Lidé, kteří o roku 1968 hovoří nebo píší, jakož i značná část polistopadové umělecké produkce, prezentují 21. srpen 1968 jako počátek absolutního temna, kdy se nedělo skoro nic pozitivního. Jak se díváte na toto hodnocení éry nazývané jako „normalizace“?
Negativní hodnocení je vcelku pochopitelné, emotivně se do něho promítá vpád vojsk pěti států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem na československé území. I když bereme v potaz geopolitické souvislosti, které mohou vrhat na události složitější světlo, jednalo se o agresivní vměšování se do vnitřního vývoje naší země a flagrantní porušení mezinárodního práva. Většina našich lidí utrpěla těžký šok a deziluzi, cítila se být ponížena a nemohla čin „spojenců“ nazývat jinak než okupace. Stal se pro ni mezním generačním zážitkem.
Následující dvě dekády, kdy se již oficiálně hovořilo o internacionální pomoci, byly v mnoha ohledech méně liberální v porovnání se šedesátými lety, více limitovaly svobodný projev a přály přetvářce. Změny nejvíce pocítili právě intelektuálové, z nichž mnozí nemohli vykonávat své profese tak, jak by chtěli, nebo vůbec ne. Jiní jako by se svým nynějším hlasitým antikomunismem snažili zastínit, že byli více, či méně konformní s normalizačním režimem a těžili z něj. A nejde přirozeně jen o umělce, ostatně i například mezi historiky bychom našli oba případy. Přitom platí, že vznikala i kvalitní kulturní a vědecká díla a že je těžké komukoliv vidět do hlavy, rozklíčovat tehdejší motivace, tím spíše je ošemetné někoho soudit.
Která událost nejvíce poznamenala český národ?Anketa
A pokud jde o hodnocení tzv. normalizace?
Obecně platí, že v jakémkoliv hodnocení minulosti záleží na osobní zkušenosti a preferencích, neméně na situaci, kdy jsou soudy vynášeny, co zrovna prožíváme a s čím srovnáváme. Dobu můžeme také hodnotit na základě nejrůznějších kritérií a zaostření. Navíc každá politická epocha, aby se legitimizovala, musí zákonitě negovat tu předcházející. První Československá republika negovalo rakousko-uherskou monarchii, Druhá republika a německý protektorát První republiku, Třetí republika vše předchozí, stejně jako režim pod kuratelou KSČ, jejíž čtyři dekády trvající vláda rovněž nebyla monolitem a můžeme ji dělit na kratší úseky, které se v lecčem vymezovaly. A posametová doba se zase vypořádává s tou rudou, aby se rovněž jednou dočkala odsouzení od své nástupkyně.
Z deníku Ivany A.: Normalizace očima Člověka v tísni
A jak tedy vy osobně vnímáte dobu tzv. normalizace?
Ve zkratce a s dávkou zjednodušení řečeno: Československo začalo od poloviny 70. let ekonomicky stagnovat a stále silněji zaostávat za „západem“ ve vědeckotechnologickém rozvoji. Také přišlo o velké množství kvalifikovaných lidí, kteří emigrovali, nebo z politických důvodů nemohli vykonávat své profese. Sektor služeb a spotřební průmysl nedokázal plně uspokojit společenskou poptávku. Státní moc neváhala užívat násilí. Současně ovšem fungovala štědrá sociální politika, podpora mladých rodin, rostla porodnost, dařilo se zemědělským odvětvím či energetice, bytové výstavbě, potravinově byla republika soběstačná. Velice dynamickým rozvojem prošly venkov, kde se podařilo setřít rozdíly s městem, a obecně Slovensko, které socioekonomickou úrovní dotahovalo české země. Je přirozeně nelehké zobecňovat.
Fotogalerie: - Koněv a Marta
Za dějinně nejdůležitější ovšem považuji to, že KSČ zúžila po roce 1968 myšlenku socialismu na „reálný socialismus“, obhajobu statusu quo, a tím jí vnutila prezentistický ráz. Myšlenka socialismu jako epochální iluze se tak vyprázdnila, či lépe řečeno nebyla naplněna novým, přitažlivým obsahem, který by měl mobilizační potencionál pro společnost. Zakonzervovala se v neživotaschopných dogmatech. Vládnoucí elita už tolik nespoléhala, či spoléhala až příliš na sílu idejí, jejichž novost a morální dosah v minulosti získaly komunistům důvěru nejen neprivilegovaných společenských vrstev a politickou moc, ale spíše na sílu strachu a chlácholení se relativním blahobytem obyvatelstva v porovnání s okolními zeměmi, nebo již pokrytecky pošilhávala na „západ“. Komunistické straně se tak pod vedením Moskvy paradoxně podařilo zdiskreditovat vizi, která měla podporu většiny poválečné české a slovenské společnosti a snad i šanci na úspěch. V plné nahotě se to ukázalo po roce 1989.
Mezi stejnými lidmi převládá názor, že normalizace zcela zašlapala ideály roku 1968. Ve vaší knize jsem ale našel obrázek z roku 1969, kde je střídání Alexandra Dubčeka Gustávem Husákem v dubnu 1969 prezentováno jako předání štafetového kolíku. To je samozřejmě asi extrém, ale bylo to co se dělo za normalizace absolutním popřením toho, o co se usilovalo v roce 1968, nebo mezi oběma obdobími existovala i nějaká návaznost? Byly třeba nějaké nápady z té doby, které si potom normalizační reprezentace osvojila?
Reformní vize byly nesourodé a nejednou protichůdné, navíc i jejich protagonisté prodělávali myšlenkový vývoj. Kdo dnes ví, že Vasil Biľak byl dlouhá léta až do jara 1968 přítel a pravá ruka Alexandra Dubčeka, o jehož zvolení do čela strany se zasadil. Nebo, že dnes zatracovaní signatáři zvacího dopisu Alois Indra nebo Drahomír Kolder se podíleli na reformním programu KSČ? Zkrátka s polarizačním modelem reformisté versus konzervativci si nevystačíme. Často převážil pragmatismus, osobnější motivace a teze o komunistech jako vedoucí síle společnosti a Sovětském svazu jako spojenci. Kolikrát jedni a ti samí schvalovali politiku Novotného, pak Dubčeka a nakonec aplaudovali Husákovi.
Je pravda, že se vyostřily politické rámce, byly zablokovány demokratizační vize zejména v politické oblasti a širší zavádění tržních prvků v ekonomice. Přežila však byrokratizace vládnutí, důraz na racionalitu řízení a vědeckotechnologický rozvoj. Nadále se uplatňovala teze, že politický pád Novotného byl nutný a jeho způsob vládnutí negativní. Podařilo se také prosadit česko-slovenskou státoprávní úpravu, byť nakonec v modifikované centralizované podobě. To nebyla samozřejmost, jelikož se vyskytovala apriorní kritika. Zákon o československé federaci byl bouřlivě připravován od jara 1968 a nakonec byl i na podzim schválen. Jednalo se o Husákovo dítě.
Federace vstoupila v život k 1. lednu 1969, odkdy se Československo skládalo z České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Ačkoliv se nakonec nepodařilo prosadit federalizaci komunistické strany a rozhodovalo se tak o stěžejních otázkách stejně v Praze, slovenské národní aspirace byly silně saturovány. V důsledku toho také vznikly čistě české zákonodárné a výkonné orgány, (předtím se česká státnost překrývala s československou), a předpoklady k pozdějšímu úplnému rozdělení Československa, i když tehdy to tak federalisté nezamýšleli.
Vy jste měl možnost studovat i sovětské archivy. Do jaké míry byly podle vás po vojenské intervenci reformy z roku 1968 udržitelné? A mohli českoslovenští normalizátoři „udržet“ z těchto reforem více?
Sovětský tlak na československé politiky byl velký, zároveň ovšem platí, že naši politici jsou kolikrát papežštější než papež, což si myslím byl i tento případ. Druhou věcí je, ovšem jedná se o hypotézu, zda nešlo vojenské intervenci a tím i radikálnímu potlačení reformního úsilí předejít například tím, že by Dubček liberalizaci nenechal zajít tak daleko, byl v jednáních s Brežněvem přesvědčivější, případně, ale to už se dostáváme na opravdu tenký led ahistorických spekulací, kdyby ukázal odhodlanost se vojensky bránit, tak jako udělali v té době Rumuni, nebo naopak sovětskou armádu oficiálně sám pozval ještě před eskalací napětí. Sověti, zejména jejich generality dlouhodobě usilovala o to, aby její vojska byla přítomna na československém území. Pražské jaro se tak stalo k tomu vhodnou záminkou.
Nezapomínejme, že hovoříme o období studené války, kdy Československo jako člen Varšavské smlouvy sousedilo se západním Německem, členem NATO. Část naší generality se přitom emancipovala, žádala, aby Československo mělo rovnoprávné postavení ve Varšavské smlouvě. Dokonce se objevovaly ve veřejném prostoru názory, byť velmi menšinové, že by Československo měla pakt opustit a vyhlásit neutralitu. Bylo narušeno vedoucí postavení komunistické strany, která se dostávala čím dále více do vleku veřejného mínění a médií, a sílily antisovětské projevy. To se přirozeně v Moskvě, ale i v sousedním Polsku a NDR nelíbilo. Považovali toto dění za plíživou kontrarevoluce, na jejímž konci by se mohlo Československo od východního bloku odtrhnout. Pokud by se nic z jejich strany nestalo, byl by to silný signál dovnitř těchto zemí, ale i navenek.
Vaším velkým badatelským tématem je Gustáv Husák, za normalizace generální tajemník KSČ a pak i prezident republiky. Do jaké míry byl podle vás v té době skutečným tvůrcem československé politiky a do jaké míry byl ke svým rozhodnutím, která jsou často předmětem kritiky, dotlačen okolnostmi a svým okolím?
Každý politik včetně Husáka není stoprocentní suverén, pohybuje se v geopolitických a vnitropolitických mantinelech. Tlak na něho byl enormní, skoro vše konzultoval s Moskvou.
Husák nebyl zastáncem politické plurality, vždy stavěl na vedoucí úloze komunistické strany a na spojenectví se Sovětským svazem, v tom ho ani devítiletý žalář v 50. letech nezměnil. Byl ovšem přístupný k reformně v ekonomické, samosprávní nebo státoprávní oblasti, na které byla založena jeho popularita na Slovensku.
Fotogalerie: - Srpen 1968 v Liberci
Myslím si, že v prvních letech nemohl dělat o tolik více, než dělal, aniž by politicky neskončil. Utíkal kolikrát rychleji, aby ukazoval směr a eliminoval politické konkurenty. Byl takový vtip, že Husák se může po Srpnu udržet ve straně jen na jejím čele. Mnozí si totiž pamatovali jeho proreformní rétoriku a osobní útoky na funkcionáře bývalých pořádků včetně Biľaka a chtěli mu to spočítat. Ovšem později, když už se naskytl prostor ke změnám, působil Husák dlouhou dobu jako konzervátor daného stavu. Problém spočíval v tom, že normalizační politická elita se etablovala na negaci československého jara čili přehodnocení výkladu by znamenalo i její politický konec, což přirozeně nechtěla.
Ptám se i proto, že Husák byl v roce 1968 hlavním tvůrcem národnostního vypořádání, nejúspěšnější z tehdejších reforem. Byl vicepremiérem pro legislativu, který technicky připravoval i všechny další reformy. Přesto nebývá řazen mezi nejvýraznější osobnosti roku 1968. Není jeho role v tehdejším reformním procesu trochu podceňována?
Myslím, že ano. Husák opravdu hrál důležitou úlohu, nebál bych se ho označit za jednoho z mužů Pražského jara. K zastínění uvedeného došlo v souvislosti s dějinným vývojem po vstupu vojsk a negací československého experimentu, kdy byl oficiálně zobrazován jako politik, který pomohl vyvést společnost z chaosu, obnovil vedoucí úlohu KSČ a dopřál lidem klid na práci. Nehodilo se samozřejmě zmiňovat, že se na tom údajném chaosu podílel. Navíc vše zastínila skutečnost, že se stal symbolem zatuhlosti 70. a 80. let.
Dvěma klíčovými osobnostmi československých dějin mezi lety 1968 a 1989 byli slovenští komunisté Alexander Dubček a Gustáv Husák. Dubček byl hlavní tváří „Pražského jara“ 1968, Husák pak následujícího období normalizace. Jak se podle vás tento vztah vyvíjel od počátku šedesátých let, kdy se Dubček stal šéfem slovenských komunistů a Husák v Bratislavě začal usilovat o svůj politický comeback?
Dubček stoupal politicky vzhůru, když Husák seděl ve vězení jako slovenský buržoazní nacionalista. V roce 1963 mu byla sice vrácena stranická legitimace, ale byl držel stranou. Přesto se snažil působit aktivně a pronesl o rok později projev na městské konferenci strany v Bratislavě, kde již hovořil o obrodném procesu a kritizoval, že na důležitá profesní místa jsou dosazováni lidé bez odborného vzdělání apod. Předstihl tak dobu o čtyři roky. Chtěl na sebe a tehdejší celospolečenské problémy upozornit. Vysloužil si za to kritiku ze strany prezidenta Novotného i tehdejšího šéfa slovenských komunistů Alexandra Dubčeka a nadále zůstával jen řadovým členem KSČ. Když Dubček vyhrává na přelomu let 1967 a 1968 souboj s Novotným, Husák mu poslal blahopřejný list s tím, že je připravený se plně zapojit do politiky. Dubček ho ale považoval za příliš ambiciózního člověka s podivnou minulostí.
Husák pak využil liberalizaci veřejného prostoru a absolvoval množství veřejných vystoupení, stal se velice populární. Dubček ho už nemohl ignorovat. Uvědomoval si, že hraje vysokou hru a mohl by mu podrážat nohy. Proto se ho rozhodol zaměstnat, a tak se Husák stal z vědeckého pracovníka Slovenské akademie věd místopředseda vlády. K Dubčekovi byl pak loajální a podporoval ho, ještě když se vrátil z moskevských jednáních po vstupu vojsk, prohlásí, já stojím a padám se soudruhem Dubčekem. Ve skutečnosti ho ale považoval za politického diletanta, snílka, který se nechal unést popularitou, nezvládl situaci a vstup vojsk prakticky zavinil. Následně začal aspirovat na jeho funkci.
V jedné facebookové diskusi jsem zaznamenal i vaší zmínku o vztahu normalizátorů k Alexandru Dubčekovi, že prý až do poloviny sedmdesátých let, kdy se výrazněji politicky aktivizoval, nebyl prezentován jako nepřítel, ale spíše jako neschopný ňouma. Jak se tedy normalizace oficiálně stavěla k Dubčekovi coby hlavnímu symbolu roku 1968?
Dubček nebyl až do léta 1969 oficiálně veřejně kritizován. Když ho v dubnu 1969 vystřídal na čele KSČ Husák, ten mu i poděkoval, ale to se tak dělá. Dubček zase děkoval rok předtím končícímu Antonínu Novotnému, na kterého se následně spustila smršť oprávněné i méně spravedlivé kritiky a následoval jeho úplný odchod z politiky. Dubčeka čekal stejný osud, i když jeho pád byl pozvolnější. Funkcemi sestupoval a diskreditoval se u veřejnosti, což byl cíl Moskvy. Jako předseda Federálního shromáždění podepsal, i když se silnou nechutí, nechvalně známý pendrekový zákon proti vlastním občanům, kteří vzývali jeho jméno. Pak se stal velvyslancem v Turecku a nakonec v roce 1970 byl vyloučen ze strany a pracoval jako lesní dělník. Stalo se tak na základě hodnocení, že nezvládl situaci a dostal se do vleku „pravicově oportunistických sil“.
V roce 1974 se ovšem Dubček politicky aktivizoval a veřejně kritizoval přes západní média poměry v Československu, zmínil, že je perzekuovaný, pod stálým policejním dohledem apod. V této souvislosti se objevil i text, který byl jím podepsaný, avšak k jeho autorství se nehlásil, kde z osobních pozic útočil na Husáka, například problematizoval jeho minulost za války. Nedá se vyloučit, že se jednalo o provokaci Státní bezpečnosti. Husáka to velice nadzvedlo a veřejně se proti Dubčekovi vymezil, že tak přešel na pozice západní propagandy a stal se zrádcem, který ať si jde, pokud se mu v Československu nelíbí. Toto hodnocení se pak s Dubčekem táhlo až do konce 80. let.
Psali jsme:
Alexander_Dubcek_B_636114203387263163.jpg&id=116990)
Vraťme se ještě k osobnosti Gustává Husáka, o kterém jste napsal knihu a který byl symbolem období normalizace. O něm kdosi napsal, že se mu podařilo „dostat z Důbravky až na Hrad českých králů“. Jedni to oceňují jako příklad „selfmademana“, který se dokázal z chudého venkovského synka vypracovat až do čela státu, jiní zdůrazňují nepříliš vábné okolnosti, za kterých se mu to podařilo. Jak se na jeho politický úspěch díváte vy?
Existuje takové rčení: Nechtěj po člověku, který řídí fekální vůz, aby voněl fialkami. Politika je tvrdé řemeslo a vítězí v ní silní a draví, často mesianismem prodchnutí a oportunně jednající jedinci. Sám Husák tvrdil, že politika není pro slabé povahy a sentiment do ní nepatří. Pokud někdo v politice říká, že mu o moc nejde, tak buď nehovoří pravdu, nebo je to naivka, neboť moc je nevyhnutelným prostředkem praktické politiky.
Současně je stěžejní, k čemu se nabytá politická moc užívá, aby se nejednalo jen o čisté žití z politiky. A to mi již u normalizačního Husáka přijde problematické, jelikož byl v této době už spíše technologem moci, bez silnějších vizí a ochoty riskovat. Jeho politika proto vedla k celospolečenské stagnaci. Husák přitom sehrál jednu veledůležitou úlohu. Zosobňoval ideu o dočasnosti vládnoucích poměrů, kterou nedokázal, snad později ani nechtěl prolomit. To mimo jiné silně uspalo do poloviny 70. let občanský aktivismus.
Uspěl by podle vás Husák i v širší politické konkurenci, třeba takové, která u nás byla za první republiky? Dokázal by se i v takovém prostředí vyšvihnout do pozice nejvýznamnějšího politického hráče v Československu?
Husák se politicky profiloval a působil již ve 30. letech, a to úspěšně. Zastával významné pozice ve Svazu slovenského studentstva, účastnil se i celorepublikového studentského dění a dokázal úspěšně vytvářet koalice, kde získával pozice pro radikální socialisty. Kdo ví, kdyby nepřišel Mnichov, mohl se možná stát obecním zastupitelem, snad i poslancem. Měl k tomu předpoklady.
Ovšem výše by to už patrně nedotáhl, jelikož komunisté nebyli k exekutivě ostatními prvorepublikovými politickými proudy zváni. Po Druhé světoví válce, kdy byla již jiná vnitropolitická i geopolitická konstelace, avšak ještě existoval limitovaný pluralitní politický systém, zase vedl Husák na Slovensku různá pověřenectva (ministerstva) a dokonce se stal po volbách 1946 předsedou Sboru pověřenců, slovenským ministerským předsedou.
Gustáv Husák hovoří o spisovatelích:
Obecně, jak se jako historik díváte na to, když jsou některým prezidentům dávána pozitivní hodnotící znaménka (Masaryk, Havel) a jiným, třeba právě Husákovi, naopak negativní?
Nevidím na tom nic divného. Platí to, co už jsme si řekli na začátku, že záleží na osobě hodnotitele a dalších faktorech, především naší přítomnosti. Myslím si, že může být pozitivní, pokud se lidé životy a činy prezidentů nějak inspirují, slouží jim jako kladné, nebo negativní vzory, prostřednictvím jejich životních příběhů obohacují své poznatky o minulosti, a tak i současnosti. Často ovšem dochází a i v minulosti docházelo až k vulgarizovanému očerňování, nebo naopak k nekritické adoraci, přivlastňování si jednotlivých osobností, které porůznu účelově sloužily a slouží jako symboly a projekce. Bohužel nejednou na hranici dobrého vkusu a propagandy. Ale jak se říká, všeho dost škodí, a nakonec se tato fetišizace vždy ukáže jako kontraproduktivní, jelikož Češi si umí ze všeho udělat legraci. V tom jsme nepřekonatelní.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
