Jste autorem publikace Teorie a praxe řešení politických konfliktů. Jaké jsou podle vás nyní nejpalčivější politické konflikty ať už ve světě, nebo u nás doma?
Konflikty jsou výsledkem neřešených nebo špatně řešených problémů. Zásadní politický problém je, že západní svět v čele s USA – viz známá teze o nutnosti amerického vůdcovství – začíná ztrácet v důsledku klesajícího podílu na světové ekonomice a inovacích své hegemonní postavení. To ho vede k upřednostňování v politice eskalačních strategií, spojených se soupeřením, pojetím konfliktů jako hry s nulovým součtem, akceptováním násilí bez ohledu na ztráty, kolaterální škody. Záměrem je, jak několikrát zdůraznil George Friedman, šéf analytické organizace Stratfor, vytvořit řiditelný chaos, který by oslabil potenciální protivníky a Západu vytvořil prostor pro jeho stabilizaci. Problémem ale je, že řiditelný chaos se začíná aktérům vymykat. Z toho vyplývají současné konflikty, respektive jejich vývoj.
Změnila velká hospodářská krize, která vypukla před sedmi lety, pohled na fungování kapitalismu a co významného následná diskuse o něm přinesla?
Reálné debaty o fungování kapitalismu, o polarizaci bohatství, o poklesu reálných mezd, o růstu zadluženosti, o hledání či vytváření nepřítele jsou překrývány nastolováním a medializováním alternativních problémů, jako jsou epidemie, registrované partnerství, problém sexuálních menšin, či vytvářením konfliktů a chaosu. K tomu dochází podporou radikálů v barevných revolucích či iniciace těchto revolucí, likvidací nedemokratických režimů, aniž garantujeme následnou stabilizaci, což slouží k vyvolávání strachu. Účelem podobné politiky je z jedné strany odvést pozornost lidí od skutečných problémů a formovat iracionální reakce a ze strany druhé přesvědčit veřejnost, že politici jsou rozhodní a schopní řešit problémy. Praxe ale ukazuje, že vznikající konflikty nezvládají, a navíc se často odsouvají reálné problémy.
Lze v současnosti hovořit o úspěšnosti kapitalismu a dá se odhadnout jeho budoucnost?
O úspěšnosti hovořili zejména stoupenci nové pravice, vznik ekonomické krize a současný vývoj ale ukazují limity volného trhu a liberálně pojímané globalizace. Nová technologická vlna, tedy postupně se rozšiřující použití 3D tiskáren, současné problémy s vysokou pravděpodobností prohloubí vzhledem k tomu, že nové technologie nevytvářejí pracovní místa, naopak je likvidují. Z hlediska teorie dlouhých vln nás čeká změna základních parametrů fungování společenského systému.
Psali jsme:
Od vypuknutí protestů na kyjevském Majdanu uplynul už rok a tři čtvrtě a během této doby se poškodily vztahy mezi Evropou a Ruskem. Tamní události jsou jednou stranou interpretovány jako začátek ruské agresivity vůči Evropě, druhou naopak jako promyšlený krok Západu k oslabení Ruska. Jak je vnímáte vy?
Zbigniew Brzezinski, bývalý bezpečnostní poradce prezidenta Jimmyho Cartera a nyní zahraničněpolitický poradce Baracka Obamy, ve své knize Velká šachovnice z roku 1996 jasně deklaruje žádoucí pozici Ruska: podřizovat se americkému zájmu, což je ale pro ruské elity neakceptovatelné. Brzezinski rovněž konstatoval, že je žádoucí konfederovat Rusko a podporovat na ruské periferii demokratické, ale i nedemokratické revoluce, které by Rusko oslabily. Cílem politiky USA je tedy oslabit Rusko, snížit ekonomickou a energetickou závislost Evropské unie na Rusku a posílit pozici USA v Evropské unii coby obchodního partnera a dodavatele ropy a plynu. Spojené státy předpokládají, že tím jednak sníží díky vyššímu vývozu svůj dluh, ale také zajistí jednotu západního světa v čele s USA. Oddělit Ukrajinu od Ruska a vyvolat konflikt na ruské hranici bylo z tohoto hlediska nevyhnutelné. Evropská unie vnímala Ukrajinu jako potenciálního spotřebitele svého zboží a zároveň zemi, přes kterou by mohla dodávat zboží, a to s nízkými cly, do Ruska. Ruská reakce byla ale zásadní a jako už několikrát v dějinách se ukazuje, že Rusko sice není tak silné, jak se tváří, ale ani tak slabé, jak vypadá.
Rusko bylo od zahájení bojů na Ukrajině považováno za největší nebezpečí pro Západ. V poslední době ho ale přebíjí hrozba tzv. Islámského státu, který rozvrací státy zanesené na mapě a místo nich nastoluje státní zřízení založené na brutálních interpretacích islámu. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?
ISIL, tzv. Islámský stát, podobně jako barevné revoluce odstraňuje zdiskreditované režimy a zároveň ohrožuje stabilitu v zemích vyvážejících ropu. USA se tak mohou stát paradoxně jediným stabilním dodavatelem. Radikální islám se prosazuje na troskách Západem zlikvidovaných nedemokratických režimů. Když zvážíme, kolik energie a zdrojů vydal Západ při likvidaci nedemokratických režimů v Iráku, Libyi a jinde, tak podpora boje proti tzv. Islámskému státu je ze strany Západu nesouměřitelná. Otázkou je, proč? Islámský radikalismus, stejně jako jakýkoli jiný radikalismus, je a bude rizikem, pokud nebudeme řešit příčiny. A příčinou je narůstající sociální nestabilita na periferii kapitalismu.
Ing. Miloš Zeman
Čeští kritici Evropské unie tvrdí, že jsme před jedenácti lety vstupovali do jiné Evropské unie, než je ta nynější. Jak hodnotíte vy vývoj společenství během našeho členství a je jeho budoucnost v dalším sjednocování, nebo je pravděpodobnější odchod některých členských zemí?
Evropská unie se nepochybně vyvíjí, nicméně motiv zůstává stejný – ekonomické a politické sjednocení Evropy. Klíčovou úlohu ale vždy měli nejsilnější hráči, což se ukazuje právě v podmínkách ekonomické krize, jejíž následky nejsou překonány. Ekonomické mechanismy fungují ve prospěch silných a kompenzační mechanismy při snižujících se zdrojích se ukazují jako nedostatečné. Pokud některé země odejdou, je otázka, zda se s tím Evropská unie vyrovná, respektive za jakou cenu. Navíc nelze vyloučit pokračování ekonomické krize. Kupit dluhy nelze donekonečna, stejně jako nelze donekonečna tolerovat sociální polarizaci.
Velkým tématem letošního roku je migrace do Evropy. Jak byste hodnotil přístup evropských politických špiček k řešení tohoto problému a existuje vůbec pro země EU nějaké přijatelné řešení?
Evropské elity nevědí, jak problém, na jehož vzniku se likvidací diktatur podílely, řešit a žádné dobré řešení v rámci existujícího systému neexistuje. Každé řešení vyvolá jen další, a ne menší problémy.
Liberálně orientovaní lidé u nás kritizují veřejnost, že migranty nechce přijímat, obviňuje ji z necitlivosti, či dokonce extremismu. Výrazná část společnosti naopak dává najevo, že o migranty nestojí a že z nich má i strach. Který postoj je vám bližší?
Jsem stoupencem solidarity, nicméně pomoc by měla řešit podstatu problému. Podstatou je nárůst sociální nestability na periferii v důsledku ekonomické krize a likvidace nedemokratických režimů, které zabezpečovaly tak nebo onak určitou míru stability. Když přijmeme migranty a podělíme se o zdroje a nestabilizujeme země, odkud migranti pocházejí, nakonec situaci finančně nezvládneme. Navíc růst migrace povede k posílení radikální pravice ve vyspělých zemích. Stabilizovat země, odkud pocházejí, bude vyžadovat velké zdroje s neurčitým návratem.
I když to bylo použito ve zkratce a premiér Bohuslav Sobotka se vůči tomu hned rázně ohradil, nemá prezident Miloš Zeman v jádru pravdu, když říká, že stát najde peníze na migranty, ale na opuštěné děti – a já bych dodal třeba i důchodce s nízkými penzemi, nemocné a podobně – už je nenajde?
To je přesně to dilema. Česká republika by se v rámci solidarity Evropské unie navíc měla podílet na řešení problému, který jsme nevyvolali. Mám tím na mysli následky kolonialismu a likvidaci nedemokratických režimů. Odvolávání se na solidaritu Západu s emigranty z východní Evropy v minulosti není analogií. Za situaci Východu v té době Západ nemohl, a navíc potřeboval kvalifikovanou pracovní sílu, jinými slovy ekonomicky na pomoci neprodělal.
Už více než čtvrtstoletí od nás ale nemusejí lidé utíkat, česká společnost je svobodná a ukotvená v západním světě. V čem zásadním se však nepodařilo naplnit představy těch, kteří na konci roku 1989 vítali změnu režimu?
Lidé chtěli více demokracie a západní životní úroveň. Vzhledem k tomu, že i politici z vládních stran v nedávné době přiznali, že u nás vznikl mafiánský kapitalismus a mzdy jsou trvale na 40 procentech v porovnání s Německem, lze jen těžko hovořit o naplnění představ. Příčinou byl neoliberální model, ideologie nové pravice, který nepočítal s veřejnou kontrolou procesů privatizace a nedocenil pozitivní roli státu. Navíc oficiální ekonomická teorie ovlivněná konzervativně-liberální ideologií nepočítala s možností ekonomické krize.
Co lze v nejbližším období čekat na domácí politické scéně? Může hnutí ANO Andreje Babiše dál těžit z podpory nespokojených, nebo standardní strany ČSSD a ODS přilákají více voličů než při svých nejhorších výsledcích z posledních voleb? A jakými tématy mohou strany voliče do budoucna oslovit?
Pokud zůstane světová ekonomika stabilní, Česká republika bude moci „těžit z nízkých mezd“ a zajišťovat si relativně vysoká tempa růstu ekonomiky. Otázkou je, do jaké míry se na ziscích mohou a budou podílet řadoví občané. Hnutí ANO již vyčerpalo růstový potenciál a tradiční strany nemusí svou popularitu udržet. V případě nárůstu ekonomické nestability se státotvorné politické strany propadnou a prosadí se podobně jako na Západě populistické a radikální subjekty. Jejich programem bude slib možná i blíže nespecifikované změny.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
