Přejete Tvrdíkovi a spol. úspěch při jednání s Číňany?Anketa
Překvapilo vás, že Rusko opouští na příkaz prezidenta Vladimira Putina Sýrii, nebo jste to čekal? Do Ruska se má vrátit velká část leteckých sil nasazených v Sýrii, zůstane tam podle ruských zdrojů jen asi tisíc členů vojenského personálu a systém protiletadlové obrany na dvou syrských základnách.
To muselo překvapit každého, když Rusové ohlásili stažení svých jednotek a Putin prohlásil, že svých cílů dosáhli. Myslím, že to muselo být všeobecné překvapení, a kdo tvrdí, že to tušil, musí si podle mne vymýšlet, protože tomu, že se Rusko k takovému kroku odhodlá, nic nenasvědčovalo, alespoň podle informací, které jsme měli k dispozici.
Jak si tento krok vysvětlujete? Skutečně je důvodem stažení většiny sil ruského letectva ze Sýrie, že „ruská armáda splnila základní uložený úkol“, jak prohlásil ruský prezident, přestože válečný konflikt stále pokračuje?
Myslím, že těch důvodů, proč se Rusové částečně stáhli, je několik. Za prvé ten, že probombardovali cestu syrskému prezidentovi Bašáru Asádovi na mírová jednání, takže je v zásadě v mnohem lepší vyjednávací pozici, než byl před tím, co Rusko vstoupilo do tohoto konfliktu. O tom není pochyb. Za druhé: tím, že Rusko ohlásilo, že nebude bombardovat, já nepoužívám výraz umírněnou syrskou opozici, ale že již nebude bombardovat syrskou opozici, ale pouze Islámský stát a an-Nusru (syrská odnož al-Káidy – pozn. red.), podpořili zcela nepochybně chuť syrské opozice ukončit válku, protože to je také v zájmu Ruska, aby se válka v Sýrii ukončila. Třetí věc je, že Rusko přišlo s diplomatickou iniciativou, která zcela nepochybně byla konzultována a sladěna s postojem Bašára Asada. Za čtvrté, Rusko demonstrovalo touto operací, že je schopno nasadit především své letectvo jak na taktické, tak strategické úrovni, a potvrdilo si v praxi, že je schopno pozemní cíle ničit efektivně. Navíc mělo výhodu ve srovnání s Američany, kteří létají ze základen, které jsou podstatně dál, než je Islámský stát. Rusko létalo ze základen v Sýrii, takže jejich efektivita bombardování s počtem letounů, který byl připraven, byla vyšší než efektivita amerického bombardování vzhledem k podstatně větší vzdálenosti, z které létali Američané. Já neumím říci, zda Rusové bombardovali brutálně, to znamená, že si nedělali žádné starosti, jestli budou při tom zabíjeni i obyčejní civilisté. Jen vím, že každé bombardování je brutální, protože pokud se bombardují vojenské cíle v blízkosti lidských obydlí, vždycky to odnesou nevinní lidé. Zároveň Rusko demonstrovalo potencionálním zájemcům, že má špičkovou leteckou techniku, to znamená vrtulníky MI-28, což je nějaká protiváha amerického Apache, a Kamovy 52, které jsou velmi kvalitní vrtulníky, samozřejmě také letouny SU 35 a další, a že tato technika obstála i při nasazení v boji. Takže to je pro ně další pozitivní efekt z celé operace. A současně mají vytvořeno předpolí pro to, aby se kdykoli, když si to situace vyžádá, mohli vrátit k větší formě bombardování. A je evidentní, že celým svým angažmá dávají najevo Američanům, že by také jako Rusové měli dosáhnout většího úspěchu, a to pokud jde o likvidaci Islámského státu.
Takže celkově bylo pro Rusko zapojení do válečného konfliktu v Sýrii úspěšné, proto ho mohli předčasně ukončit?
Nepochybně. Oni si zajistili základnu v Tartúsu a v Latakíji, o tu by mohli pádem Bašára Asada přijít. Řekněme si na rovinu, že Bašár Asad není ten, koho by milovali, je to prostě jen spojenec z rozumu, nikoli z lásky, ale tím si zajistili svoji vojenskou přítomnost, protože na rozdíl od Spojených států amerických, které mají asi čtyři sta základen mimo svá území po světě, Rusové mají námořní jednu, a to je Tartús. Druhá věc je, že vstoupili poměrně robustně na mezinárodní scénu, vstoupili poměrně robustně do konfliktu a podařilo se jim přece jen udělat taková opatření, byť se to nelíbí těm, kteří jsou proti Bašáru Asadovi, na eliminaci velké části syrské opozice. To, že bombardovali všechny opoziční skupiny, které Asad jednotně nazývá teroristy, nemůže nikoho překvapit, protože Bašár Asad prostě pozval Putina, aby mu pomohl, proto pro Putina nebyl žádný důvod rozlišovat mezi Islámským státem, an-Nusrou nebo Svobodnou syrskou armádou apod. Podle mne svým způsobem Rusové trochu nachytali i Spojené státy americké, které se v tom konfliktu příliš neangažovaly, kromě letecké operace nevyvíjely žádné velké úsilí, aby se situace zklidnila. Myslím, že to se Rusům povedlo, určitě si zvedli národní sebevědomí, říkají si, jsme dobří, umíme to. A pomohli si i v tom, jak už jsem uvedl, že ukázali potencionálním kupcům, že jejich zbraně jsou kvalitní, prověřené v bojové činnosti. A to, že obstály v bojové činnosti, nepochybně zvyšuje zájem odběratelů o jejich zbraně a nemají jich málo.
Psali jsme:
Může odchod Ruska ze Sýrie a ujištění, že nebude bombardovat syrskou opozici, přiblížit konec konfliktu v Sýrii?
To nevím, to bude velmi složité. Samozřejmě otázka je, jakým způsobem se tam celý problém bude obchodovat. Bašár Asad na začátku jednání v Ženevě, a je mi jasné, že to měl prokonzultováno s Rusy, řekl, že jsou dvě podmínky, přes které se nejde: jeho okamžitý odchod a federalizace nebo jakékoli dělení Sýrie. Je otázka, na co budou ochotny různé skupiny, kterých je tam hodně a které mají různé zájmy, přistoupit a jak na to budou reagovat. A zároveň celou věc budou komplikovat syrští Kurdové, kteří chtějí mít nějakou autonomii a zřejmě ji vyhlásí i přes odpor Turecka a Sýrie. Ale zda jsme na cestě, která už skutečně povede k ukončení konfliktu, nevím, protože máme příměří, které se stejně porušuje, a navíc tu pořád ještě máme tři hráče, kteří nejsou účastníky rozhovorů. To jsou zmínění Kurdi, o kterých jsem mluvil, ale i Islámský stát a Džabhat an-Nusra. A zatím Islámský stát bojuje proti Džabhat an-Nusra. To je otázka, u níž neumím předvídat, jak se v těch zmíněných okolnostech budou koalice dál vyvíjet, protože tam je to opravdu velmi složité a vztahy se mezi různými opozičními skupinami v čase mění, takže neumím předjímat, jestli už jsme na začátku konce toho konfliktu. Bylo by dobře, kdyby to tak bylo, ale nejsem si tím vůbec jist.
S konfliktem v Sýrii souvisí i migrace do Evropy, i když běženci nepocházejí jen z této oblasti zmítané válkou. Věříte, že příliv migrace do evropských zemí se zmírní, když byla uzavřena dohoda Evropské unie s Tureckem o vracení uprchlíků?
Myslím, že německá kancléřka Angela Merkelová vsadila celou svou politickou váhu právě na dohodu s Tureckem, o jejímž naplnění se dá velmi vážně pochybovat. I stanovený počet – sedmdesát dva tisíc přerozdělených uprchlíků – je číslo, které nemůže být dostatečné. Řada států bude mít také problémy s bezvízovým stykem pro Turecko, byť tu smlouvu teď podepsaly. Jsou tam podmínky, které musí naplnit Turecko. Obávám se, že v tuto chvíli tahá za delší kus provazu turecký prezident Erdogan a dává nám to znát. Já sám mám problém v tom, aby Turecko bylo takto odměněno za to, jak dlouhodobě, minimálně skrytě, podporovalo Islámský stát, čile s ním obchodovalo. Myslím, že Turecko by mělo být mnohem více na naší straně. I když je členem NATO, má mnohem blíž k Rijádu než k Paříži nebo Londýnu. Nejsem si jist, že Turecko s námi hraje úplně rovnou a férovou hru. Nechci úplně říci, že se snaží Evropskou unii vydírat, ale zcela nepochybně k tomu významu to nemá daleko. Jsem zvědav, jak Turci uznají Kypr, což je součást dohody, jsem zvědav, jak se budou rozvíjet turecko-řecké vztahy, tam budou muset kooperovat. A hlavně nevím, co bude dělat Angela Merkelová, když to nevyjde, když vsadila všechno na tuto kartu, a zároveň se obávám toho, aby Německo nepokračovalo v tom, co dělá. Je nepředvídatelné a mění pravidla hry, když se mu to hodí, bez ohledu na to, co říkají ostatní členské země. Tak by se největší a nejsilnější země neměla chovat, neměla by preferovat vlastní zájmy, neměla by měnit pravidla, která jsou dána pro všechny země, jen proto, že je to Německo.
Migrační krize vyvolává v Evropské unii velké napětí, protože – jak jste řekl – některé země hájí spíš vlastní než společné zájmy, tlačí nebo dokonce vydírají členské státy, které s nimi nesouhlasí, a všichni jsou dnes závislí na nespolehlivém Turecku a Řecku. Mohou takové vztahy udržet Evropskou unii, která byla založena na rovnosti všech členů?
O tom, že se integrační proces může vážně narušit, nepochybují ani ti největší evropští eurohujeři a eurooptimisté. To je prostě evidentní. Na druhou stranu to není první krize, kterou by Evropská unie procházela. Ale tato má bohužel velký dopad na řadu států, které nejsou schopny najít společnou řeč nejen v otázce migrace, ale nebyly schopny najít společnou řeč ani v otázce Ukrajiny i v jiných problémech. Skutečně se nedá vyloučit, že se něco takového může stát. Jedna americká novinářka napsala: dvoje pokažené volby v Evropě – a může být po Evropské unii a po Severoatlantické alianci. To se skutečně může stát, když vidíte, že končí klasické pravolevé dělení politického spektra, na jedné straně sociální demokracie, na druhé straně nějaké liberální pravicové strany. Dneska se objevují stále jiné a jiné útvary, buď na jedno, nebo dvě volební období, ale takové, které si nezakládají na politické korektnosti a oslovují obavy voličů z toho, jak Evropská unie není schopna se adekvátně vyrovnat s problémy, které tady jsou. Nechci být špatným prorokem, ale nikde není psáno, že tu s námi bude Evropská unie na věčné časy, stejně jako NATO.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
