Bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu. Tomáš Krystlík připomíná méně známá fakta o vině Čechů vůči Němcům

17. 5. 2016 12:34

ROZHOVOR Češi by se měli sudetským Němcům omlouvat stejně, jako se odsunutí Němci omlouvali nám. ParlamentnímListům.cz to řekl česko-německý spisovatel a novinář Tomáš Krystlík. Česká historiografie podle něho zapírá, že před válkou tvořili Češi, Němci, Židé a další národnosti společnou národní identitu. Připisovat podle Krystlíka všem tehdejším Němcům vinu za nacistické zločiny je prý totéž jako připisovat všem Čechoslovákům vinu za zločiny komunistického režimu.

Bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu. Tomáš Krystlík připomíná méně známá fakta o vině Čechů vůči Němcům
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce

Anketa

Je Bohuslav Sobotka lepší premiér než Mirek Topolánek?

27%
73%
hlasovalo: 7036 lidí

Lidovec Daniel Herman jako první český ministr vystoupil v neděli na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku. Svůj projev v němčině začal slovy „milí krajané“ a během řeči též vyjádřil lítost nad násilnostmi na sudetských Němcích ze strany Čechů během odsunu. Komunisté Hermana vyzvali k rezignaci, řada dalších politiků ho ostře kritizuje. Jak na to nahlížet, bylo to správné gesto? Nebo je vůbec potřebné 71 let po válce se k těmto věcem vracet a omlouvat se? A máme se vůbec my za co omlouvat?

Bylo to nutné. Omlouvat by se Češi měli stejně, jako se již vícekráte jim omluvili sudetští Němci. První a v podstatě i poslední se z české strany omluvil za zvěrstva na sudetských Němcích generál Lev Prchala v 50. letech, pak už jen polovičatě Václav Havel, protože svou omluvu později, aby znovu dosáhl na křeslo prezidenta, desavuoval. Je nezbytné poválečné násilnosti na československých Němcích neoznačovat za pouhé výstřelky (exces = výstřelek), protože to nebyly ojedinělé události, jak se snaží veřejnosti namluvit čeští historici a politici, nýbrž systematický záměr českého státu decimovat Sudetoněmce. Obyvatelstvo českých zemí bylo na nadcházející mstu již předtím připravováno v československém vysílání BBC. Pár příkladů. 3. 2. 1944 prohlašujel Beneš v londýnském vysílání do Československa a v projevu ke Státní radě, že Čechy a Morava se na konci války stanou jevištěm „mohutného povstání“, které „musí znamenati u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný“. Z BBC 3. 11. 1944 vyzývá ministr národní obrany generál Sergěj Ingr: „Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnouti po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne.“ Ony výzvy československé exilové vlády k zabíjení směřovaly de facto proti ženám, dětem a starým lidem – muži byli na frontě nebo v zajetí. Ministr spravedlnosti československé londýnské vlády Jaroslav Stránský dne 28. 11. 1944 tvrdil, že „sudetoněmecké obyvatelstvo bude drasticky redukováno i bez oficiálního transferu“. Předpokládal, že v zemi bude panovat hlad, že Češi budou mít přednostní přístup k potravinám a očekával velmi vysokou úmrtnost v Sudetech. Jeho slova prozrazují, že se pro německé obyvatelstvo již tehdy chystaly příděly a koncentrační tábory. Byla to dobře promyšlená metoda, protože se nedalo čekat, že v zemi bude po válce nedostatek potravin; Wehrmacht zřídil v protektorátu velké zásoby potravin a stav dobytka byl vyšší než v roce 1938. Po válce dostávalo Československo potravinovou pomoc od UNRRA, a to pro 14 300 000 obyvatel, tedy přijímalo pomoc i pro československé Němce.

Ministr Herman hovořil také o tom, že identitu Čech, Moravy a Slezska po staletí utvářeli kromě Čechů také Němci, Židé, Romové a Poláci a tragické události tyto svazky narušily nebo definitivně zničily. Do jaké míry z historického hlediska platí tvrzení, že jsme společně s uvedenými národnostmi tvořili společně českou identitu?

Zcela. Jenže, to česká historiografie zapírá. Jednou jedinkrát se k tomu, zřejmě v záchvatu upřímnosti, vyjádřil i režimní historik Jan Křen: „Velké a klíčové problémy českých dějin, středověké tržní hospodářství a města, novověká industrializace, nemluvě o sféře kulturní a duchovní, jsou bez nich (Němců českých zemí a židů) nepochopitelné a zkreslené… To všechno není jen pouhá odborně historická chyba, ale i závada mravní a kulturní, jestliže nám, dnešním Čechům, připadlo cełé historické dědictví těch, kteří už mezi námi nejsou – téměř každý kraj a průmysl i celý náš duchovní život nese jejich stopu a kdekterý Čech má mezi svými předky Němce či žida… Nevšímavost k Němcům a židům, která je pro (českou) oficiózní historickou produkci charakteristická, je také nacionalismem a antisemitismem svého druhu. Největší část našich dějin není přece jen nacionálně česká, ale je – aby se užilo pojmu v běžné češtině ne běžného – bohemistická, Němci a židé jsou její integrální částí.“

Ve stejný den, kdy Daniel Herman vystoupil na Sudetoněmeckých dnech, se v Terezíně konala tradiční tryzna za oběti nacismu. Předseda Senátu Milan Štěch ve svém terezínském projevu (oproti Hermanovi v Německu) zdůraznil, že zločiny během odsunu byly dílem konkrétních jednotlivců, zatímco nacistické zločiny za okupace byly součástí oficiální a promyšlené německé politiky. Přesto byl Štěch zkritizován za protiněmeckou řeč. Nejde ale o jasná historická fakta? Jak bychom všechny popsané události měli spravedlivě hodnotit?

Pan Štěch opakuje oblíbenou českou nepravdu. Vyhánění československých Němců v roce 1945 počínajíc 9. květnem 1945 nebylo až na naprosté výjimky neorganizované, nebyl to „divoký odsun“, který způsobilo vzedmutí hněvu českého lidu, tedy konkrétních jednotlivců, jak se nám snaží namluvit historici a politici, protože přes 90 % vyhnaných Sudetoněmců bylo v roce 1945 vysídleno jednotkami československé armády. A jim i policii musel dát někdo rozkazy. I jinak to nemohla být živelná lidová akce, protože se sudetští Němci museli internovat, krmit a rozsáhle se musela organizovat a koordinovat železniční doprava (po silnicích bylo vyhnáno malé množství Němců a dráhy patřily státu). Čili vyhnání Němců z ČSR bylo taktéž „součástí oficiální a promyšlené politiky“. Jenže české! (Slováci by si bývali své karpatské Němce spíše raději ponechali.)

Federace židovských obcí a pražská židovská obec vydaly k projevu Milana Štěcha prohlášení, ve kterém ho zkritizovaly jako protiněmecký s nacionalistickým duchem. Při vší úctě, není poněkud paradoxní, když židovské obce kritizují údajný antiněmecký nádech projevu, který hovořil o nacistických zrůdnostech za války?

Není. Týká-li se tryzna obětí nacismu, tak je třeba připomenout, že mezi nimi byli v hojné míře i sudetští Němci a Němci říšští. Obecně, jakýkoliv pronesený projev nad oběťmi nacismu by neměl být „protiněmecký“, nýbrž by měl směřovat „proti německému nacionálnímu socialismu“. Když pan Štěch tvrdí, že „nacistické zločiny za okupace byly součástí oficiální a promyšlené německé politiky“, tak dvojnásob. Jinak připisuje Němcům vinu za nacionální socialismus, což by pak analogicky také znamenalo, že Češi jako národ jsou do jednoho vinni za zločiny komunismu v Československu.

Ještě silnější kritiku a rozepře vyvolal proslov šéfa Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky. Dokonce ještě během samotné terezínské tryzny ho nepřímo zkritizoval vrchní rabín Karol Sidon. Vodička v projevu varoval před silnou migrační vlnou mladých mužů, kteří místo boje za svobodu své vlasti přicházejí vytěžit náš sociální systém. Poslanci Laudátovi z toho prý běhal mráz po zádech, někteří mluví o zneužití pietního aktu. Co o tom soudíte?

Páně Vodičkovo varování před migrační vlnou mladých mužů nemá s uctěním památky obětí německého národního socialismu pranic co dělat.

Měl nebo neměl podle vás Jaroslav Vodička pravdu a do jaké míry udělal správně, že o těchto věcech mluvil v Terezíně? Rabín Sidon připomněl, že i Židé měli za války problém s emigrací do některých zemí, když utíkali před Hitlerem…

Pan Vodička měl raději mlčet. Pan Sidon se naopak měl o oné neochotě států přijímat politicky a rasově pronásledované z Německa a z jím okupovaných zemí rozhovořit, protože česká veřejnost o tom málo ví. Napravuji. V červenci 1938 se z popudu Franklina D. Roosevelta konala ve francouzském lázeňském městečku Évian-les-Bains na břehu Ženevského jezera konference 32 států o možnostech vystěhovávání se odpůrců německého nacionálního socialismu a židů z Německa. Židů se tehdy v Německu nacházelo 540 tisíc, a v přičleněném Rakousku dalších 190 tisíc. Konference se zúčastnily téměř všechny státy amerického kontinentu, Austrálie, Nový Zéland, z evropských nebyly pozvány SSSR, Itálie, státy na východ a jihovýchod od Německa, Japonsko. Polsko a Rumunsko obeslaly konferenci svými pozorovateli. Velká Británie imigraci uprchlíků z Německa do Palestiny odmítla, zřejmě z obavy před reakcí arabských šejků a možného ohrožení svých ropných zdrojů, dovolila jim ale v malém počtu přistěhování do Keni. Francie byla ostře proti jejich vystěhování na Madagaskar, protože si tam nepřála jakékoli německy mluvící obyvatelstvo. Dominikánská republika slíbila přijmout 100 tisíc židů a politických uprchlíků, ve skutečnosti jich pak přijala pouze 600. Spojené státy měly již v předchozích letech přijmout 130 tisíc uprchlíků z Německa, ve skutečnosti jich přijaly pouze 27 tisíc, z toho 80 až 85 % židů. V Évianu se USA zavázaly přijímat ročně 27 300 uprchlíků z Německa, tedy uvolily se ke kvótě, kterou měly plnit již v předchozích letech. Belgie odmítla uprchlíky z Říše přijímat z obav před zhoršením ekonomické situace, vznikem společenských otřesů a z nárůstu antisemitismu, Švýcarsko prohlašovalo, že může být pouze tranzitní a nikoliv cílovou zemí a zásadně odmítalo kohokoliv z uprchlíků, kdo přišel do země přes třetí stát, a v lednu 1939 se vyjádřilo naprosto pregnantně, že není ochotno si nechat Spříseženectvo „zažidovat“. Kanada chtěla přijmout pouze německé židovské uprchlíky, kteří by měli s sebou prostředky pro koupi farmy. To bylo obzvlášť frapantní, protože měsíc před konáním konference vstoupil pro židy v platnost limit vývozu německé měny ve výši 10 říšských marek na osobu. Austrálie si nepřála mít jakýkoliv rasový problém vzniklý židovskou imigrací a požadavek odmítla. Po odstoupení československých území Německu se uvolila Velká Británie přestěhovat dva tisíce židů uprchlých do československého vnitrozemí do Austrálie a na Nový Zéland. ČSR jim uhradila cestu. Austrálie se vzepřela, chtěla přijmout pouze uprchlíky ohrožené na životě, takže se po šesti měsících vrátili zpět, do protektorátu. Později většina z nich zahynula. Ve skutečnosti politických uprchlíků z Německa a židů nakonec v dalších letech přijaly Spojené státy celkem 130 tisíc, Velká Británie 50 tisíc, Austrálie za velmi přísných podmínek 6500, Mexiko, Argentina, Brazílie, Chile dohromady dalších 85 tisíc, do Palestiny se dostalo 55 tisíc židů, z toho minimálně asi 12 tisíc ilegálně. I další latinskoamerické země jich přijaly menší množství. 15 tisíc židů našlo svůj nový domicil v Číně, v Šanghaji a okolí.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Klára Samková: Nad Topolánkem se mi zvedl kufr. Málem jsem... Islám je zrůdný. Havel nechápal, že lidé odmítají shánět hajzlpapír a vložky

14:10 Klára Samková: Nad Topolánkem se mi zvedl kufr. Málem jsem... Islám je zrůdný. Havel nechápal, že lidé odmítají shánět hajzlpapír a vložky

Advokátka a aktivistka Klára Samková si uvědomuje, že lidé odmítají shánět základní potřeby a chtějí…