Herec Gulyáš, kandidát na prezidenta: Havle, vrať se? Problém řady intelektuálních elit, i mých kolegů. Zůstali zavření v minulosti a nevidí realitu

Zcela nedávno jste ohlásil kandidaturu na prezidenta. To ale rozhodně není žádná selanka. Dá se to od vás brát jako zcelá vážná nabídka lidu?

Ano, je to vážná nabídka národu. Přitom ten fakt, že půjdu do politiky, jsem rozvažoval již nějakých osm let. Pořád jsem ale váhal. Někdy i proto, že mi moji kolegové, kamarádi, říkali, že mohu dělat svou politiku i na prknech. To jsem také dělával. Nicméně s příchodem padesátky člověk nějakým způsobem bilancuje a také reviduje, zda má na to říci svému okolí více nežli dosud. Byť se setkávám s tím, že mne řada lidí nezná, přesto jsem toho udělal už hodně a nabral i dostatek zkušeností. Navíc mne politika od mládí zajímala. Dokonce jsem měl chuť se jí zabývat už za socialismu, to jsem ale byl ještě hodně mladý muž, který byl často se vším hned hotový. S klidným svědomím mohu říci, že politika mne zajímá a pronásleduje už hodně dlouho. Ostatně všechny ty divadelní hry pro dospělé lidi, které jsem napsal, mají v sobě nějakou politiku. V minulosti o ně projevili zájem i tací lidé, jako byl Petr Lébl – tam jde třeba o Svátky ošklivých lidí, které jsem napsal v roce 1990. V těchto dnech dopisuji knížku a je to přesně o vztahu lidské společnosti a o vztahu její politiky vůči jednotlivcům a vůči vyvoleným elitám. V mých dílech se přitom vždy promítá to, co neuznávám v životě, tedy symbol moci, nadřazenosti a bohatství. Já tyhle věci budu pouštět postupně ven, aby lidi věděli, jaké hodnoty a názory zastávám. Když své zkušenosti pak opřu o tento stavební kámen, tak snad lidi přesvědčím.

Pokud jste ale politiku sledoval již za socialismu, tak proč jste se více neangažoval již v roce 1989?

Já jsem se v té době angažoval, ale v Příbrami. Dokonce mám z té revoluční doby mnoho fotografií typu, jak stojím se svými dalšími kamarády na náměstí a plamenně hovořím k lidu. Jezdil jsem tehdy dokonce i po továrnách a angažoval jsem se v těch revolučních týdnech poměrně dost. Byl jsem prostě mladý, velký revolucionář – když boj, tak boj! Nestydím se ale za to, jen dnes s odstupem času vím, o čem ta tehdejší doba byla. Musím však říct, že pokud by dnes chtěl někdo něco podobného provádět, tak k tomu podle mne není jediný důvod.

Lidem budu svůj program představovat jak na videích, tak i písemně – mimo jiné jsem napsal mnoho věcí, které by je mohly zajímat. No a jestli se mi povede potom získat takový potenciál, že lidi na mne budou dostatečně reagovat, tak budu jen rád. Zda od nich dostanu větší podporu, tak to pro mne bude přesně ten způsob revoluce, která se má dělat. Je tu totiž skupina lidí, kteří drží v rukách opratě moci a i finance, a ta si zrovna moc nepřeje, aby tento post (prezidentský) mohli lidé ovlivňovat přímo. Velmi je to trápí, rádi by to zase vrátili do těch kuloárů, kde to mohou opět zaplatit, či ukecat, kde zase mohou dělat věci, které dělali předtím. Lidi by si proto přímou volbu měli bránit.

Vím, že to zní docela hloupě, ale já osobně se budu muset snažit trošku víc usmívat, aby si lidi nemysleli, že jsem do této role nějak moc vyšinutý. Ona to ale role není, je to věc, kterou chci dělat proto, že mám tři děti, a protože moji sousedi mají děti a jejich příbuzní mají děti a ty všechny děti dohromady tady jednou budou po nás žít a já jim tady chci nechat nějaké hodnoty. Pro ně chci získat ten klíč, který drží v rukách jen určitá skupina lidí, a ti dělají všechno pro to, aby ty dveře nikdo neodemknul. I proto jdu do toho všeho zcela vážně.

Když to tak poslouchám, to vás v listopadu 1989 nenapadlo zajet do pražského Špalíčku a navštívit tam všechny ty Havly, Kocáby, Klause a nějak se s nimi propojit?

Tehdy jsem neměl tuhle touhu. Měli jsme tam mezi těmi všemi lidmi sice člověka, který byl u nás v divadle v angažmá, ten pak působil dokonce v nejvyšších strukturách a byl to mimochodem také on, kdo nám přišel zvěstovat, že nebudeme volit Dubčeka, ale musíme prosazovat Václava Havla. My jsme se tomu tehdy velmi divili... Po těch sedmadvaceti letech ale již chápu, proč k oné změně muselo dojít, neboť se mocnosti dohodly, i když v každé zemi to probíhalo jinak. V Maďarsku to proběhlo úplně v pohodě přes ten „čabajkový socialismus“, kdy tam jezdily západní skupiny koncertovat a prodávalo se tam i kapitalistické zboží – moje první digitálky byly právě z Maďarska. Tohle všechno mohlo proběhnout jen kvůli tomu, že se dohodly mocnosti. A s tím prostě nikdo nic neudělá. My jsme tomu jen asistovali, hezky jsme tomu cinkali, hezky jsme si vyráběli revoluční hesla a i z toho bylo vidět, že jsme inteligentní, pracovitý a chytrý národ a že jsme i mírumilovný národ. A to je hodně důležité. Když přejdu ke své kandidatuře, tak to je jedna z věcí, kterou budu prosazovat. Totiž to, že chceme být mírová země.

Jaký byl podle vás Havel prezidentem?

Osobně jsem ho neznal, ale myslím si, že to bylo dobře promyšlené a mělo to i své opodstatnění. Já se ale obávám, že už v těch dalších volebních obdobích kandidovat neměl. Mělo tady dojít k něčemu razantnějšímu, i když je pravda, že on do této funkce přinesl jistý lidský rozměr. To, že chodil mezi lidi, zašel někdy s nimi i na pivo, tak to mohlo být někým promyšlené. On byl prostě zneužitý určitými kruhy, i když si nemyslím, že by se v tom sám nějak programově angažoval. Když ale chcete člověku od divadla udělat radost, tak mu udělujete doktoráty, začnete ho zvát na přednášky, kde mu lidi divoce tleskají. To všechno ale přitom udělalo naší republice obrovskou reklamu. To, co dělá Jágr v hokeji, tak přesně to udělal Havel v politice. To je ale už pryč a já nevím, proč pořád někdo za Havlem pláče. Teď máme novou evropskou i světovou realitu, i novou českou realitu. A když někdo říká, aby se ten Havel vrátil, tak já na to říkám: chlapče, ty nežiješ v realitě! To je ale problém řady intelektuálních elit – dokonce i mých kolegů – kteří se takto projevují zcela běžně. Podle mne zůstali zavření v minulosti a nevidí realitu. Trošku je ale omlouvám – jak by ji měli vidět, když mají role a musejí makat?

Ve zprávě, kterou ParlamentníListy.cz zveřejnily, jste uvedl, že budete stát za těmi, kteří hájí národní zájmy a jsou mnohdy označováni za lůzu a xenofobní chásku. Můžete to vysvětlit?

Já cílím na lidi, jejichž hlas není slyšet v okamžiku, kdy jsou opratě moci pevně drženy v rukách, jež jsou zaplacené, a víme, že dalších pět let pojedou. Tradá... Je tady ale i jiná skupina lidí a ta se logicky obává o to, že tahle země ztratí identitu. Oni ale nemluví jen tak do větru, neboť už ji ztrácí! Ještě před pětadvaceti lety jste přijela do Prahy a pražské suvenýry byly pražské, brněnské byly brněnské a všechny dohromady byly české. Přijeli jste do Bulharska a bylo tam vše bulharské, podobné to bylo i v Maďarsku. No a tyto rozdíly se teď stírají, neboť se prosazuje arogantní kosmopolitní názor o tom, že neexistují hranice a neexistuje národ, ale že jsme lidé planety. To je taková zhovadilost! Takto přitom uvažuje jenom minimální zlomek lidí. Ostatní se „domů“ vrací. Nemám nic proti tomu, že tady žije řada Ukrajinců a další národy, ale oni se také někdy chtějí vrátit „domů“. Když ale sem přijde určitá část lidí, kteří začnou prosazovat svoje hodnoty, svůj náhled na svět, svoje kulturní poselství, tak to je špatné. Je pak logické, že s tím národ bojuje. Protože musíte všechno respektovat a tolerovat. Takové Německo se v tomto dostává do role úplného politického autismu, i když chápu, proč tomu tak je. Navíc k tomu říkají, že je přirozené, když nás takto někdo převálcuje. Ovšem já k tomu říkám, že to není přirozené, protože to někdo podporuje. To jméno je Soros. A kdo za ním stojí a kdo to dál financuje, to si chytří lidé dokáží uvědomit. Je to ale inženýrství, které tady nemá co dělat. Je to stejně odporné inženýrství, jako byl stalinismus, akorát, že se lidi tolik nezabíjejí, jenom se do nich občas vjede náklaďákem. Když se ale kácí les, tak občas lítají třísky... To inženýrům nevadí. Musím upozornit, že jsem ten nejposlednější, kdo by byl xenofob a rasista, ale vždy budu hájit národní zájmy. Vždy budu hájit Českou republiku, i když mám maďarské jméno.

Miloš Zeman ale také říkal, že bude hájit zájmy všech obyvatel ČR a ostatně i dnes říká, že tato země je naše...

Podle mne u něj to odhodlání bylo, ale vždy záleží na skupině nějakých lidí, kteří si řeknou, že to není můj prezident. Ale to je prostě demokracie. Když mi někdo nesedí, tak to mohu já jako herec zparodovat. On ale přece je prezidentem deseti milionů – už z české Ústavy. Zda si to někdo představuje jinak, pak je to jeho problém. Pro mne to je prostě český prezident a tím to hasne.

Co si lidé o Zemanovi podle vás opravdu myslí? Jaké názory kolem sebe na něj slýcháváte?

V intelektuální sféře to ve vztahu k němu nevyznívá zrovna moc pozitivně. On je ale výrazný osobností a svým projevem. Jeden můj kamarád imitátor říká, že až jednou nebude Zeman a Klaus, tak že on bude bez práce. U Zemana mne zarážejí sice sprostá slova, ale nevidím u něj nic, co by mi nějak výrazně vadilo. Dokonce mi ani nevadilo to, že jel do Číny a hledal tam investora. Nevidím na tom nic špatného. On nás přece nijak do Číny netahá! Dopis našich představitelů Číně byl ale i podle mého gusta trošku přes čáru. Ale kdo to dnes řeší? Číňané už u nás jsou a jestliže se někdo snaží jejich zájmy povýšit na to, aby z toho byla lepší pozice pro naši zemi, tak já mu to přece nebudu vyčítat.

Měl byste jako prezident poradce?

Ano, nejsem totiž ekonom. Odvážil bych se rozhodovat v tomto jenom na základě názorů opravdových odborníků, ale politická rozhodnutí náleží už prezidentovi.

Miloš Zeman má v osobě Andreje Babiše velkého podporovatele. Je vám to proti srsti?

Proti Babišovi se vymezuji kvůli vlivu velkých peněz, neboť je zcela evidentní, k čemu to vede. Právě na Hradě by ale měla být vůči tomuto brzda, což v tomto případě Miloš Zeman není. Ve skutečnosti ale může být vše jinak.

Jaký máte na Babiše názor?

Neznám ho, ale jeho vystupování a způsoby mi připomínají lidi, které jsem jenom kdysi zahlédl. V osmdesátých letech mívali šedivé baloňáky a mluvili podobným způsobem jako on. Byli velmi chytří, vzdělaní, ale jednání měli ne nepodobné takovým lidem, které snad ani nechceme potkávat. Obleky, peníze a jakási schopnost strategicky uvažovat ještě z člověka nedělají formát. Takže jsem vůči němu poměrně dost vyhraněný. Neberu si v ohledu k němu servítky, byť se chlubí pozitivními výsledky. Já si ovšem myslím, že to nebude až tak jeho práce a práce jeho týmu, ale že k tomu bylo zaděláno v předchozích dobách.

Ptám se na Babiše proto, neboť může vyhrát parlamentní volby a může se tak stát premiérem, ovšem vy byste pak musel s ním coby prezident nějak kooperovat...

Kooperoval bych s ním bezesporu a hájil bych i to, s čím by přicházel. Ale musím zároveň říct, že politika je věcí nikoliv kompromisů, jak všichni říkají – to je ten průšvih, který zadělal na dění dneška – ale v politice vítězí ten, kdo je lepší stratég. Já bych rozhodně na vše šel s přátelskou strategií a dělal vše i pro to, abych byl brzdou jeho požíravosti a arogance. Tedy hlavně toho, že ze všeho udělám firmu a pak tomu budu šéfovat. Tak to v žádném případě nepřichází v úvahu! Jestli tam má být jeden ředitel, tak tam tedy bude muset být ještě generální ředitel, který to bude brzdit, jinak bychom se ocitli v nové totalitě. Jakmile totiž někdo získá všechno, tak vám pak prostě zaškrtí vzduch a z lidí udělá moderní otroky.

Když do prezidentské kampaně půjdete, vzdáte se herectví?

Pro mne je herectví jednou částí mého života a druhou částí je pak profese slova. Pokud půjdu do kampaně, tak určitě mohu dělat i dabing a hrát i divadlo. S tím problém nemám, ale samozřejmé je, že budu věnovat velkou část svého času kampani. V momentě, kdy se nastaví nějaký obrat, tak pak mohu svou hereckou práci utlumit. Pokud se ale otřesou dějiny, tak to bude úplně jiná situace, no a pokud ne, tak pak budu mít zase zkušenosti. A už zřejmě z toho kolbiště politiky neodejdu.