Co se to děje v Sýrii? Bezpečnostní expert silně varuje před hrozbou jaderného konfliktu mezi USA a Ruskem. Veden by prý byl v Evropě

Spojené státy odstoupily před několika dny od jednání s Ruskem o příměří v Sýrii. Obě strany si sice definitivně nezavřely dveře k dalším možným schůzkám, nicméně může to znamenat další rozšíření syrského konfliktu a větší destabilizaci situace na Středním a Blízkém východě?

Spojené státy sice v podstatě ovládají Irák, ale v Sýrii se ocitly v pozici toho, kdo drží v rukou Černého Petra, navíc s „cinknutým“ růžkem. Díky operacím ruských leteckých sil, prováděným na základě platných mezinárodních smluv, se dostaly do patové situace, která jim neumožňuje realizovat dlouho připravované kroky – vyhlášení bezletové zóny pro letadla syrských leteckých sil a „podporu opozice“ podobně jako v Libyi. Tím by prakticky bez vlastních ztrát, cestou „zástupné války“, dosáhly vyvolání chaosu a destabilizace v celém blízkovýchodním regionu. Jeho následná konsolidace pod taktovkou Turecka a Saúdské Arábie, za podpory masivních amerických investic, by postupně vytvořila režim „přátelsky“ nakloněný USA a ochotný realizovat jejich záměry.

Uskutečnění těchto plánů ruským zásahem a následným vývojem situace v Saúdské Arábii, Turecku a Íránu vzala za své. USA zpočátku spolupracovaly s Ruskem celkem ochotně. Obamovo vedení považovalo Rusko za slabého hráče, a teprve když se USA ocitly v defenzívě, začalo reagovat podrážděně a snažilo se za každou cenu realizovat původní záměry.

Do arzenálu jejich snah patří i pokusy diskreditovat a dehonestovat Rusko na mezinárodním poli jeho obviňováním z „barbarství“ při bombardování cílů v oblasti Aleppa, z likvidace humanitárního konvoje nebo z civilních obětí při bombardování vojenských cílů ISIL a fronty Al-Nursá v jiných oblastech Sýrie. USA se v současnosti snaží vytvořit politickou situaci, vhodnou k prosazení rezoluce o nutnosti pomoci „umírněným povstalcům“ a tím si otevřít prostor k legalizaci vojenského zásahu v už tak těžce zkoušené Sýrii.

Pokud k tomuto zásahu skutečně dojde, velmi pravděpodobně dříve nebo později dojde také k přímému střetu minimálně leteckých sil obou jaderných velmocí. Tentokrát by ale pravděpodobně drželo trumfy v ruce Rusko, které dalo jasně najevo, že v Sýrii už neustoupí ani o píď, protože nehodlá hrát roli otloukánka. Dalo také jasně najevo odhodlání použít v případě napadení k odražení útoku všechny dostupné prostředky.

K tomu snad už jen dodám, že už v Chicagské úmluvě o civilním letovém provozu (ICAO), jehož jsou USA i jejich spojenci z NATO operující nad územím Sýrie signatáři, je (v článku 3, bod c), uvedeno: „Žádné státní letadlo smluvního státu nesmí letěti nad územím cizího státu ani na něm přistáti, nedostalo-li se mu k tomu zmocnění zvláštní dohodou nebo jinak, a ve shodě s podmínkami tohoto zmocnění“, přičemž státními letadly jsou podle této smlouvy míněna veškerá letadla vojenská, policejní nebo jiných ozbrojených sil. Ve světle této citace se už nyní jeví letecké operace USA a jejich spojenců nad územím Sýrie jako mimořádně pochybné a odporující mezinárodnímu právu.

Bezpečnostní expert Jaroslav Štefec.

Přestože USA stále deklarují ochotu s Ruskem konzultovat vojenské akce, aby se předešlo vzájemnému střetu, nelze ho za současné situace vyloučit. Jejich hysterické reakce na ztrátu pozic a iniciativy v regionu Blízkého východu, snaha legalizovat nálety na území Sýrie a připravit si pozice pro zahájení pozemní operace mohou reálně vyústit do situace, kdy se mohou ruské a americké ozbrojené síly dostat do vzájemného konfliktu. Myslím si, že evropské země NATO i celá EU by tentokrát měly k těmto snahám USA zaujmout tvrdé stanovisko a odmítnout jejich podporu, protože případný střet s Ruskem, vyvolaný USA pod záminkou „pomoci nebohým obětem ruských válečných zločinů v Aleppu“, může naprosto reálně vyústit v jadernou válku vedenou mimo jiné (nebo i výhradně) na evropském válčišti. A pokud se ptáte, zda je Evropa na něco takového připravena, tak odpověď zní nikoliv.

I Putinova opozice v zahraničí uznává, že Rusko je v diplomatických vztazích na Středním i Blízkém východě velmi úspěšné. V Sýrii se mu podařilo rozšířit počet svých vojenských základen, usmířilo se s Tureckem a má velmi dobré diplomatické i obchodní vztahy s Íránem a dokonce také s Izraelem. Lze s tím souhlasit?

Rusko svou operací na podporu Bašára al-Assada předvedlo na Blízkém východě brilantní šachovou rošádu, kterou zatlačilo USA do defenzívy a vytvořilo pro ně z hlediska amerických zájmů neřešitelnou situaci. Díky pozvání oficiální syrské vlády, podložené konkrétními dohodami o umístění vojenských sil a o charakteru leteckých operací nad mezinárodně uznávaným teritoriem Sýrie není pochyb o tom, že Rusko jako jediná země má nezpochybnitelné právo udržovat na území Sýrie své základny a rovněž pohybovat se v jejím vzdušném prostoru a vést v něm letecké operace na podporu pravidelné syrské armády proti silám, snažícím se zlikvidovat Sýrii jako funkční státní útvar.

Ruský krok zásadně narušil americké plány na Blízkém východě a zatlačil vládu prezidenta Obamy do defenzívy. Odezva tohoto vývoje se promítá mimo jiné i do situace na Ukrajině a v dalších částech světa, kde mají USA své zájmy (včetně například Jihočínského moře). K tomu přistupují raketově rostoucí problémy Američanů v Iráku, jehož armáda rozhodně není ve stavu umožňujícím vést samostatně úspěšnou válku s bojovníky ISIS. Nejbližší spojenec USA v oblasti, Saúdská Arábie, zabředla do konfliktu s daleko chudším Jemenem, v němž zjevně není schopna sama zvítězit. Turecko po nezdařeném protiergodanovském puči předvedlo naprosto neočekávané politické „salto mortale“, jehož důsledky mohou být nedozírné nejen pro USA, ale i pro NATO a EU, a navzdory svému členství v Alianci se velmi ostře vymezilo vůči USA a jejich krokům na Blízkém východě. „Srdečné“ potřásání rukou Ergodana a Putina naznačuje, že turecký prezident bude minimálně pro několik příštích let hledat politické a ekonomické spojence spíše na této straně Atlantiku a v Asii, než za oceánem.

Po zrušení protiíránských sankcí nabraly na intenzitě i historicky dobré vztahy Ruska s Íránem. Zdá se, že naděje USA na obnovení obchodních kontaktů, udržovaných ze strany USA s íránskými režimy před nástupem ajatolláha Chomejního, a tím i naděje na rozsáhlé investice v této zemi vzaly za své. Vypadá to spíše, že Írán začal velmi rychle vyplňovat mocenské vakuum, vzniklé na Blízkém východě zablokováním Saúdské Arábie v konfliktu s Jemenem a hrátkami Turecka. Rusko je pro něj jako podporovatel emancipačních snah ideálním spojencem, a to jak vojensky, tak ekonomicky. Zároveň částečně vyvažuje tlak Číny, která se snaží Írán využít k zaujetí významnější pozice ve středovýchodním regionu. Kromě toho se může stát vhodným „spojovacím můstkem“ mezi Íránem a Izraelem, které byly v mnohatisícileté historii jejich vzájemných vztahů častěji spíše dobré než špatné.

Samotný Izrael využívá dobrých vztahů s Ruskem jak k vlastnímu ekonomickému prospěchu zvyšováním obchodního obratu a transfery technologií, tak jako nástroje nátlaku na USA, aby navýšily vojenskou a ekonomickou pomoc, v níž v posledních letech Obamova vláda výrazně polevila. Tato situace je samozřejmě výhodná i pro Rusko, které tak získává významnou podporu na mezinárodním poli. Nevylučuji ani, že Rusko a Izrael úzce spolupracovaly v Turecku na vyzrazení připravovaného puče prezidentu Ergodanovi.

Politika Ruska na Blízkém i Středním východě je tedy skutečně úspěšná. Je zajímavé, že i přes nesporné úspěchy se Rusko stále snaží o dohody s USA a nežene situaci na ostří nože. Bohužel USA, možná díky tomu, že se cítí zahnané do kouta, což je role, na kterou nejsou zvyklé, reagují na tyto snahy odmítavě a hystericky se snaží získat zpět ztracené pozice. Jak už jsem naznačil, tato situace může být velmi riskantní pro mírový vývoj nejen v tomto regionu, ale i v Evropě a Asii.

Domníváte se, že po prezidentských volbách v USA se tato příznivá situace pro Rusko může zcela změnit? Budou se Spojené státy například snažit rozšířit hospodářské sankce proti Rusku? Změní svoji bezpečnostní strategii vůči ostatnímu světu? Může být Donald Trump nebo Hillary Clintonová razantnější v této oblasti než Barack Obama?

Ptáte se v podstatě na dvě věci. I když je pravda, že spolu úzce souvisejí. Co se týče situace na Blízkém východě, tak ta v současné době nabrala kvalitativně novou dynamiku, která už není v režii USA. Nic na tom nemůže změnit ani rétorika některých amerických generálů, myšlením zamrzlých v letech studené války, ani Kerryho prohlášení, že Rusko se v Sýrii dopouští válečných zločinů. Tyto výlevy pouze potvrzují rostoucí nervozitu a frustraci americké administrativy a armádních špiček ze ztráty iniciativy na Blízkém i Středním východě, a vědomí nevratnosti tohoto procesu. A ani výsledky prezidentských voleb, ať už dopadnou jakkoliv, na tom nemohou nic změnit.

Budoucí americký prezident bude muset na tuto situaci reagovat, což si oba kandidáti na tento úřad velmi dobře uvědomují. Ten, kdo pozorně sleduje jejich předvolební rétoriku, může alespoň rámcově odhadnout jejich představy o případném řešení. Jak se ale bude vítěz po nástupu na pozici prezidenta USA skutečně chovat, to lze odhadnout jen velmi obtížně.

Obama si podle mého názoru uvědomil, že situaci na Blízkém východě už nemá pod kontrolou a ve zbytku volebního období nemá ani šanci něco zásadně ovlivnit. Určitě nehodlá zaútočit na Sýrii vojenskou silou, protože by dostal USA do pozice otevřeného agresora, nebo země, která vyvolala válku s Ruskem. Přece jen je nositelem Nobelovy ceny míru, a podobnou „čest“ určitě rád přenechá svému nástupci. Zatím to vypadá, že jak Clintonová, tak Trump budou v první části svého úřadování víceméně nuceni pokračovat v Obamově politice tváření se, že vše je při starém, USA mají situaci pod kontrolou, Rusko je slabý osamělý stát deptaný americkými a evropskými sankcemi a stačí jen nějakou dobu počkat, aby se samo zhroutilo a zmizelo v propadlišti dějin. Reálné změny v poměru sil ve světě budou muset radikálně řešit až v polovině svého volebního období, kolem roku 2018. V té době už také bude zřejmě jasné, zda se evropská část NATO dokázala emancipovat jako bezpečnostní záruka Evropy, postavená na armádách národních států, a bude znám rovněž postoj USA k této organizaci.

Bude také zřejmě jasné, zda se USA budou nadále snažit udržet svůj vliv ve světě silou, nebo zda se začnou soustřeďovat spíše na řešení rostoucích domácích problémů, sleví z důsledného uplatňování Wolfowitzovy doktríny alespoň vůči Evropě a půjdou spíše cestou vzájemně výhodných dohod a kompromisů. Osobně vkládám naděje spíše do Trumpa, ztělesňujícího pro mnohé Američany ideál „silného“ amerického prezidenta devatenáctého a počátku dvacátého století, než do Clintonové, představující spíše loutkové prezidenty druhé poloviny dvacátého a počátku jednadvacátého století. Pokud zvítězí Clintonová, reprezentující nejtvrdší jádro amerických „neocons“, můžeme očekávat spíše rostoucí tlak na Evropu, aby pokračovala v sebezničující politice sankcí, tvrdý tlak na prosazení ekonomického diktátu TTIP a posilování přítomnosti amerických vojsk v Evropě včetně ČR.

Na závěr jenom drobný dodatek. Rusko začalo v posledních dnech odstupovat od dvoustranných smluv týkajících se jaderných materiálů a jaderných zbraní, deklaruje zájem o znovuvybudování vojenských základen na Kubě a ve Vietnamu (což je z vojensko-politického hlediska nesmírně zajímavá kombinace), zřejmě ukončí dodávky raketových motorů RD-180 do USA atd. To je jasný signál, že už nehodlá nadále udržovat nevýhodné a vazalské smlouvy, za které je navíc kritizováno, ačkoliv je neplní spíše protistrany. Zároveň to ale může být i příprava na zvolení Trumpa, kterému bude dána možnost vyjednat jejich obnovení a získat tak „rychlé“ politické body na domácí i zahraniční scéně.

Rusové dopravili do Sýrie svůj účinný protiraketový systém SA-23, zatím ale prý není jasné, proti komu bude vlastně sloužit, zda proti Asadově opozici nebo dokonce proti možnému zásahu USA. Jaký na to zastáváte názor?

Po pátečním oficiálním prohlášení ruského ministerstva zahraničí není nad čím spekulovat. Ústy své mluvčí veřejně oznámilo, že se Rusko rozhodlo umístit v Sýrii komplety S-300VM Antej-2500 (v kódu NATO SA-23 Gladiator) na základě několikanásobně ověřených informací o plánech USA bombardovat raketami s plochou dráhou letu syrská letiště. Ruská strana dala jasně najevo, že Putinova slova o konci kompromisů v Sýrii jsou míněna naprosto vážně. Rozhodla se viditelně také neponechat nic náhodě a vyloučit byť jen možnost „náhodného“ zásahu některé z jejich základen leteckou nebo pozemní raketou, případně střelou s plochou dráhou letu libovolného původu.

Ruské ministerstvo obrany zároveň vyslovilo jasné varování pro případ, že by některá ze stran, oficiálně bojující proti ISIS, hodlala ignorovat dosud stále platná pravidla o koordinaci pohybu letadel a dalších létajících prostředků Ruska, USA a jejich spojenců nad územím Sýrie, včetně leteckých raket. Jasně zaznělo, že protiletadlové jednotky nebudou v případě zjištění pohybu neavizovaných nebo neidentifikovatelných létajících prostředků nad jimi bráněnými územími zjišťovat ani jejich původ, ani přesný letový plán a okamžitě je sestřelí. Zajímavým momentem je zdůvodnění tohoto opatření mimo jiné americkým „omylem“ při útoku na syrské vládní jednotky v Dajraz-Zauru. Předpokládám, že stejně jako já, dekódovala toto zdůvodnění jako jasné a jednoznačné varování i americká strana.

Jenom na doplnění. Protiletadlový – protiraketový systém S-300VM Antej-2500 představuje absolutní světovou špičku mezi prostředky teritoriální obrany proti balistickým raketám, střelám s plochou drahou letu, raketám odpalovaným z letadel a samozřejmě i samotným letadlům. V kombinaci s již rozmístěnými systémy protivzdušné obrany S-400 a systémy radioelektronického boje Krasucha-4 umožňuje Rusku v případě potřeby během několika minut vytvořit nejen nad územím ovládaným vládou v Damašku neprostupnou bezletovou zónu a zlikvidovat v podstatě jakýkoliv cíl, který by se pokusil do ní proniknout.

Navážu na vaši předchozí poznámku o jaderné bezpečnosti. Rusové v odvetě za zrušená jednání v Sýrii pozastavili platnost dohody o jaderném odzbrojování z roku 2000. Putin to vysvětlil důvodem, že USA vyvíjejí proti Rusku nepřátelské akce. Zmíněnou dohodu tehdy kvitovaly s povděkem všechny demokratické vlády světa a považovaly ji za potvrzení definitivního ukončení studené války. Co to tedy může znamenat? Je to jen další silácké Putinovo gesto anebo se znovu blížíme mílovými kroky ke studené válce číslo 2.

Domnívám se, že Putin podobná silácká gesta nemá zapotřebí. Tvrzení, že důvodem pro vypovězení smlouvy bylo „vyvíjení nepřátelských akcí“, je také hodně zjednodušené. Ruský krok má samozřejmě hned několik aspektů, včetně toho, že jde skutečně o jednu z reakcí na sankce a diskreditační snahy Západu. Další jsem již zmiňoval – poskytnout Trumpovi v případě jeho zvolení možnost získat politické body na domácí i mezinárodní scéně za úspěchy v jednání s Ruskem.

Podstata vypovězení nejen této smlouvy, ale i dalších, k nimž už došlo nebo ještě dojde, však leží jinde. Putin jimi jasně sděluje USA i EU, že Rusko se definitivně vymanilo z krizových 90. let, distancuje se od dědictví SSSR a jeho vedení dělá tlustou čáru za poručníkováním USA a Západu.

Oficiálně však smlouvu vypovídá z důvodu odlišného přístupu k výkladu pojmu „likvidace plutonia“ na straně USA a Ruska. Zatímco Rusko komponenty rozebraných plutoniových náloží nevratně likvidovalo přepracováním na tzv. MOX palivo pro jaderné reaktory, USA jej po rozebrání ponechávalo ve stavu použitelném pro výrobu nových jaderných náloží.

Rusko tímto krokem zároveň zasáhlo USA na velmi citlivém místě. Nejedná se tady totiž pouze o Pu²³⁹, vhodné k výrobě jaderných náloží, ale i o Pu²³⁸, používané jako zdroj elektrické energie a tepla v takzvaných plutoniových generátorech na palubách kosmických sond. Málokdo podle mě ví, že ruské plutonium například pohání na Marsu americké vozítko Curiosity, případně že napájí elektřinou přístroje sondy Galileo i mnoha dalších amerických kosmických aparátů. A to včetně vojenských. USA totiž ukončily vlastní výrobu plutonia v roce 1988 a od té doby ho nakupovaly v Rusku za cenu významně pod jejich vlastními výrobními náklady.

Někteří zahraniční komentátoři také spekulují nyní o tom, že konec jaderného odzbrojování nahrává i různým nebezpečným teroristickým organizacím, jež prý mohou snadněji dosáhnout na jaderné zbraně. Může to být pravda? Zhorší se v globále světová bezpečnost?

Nemyslím si to. Světová bezpečnost se zhoršuje bez ohledu na dostupnost jaderných zbraní. Osobně mám spíše obavy z možnosti vzniku jaderného konfliktu na území Evropy cíleným použitím jaderného zařízení, než z použití jaderné nálože jako prostředku teroristů.

Konec jaderného odzbrojování a de facto restart procesu modernizace jaderných zbraní povede spíše k utužení režimu sledování zásob jaderných výbušnin jejich vlastníky. Daleko větší riziko vidím v rozšiřování znalostí jaderných technologií, snižování technologické náročnosti a rozšiřování dosažitelnosti jejich klíčových komponent. Obávám se i snah některých islámských států, například Saúdské Arábie nebo SAE, nechat si jadernou zbraň vyrobit „na klíč“ například v Pákistánu. Těmto pokusům nasvědčují i některé informační bubliny, vypuštěné relativně nedávno z nejvyšších úrovní vedení těchto států jednoznačně s cílem otestovat reakce mezinárodního společenství, pokud by k tomu došlo.

Přestože byly v nedávných dnech oficiálně ustanoveny v EU nové pobřežní a pohraniční jednotky, transfery uprchlíků z Afriky dále pokračují ve stejné míře. Proti pašerákům nikdo nezasahuje a evropští vojáci stále působí jako záchranáři či zaměstnanci cestovních agentur, kteří mladé migranty dovážejí bezplatně na evropskou pevninu. Má zřízení podobných jednotek potom vůbec nějaký smysl? Domníváte se, že dojde v dohledné době k obratu při využívání zmíněných vojenských sil?

Přiznám se, že už dlouho jsem se nenasmál tak, jako když ministr obrany referoval o zřízení těchto „jednotek“ a o zapojení ČR do jejich budování. Byl to ale smích hodně hořký.

Tyto podivné experimenty nejsou ničím jiným, než snahou skrytě nastartovat proces vytváření jakéhosi EUhrmachtu, evropské armády, odmítané většinou členských zemí EU. V Evropě ale už evropskou armádu máme. Jde o evropské armády členských zemí NATO. Potíž je v tom, že absolutní většina evropských zemí NATO ztratila v uplynulých 25 letech schopnost bránit v případě napadení svá území a zasahovat v případě vnitřních problémů a katastrof ve prospěch svých občanů. Je zajímavé, že mezi nejvíce postiženými ztrátou obranyschopnosti jsou nováčci EU, a zpravidla ti z bývalého „Východu“.

Z vojenského hlediska nemá zřizování podobných jednotek vůbec žádný smysl. Je to naprosto nesmyslné rovněž z hlediska mezinárodního a válečného práva. Kdo bude těmto jednotkám velet? Kdo je bude vyzbrojovat, cvičit a platit jejich žold? A hlavně, kdo jim dá politické zadání a pod jakým legislativním krytím budou působit? Jaký vlastně bude status „evropských vojáků“ a kdo bude odpovídat za případné válečné zločiny, kterých se dopustí? V okamžiku, kdy vstoupí do bojových operací na území kteréhokoliv z evropských států a usmrtí jeho obyvatele, stávají se totiž automaticky agresorem ve smyslu Severoatlantické smlouvy. Bude proti nim NATO zasahovat?

To je pouze nepatrný výsek problémů, které zřizování EUhrmachtu přináší. Pokud mohu soudit, jejich řešením se nikdo nezatěžuje. Budeme mít evropské jednotky, a pak se uvidí. Co bude jejich klíčovým úkolem? Podle toho, co v současné době předvádí italské námořnictvo, to vypadá, že zejména urychlení převozu migrantů do Evropy. A v budoucnu možná i „ozbrojená podpora“ jejich distribuce na území vzpurných členských zemí EU.

Evropská unie v zajetí svého multikulturalismu a humanity chrání lidská práva všech kromě občanů členských zemí. Hned na začátku, když se začala rozjíždět migrační vlna, měly proti pašeráckým lodím zasáhnout námořní síly hraničních zemí EU podle mezinárodního práva jako proti lodím pirátským, protože právě jimi lodě pašující migranty do Evropy jsou. Ještě stále je čas postavit převaděčství na roveň pirátství a pašerácké lodě bez milosti likvidovat. Je to drsné, ale nic jiného nám nezbývá.

Jedinou cestou, jak z úrovně EU zastavit proud migrantů, je důsledné uplatňování principu nedotknutelnosti hranic Schengenu, posílení obranyschopnosti členských zemí EU, „poevropštění“ NATO a znovuvybudování skutečných národních armád hodných toho jména. Bude to dlouhodobý proces, jehož první výsledky nebudou zřejmé dříve než za 5 až 10 let. Je proto nejvyšší čas začít, a nejlépe ve vlastní zemi. Rychlá a komplexní změna přístupu k zajišťování obrany ČR je proto více než žádoucí.