nám tam někdo kouká na prsty a peskuje nás, jestli prý plníme své závazky (NATO), nefixlujeme (evropské peníze), nediskriminujeme (vzdělávání romských dětí anebo tendr na dostavbu Temelína), jestli u nás lidé důvěřují demokratickým institutům, jako jsou volby (volební účast stále klesá)… A my fixlujeme, diskriminujeme, nedůvěřujeme.

Tak ať si tam na tom jejich slavném Západě trhnou nohou! Bezděčné přichýlení se k Rusku je svým způsobem oddechnutí, návrat z krátkého příliš náročného výletu domů, do smrádečku, ale teplíčka normalizace. Ukrajina? Ti blázni se cpou do Evropy a jsou ochotni pro Evropu umírat, z toho my už dávno vyrostli. My víme své… Počkejte, Ukrajinci, až vás budou ponižovat, zahanbovat vás, honit vás za to, že máte úplatné úředníky, soudce spiknuté s exekutory, policisty, kteří pracují pro velké bossy…

Těmto přichylovačům zřejmě imponuje vůdce a jeho autoritářský způsob vládnutí… Třeba ten Orbánův v Maďarsku jim nepřipadá vůbec tak špatný. Mít takhle v parlamentu absolutní, ústavní většinu! I když byla dosažena rozdáváním občanství s volebním právem Maďarům za hranicemi státu! I obyčejné zákony mohou dnes poslanci FIDESu označit (a odhlasovat příslušnou většinou) za ústavní, takže je pak už nikdo po něm (kdyby většinu někdy ztratil…) nebude moci změnit, protože takové většiny už nejspíše hned tak někdo nedosáhne… A bude konečně klid na práci.

Tato únava z náročnosti Západu a příklon k lemplovskému východu se maskuje náhle probuzenou kritičností především k Americe. Která jistěže nadělala v posledních letech také řadu chyb – s tou výbušnou specificky americkou směsi naivního, obětavého idealismu a bezohledné zištnosti těch nejbohatších (investičních bank a zbrojařů).


 

Souhlasíte s prezidentem Milošem Zemanem, že rusko-ukrajinský konflikt je jen jakousi „chřipkou“, který není žádnou hrozbou pro Evropu?

Nesouhlasím. Ona všechna podobná srovnání (chřipka na Ukrajině a rakovina na Blízkém východě) jsou o to více zavádějící, oč jsou svůdnější. Srovnávat něco s něčím je o mnoho snazší, lacinější (všichni vědí, že platí jen přibližně a jsou s tím srozuměni), než přesně pojmenovat, vysvětlit, co je konkrétně co. Takovýmito přirovnáváními si lidé dnes stále častěji zjednodušují svět kolem sebe, aby měli vůbec nějakou šanci mu porozumět. To by si ale hlava státu neměla dovolit. Ale ona, ta hlava, dá za bonmot (i když se jí nepovede) hlavu, jako jí dal kdysi náš jihočeský beran Kubata za blata. Zábor Ukrajiny a Putinovy lži kolem toho všeho nejsou „pouhou“ chřipkou (to „pouhou“ jaksi automaticky vyplyne právě z toho srovnání s rakovinou), ale pokusem obnovit impérium, do kterého jsme nedobrovolně patřili i my, a dosud jsme v Moskvě počítáni k zemím „blízkého zahraničí“. „Blízké“ tu pro Kreml znamená v naší, kdysi sovětské, dnes ruské sféře vlivu. Prý: kde jsou hroby ruských vojáků, tam to je, nebo by mělo být, naše. Kdyby měl být podle tohoto principu (naše hroby = naše území) uspořádány hranice ve světě, museli by desítky let válčit všichni proti všem… A pak by byly úplně všude hroby úplně všech.

Státníky lehkomyslně pronesená slova, nejen ta agresivní, ale i ta útěšná, mohou být zbraněmi hromadného ničení. Ničení lidské soudnosti, paměti, svědomí. Vida, už i já srovnávám: slova a zbraně. Srovnávám, ale neutěšuji, ani neukazuji na nepřítele, nevyzývám k boji proti němu. Jen varuji. Před námi samými, před naší ochotou nechat se ukecat, uchlácholit. Přesvědčit lacinou, nepřesnou paralelou. To se snad smí…

Zdá se, že lidi už nezajímá minulost, nevadí jim, že rozhodují komunisté nebo lidé, kteří spolupracovali se Státní bezpečností, nevadí jim autoritativní politika Putina. Je správné zapomínat na minulost? Nebo je prostě lepší dívat se do budoucnosti bez ohledu na to, co bylo?

Zapomínání není jen bezděčný, samovolný proces, který neovlivňujeme. Jako když člověk stárne a zapomíná. Je tu také vůle zapomínat! Jedna výstižná definice národa praví, že národ je společenstvím lidí, kteří se dohodli na tom, co si ze své minulosti chtějí pamatovat, ale také tichou dohodou o tom, co si přejí zapomenout. Důsledkem takového dobrovolného zapomínání – vytěsňování je pak lhostejnost k dnešním kariérám lidí, kterým by Masaryk nikdy nepodal ruku. Říkával, že jsou to „nepěkní“ lidé a byla to společenská - poprava… Mnozí lidé dnes zapomínají proto, že se jim nechce vzpomínat na těch dvacet hanebných let před Listopadem, kdy tu už žádný totalitní teror nebyl, a přes to mnozí lidé zapřeli svá lepší já a chovali se ne jen jako vyděšené ovce, ale jako aktivní přisluhovači. Chci-li za každou „odpustit“ sobě, nemohu se pak rozčilovat nad bachařem či dokonce „mlátičkou“ v Poslanecké sněmovně.

Myslím si ale, že s tím nic moc nenaděláme. Stud nemůžete nikomu vnutit. Stud? Ten přece z našeho života, i z toho soukromého, mizí. Už i to slovo mizí i našeho slovníku… Pomalu neplatí žádné tabu, naopak, adrenalin stoupá, když porušuji i ta úplně poslední tabu. Bez studu ale neexistuje veřejné mínění a bez takového mínění je všechno možné. Tolerované, lhostejné.

Takže zase nějaká lamentace? Ne. Pořád věřím, že ještě přijdou mladí, idealističtí lidé a ukážou nám, že čestný, mravný život bez sebeobelhávání a přízemního sobectví je možný. Možný a přitažlivý. Věřím v ně. Ať s námi třeba i vymetou.

Lidi se odvracejí od politických stran a dávají hlasy ve volbách novým, málo čitelným a mnohdy populistickým hnutím. Je to podle Vás jen přechodný nebo trvalý jev?

Nečekané, úspěšné „znovu vstání z popela“ KDU-ČSL ukazuje, že nakonec jen standardní politické strany (s početnější členskou základnou) jsou s to nabízet voličům srozumitelné a věrohodné alternativy, jak si mohou lidé u nás uspořádat hodnoty a prosazovat právě to a ne jiné jejich pořadí. Efemerní hnutí dokáží nabídnout leda tak vůdce a to je nabídka pro leckoho asi lákavá, ale hodně nebezpečná.

Demokracie ve státě je nemyslitelná bez demokratických poměrů uvnitř politických stran. A v hnutí s vůdcem („šéfem“, jak mu říkají v ANO) v čele žádná demokracie není možná. Tak jako ve firmě nemá místo. Jaká opozice ve vedení Bank of England? V koncernu ArcelorMittal? Ale ani v místních Technických službách města x. Tam všude dokonce místo mít nemá, nesmí mít. Nejhorší je, že je dost těch, kterým se líbí mít nad sebou právě šéfa, a nikoli předsedu, protože toho bych musel volit a možná bych volil blbě…. Líbí se jim to proto, že je to zbavuje povinnosti myslet a samostatně jednat. Zbavuje je to odpovědnosti.

Léta jste byl předsedou Senátu. Nemrzí Vás, že lidé zřejmě nevnímají horní komoru parlamentu jako důležitou demokratickou pojistku, když čím dál méně chodí k volbám do Senátu? Letos byla rekordně nízká účast.

Mrzí mne to, jistěže mne to mrzí. Když sem byl senátorem, věnoval jsem se hodně osvětě – vysvětlování, co je Senát a proč. Třikrát jsem vyhrál senátní volby (vždycky s kandidátem ODS!) a myslím si, že mne lidé odměňovali důvěrou i za to, že jsem jim znovu a znovu trpělivě vysvětloval, proč a jak Senát funguje. Lidé to totiž nevědí, a co horšího, stydí se zeptat. Dobře totiž tuší, že by to vědět měli. Ale nestojí jim to za to, něco si třeba o tom přečíst. Takže jim pak kandidáti do Senátu mohou namluvit cokoli: třeba že budou přinášet do obvodu peníze…

Senát bude stát v pozadí pozornosti vždycky. Mediálně je totiž nezajímavý. Neodehrávají se tam hádky, nepadají tam slova urážek. Senátorky a senátoři sedí na svých místech, poslouchají se a odpovídají si. Pak hlasují. To je přece pro kamery nuda. Proto televize klidně používají staré ilustrační záběry, na kterých sedí senátoři, kteří už pět let v Senátu nejsou. Jako třeba já, který se rozhodl z politiky bez porážky a průšvihu odejít. Je to přece jedno: senátoři jako senátoři… A kdo nebo co není dnes na obrazovce, to nebo ten dnes neexistuje.

Sněmovna je na rozdíl od Senátu – kolbiště. A tak to má být: hráči tam bojovně pobíhají v barevných dresech, zatímco senátorky a senátoři sedí v civilu, pod kterým jen někdy prosvítají dresy. Sněmovna je zkrátka „telegenická“, něco se tam pořád děje jako na divadle: je to zajímavé, někdy docela vzrušující, občas tam vzduchem létají nadávky. Někdy někdo i zazpívá... U nás v Senátu si jednou kolega Kubera zapálil u řečnického pultu: to bylo na pár dní slávy pro Senát!

A pak, hlavně: konstrukce Senátu jako druhé komory, jako „zdvojení dělby moci“ uvnitř jedné z nich, totiž té zákonodárné, není úplně triviální a většina lidí smysl té konstrukce nechápe, přesně řečeno, nedá si práci s tím, aby se to snažila pochopit. U nás lidi přece ústava upřímně nezajímá.

Vytane automaticky na mysl: „senát jako pojistka“. Ale kdo ví, jak to konkrétně funguje? Úplně ten nejhlavnější smysl našeho Senátu totiž nebyl dosud naplněn a buďme rádi! Je to totiž zařízení, „aby…, kdyby“. Je to funkce té nejdůležitější pojistky, něco jako funkce velkého jističe v plechové skříni venku na domě. Kdyby se náhle, třeba po nějakém „obrskandálu“ či ekonomické krizi, státní loď naklonila prudce na jednu stranu, lhostejno, zda doleva či doprava, a hrozilo by překocení, bude tu vždycky ještě Senát. Sněmovna bude vzápětí po té krizi navolena znovu (nejspíše v předčasných volbách) celá jednobarevná a bude mít chuť všechno od základu změnit a nejspíše přitom poničit demokracii. Ale Senát, který nemůže být nikdy navolen najednou celý, tedy zpravidla nemůže být jednobarevný s ústavní většinou (dvě třetina senátorek a senátorů už tam totiž vždycky zvoleni byli, a to před dvěma a před čtyřmi roky), to prostě nedovolí. Třeba změnit ústavu, volební systém… V takovéto situaci dnes senát fatálně chybí v Maďarsku.

Pak máte Senát jako trochu menší pojistku, dejme tomu na chodbě: to když třeba Senát s prezidentem Havlem zmařili to, na čem se koncem devadesátých let dohodla „opoziční smlouva“ (ODS a ČSSD): obrátili se na Ústavní soud a ten řekl, že ty navrhované změny volebního zákona jsou neplatné, protože protiústavní….

No a pak máte ty nejobyčejnější pojistky doma v předsíni. Ty nahazujete co chvíli. To jsou desítky a stovky a nakonec tisíce oprav, doplnění, návrhů změn zákonů, které do Senátu přijdou ze Sněmovny. Sněmovna je chtě nechtě z větší poloviny bere… Úspěšnost těchto „zásahů“ Senátu vysoko přesahuje evropský průměr.

Pak také Senát „volí“ (schvaluje nebo neschvaluje návrhy prezidenta) ústavní soudce. Soud posledního odvolání. To je veliká pravomoc! To všechno přece není málo! Ale kdo to všechno ví?

Už stojíte mimo aktivní politiku, máte tedy už určitý nadhled. Co podle vás českou společnost čeká?

Naléhavě je potřeba dokončit práce na institučních zárukách nezávislosti justice (včetně státních zastupitelstvích). Něco se udělalo, ale pořád chybí poslední tečky: soudcovská samospráva a definitivní oddělení státního zastupitelství od výkonné moci. A akutně je třeba rozbít exekutorskou mafii mezi soudci.

Je nejvyšší čas vzpamatovat se a začít se chovat jako sebevědomý národ a stát se součástí evropského Západu. Naše mindráky, které nás ženou ode zdi ke zdi (teď právě některé naše politiky ke zdi kremelské), nám ve světě strašně škodí. Mindráky? Puberťácké stížnosti, že nám nikdo nerozumí, kdekdo nám chce uškodit… Jsme momentálně nesrozumitelný, nevěrohodný partner, trouble-maker. Naši vedoucí politici lavírují mezi Západem a Východem, sami zřejmě nevědí, kudy kam. Na jedné straně hmotařský pragmatismus (export na prvním místě), na druhé straně ve světě obdivované dědictví prvních, havlovských let… U nás prý “havlismus“! Já se za dnešní tvůrce a realizátory naší zahraniční politiky stydím.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Libuše Frantová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Já vám to řeknu úplně natvrdo... Generál Šándor po masakru v Mnichově varuje. Bude to prý stále horší

14:22 Já vám to řeknu úplně natvrdo... Generál Šándor po masakru v Mnichově varuje. Bude to prý stále horší

ROZHOVOR O pátečním vražedném útoku v Mnichově i o bezpečnostních opatřeních a jejich účinnosti prom…