Nynější potíže zdravotnictví považujete za důsledek pětadvaceti let budování kapitalistické společnosti u nás, jehož jedinou výhodou se staly nízké mzdy a levná pracovní síla, což ale dlouhodobě sráží životní úroveň lidí u nás. Dá se to teď ještě nějak řešit, když politici od počátku 90. let připustili, aby se naše země vydala tímto směrem a jsme nyní pod diktátem zahraničních korporací, pro něž jsme atraktivní právě jen díky levné pracovní síle?
Musí se to změnit. Vyrůstá mladá generace, a ta si to nenechá líbit. Mladí, kvalifikovaní lidé, kteří budou chtít za svou práci dostávat slušné peníze, budou chtít slušnou životní úroveň a už je nikdo nemůže obalamutit tím, že se bude vymlouvat po čtvrtstoletí na nějaké dědictví reálného socialismu. A ti mladí lidé se buď domohou spravedlivého ohodnocení za svou práci u nás doma, nebo odejdou.
Považujete odchody těch nejkvalifikovanějších lidí za lepším do ciziny za výraznou hrozbu a týká se především rezortu zdravotnictví?
Vnímám to jako obrovský problém, protože se to netýká pouze zdravotnictví, netýká se to jenom lékařů. Týká se to například mladých inženýrů, v podstatě každého, kdo je schopen v zahraničí se lépe uživit než u nás. Jsou určité rezorty, které jsou velmi zranitelné. Jedním z těch rezortů je právě zdravotnictví, protože naši zdravotníci – úmyslně říkám zdravotníci, nejenom lékaři – jsou kvalifikovaní a v celé Evropě ve vyspělých zemích populace stárne, takže zdravotnictví a sociální služby se stávají stále důležitější součástí ekonomiky.
Podíl na hrubém domácím produktu roste, roste podíl zaměstnanců v těchto rezortech, a ty vyspělé země samozřejmě hledají kvalifikovanou pracovní sílu a nabízejí podmínky, které jsou s podmínkami u nás nesrovnatelné.
S podmínkami u nás souvisí i průměrná měsíční mzda 27 tisíc korun, na níž stejně většina lidí nedosáhne. Co se s tím dá dělat?
Každý musí začít u sebe, musí být schopen cenit si své vlastní práce, a když nedostane důstojný plat, musí se snažit poohlédnout někde jinde. To je tržní hospodářství. Pokud je něčeho nedostatek – například v dané chvíli máme nedostatek lékařů a nedostatek zdravotních sester – tak je třeba je za práci lépe zaplatit. Žádný jiný mechanismus v otevřené tržní ekonomice neexistuje.
Myslíte, že u nás momentálně je nějaká politická síla, která by byla ochotna a schopna řešit stav, do něhož jsme se dostali, kdy je Česká republika označována jen za jakousi montovnu?
Bohužel, žádnou politickou sílu, která by byla ochotna tento problém řešit, v současnosti nevidím, protože nikdo z politiků si to nechce rozházet s těmi skutečně vlivnými. A ti skutečně vlivní mají z laciné pracovní síly prospěch. Politické strany vědí, že chudých lidí je hodně, není radno si to s nimi rozházet, tak jim je třeba něco slíbit. Vlivných a bohatých se bojí, tak si vždy dupnou na střední třídu, která nemá ty možnosti, aby přesouvala své příjmy někam do zahraničí, aby se vyhýbala placení daní a podobně. Takže to je takový model, který se u nás, bohužel, osvědčil a já nevidím žádnou sílu, která by měla zájem na tom něco měnit.
Psali jsme:
Jakým způsobem by si mohli zaměstnanci vymoci lepší platy? Nedokážu si moc dobře představit, že by jim je zaměstnavatelé, ať už to je kdokoli, sami začali jen tak z „dobrého srdce“ zvyšovat.
To máte naprostou pravdu. Klíčem jsou silné odbory, které se potřebují zbavit nálepky, že jsou prodlouženým klackem v ruce komunistické strany tak, jak to u nás před téměř třiceti lety ještě bylo. Zaměstnancům v těch vyspělých státech, v Německu a ve Francii, vyšší platy také do klína nespadly jen tak, zaměstnanci si je museli vybojovat. Ale jeden jednotlivý zaměstnanec, pokud není naprosto nenahraditelný odborník v nějaké úzké specializaci, nemá šanci si sám zvýšení platu vydupat, od toho jsou odbory. Odbory tu sílu mohou mít, jen se nesmí bát využívat nástroje, které mají. Myslím, že legitimní je kolektivní vyjednávání a když kolektivní vyjednávání selže, tak je pochopitelně na řadě stávka.
Vidíte kromě odborů ještě nějaké další páky k tomu, aby docházelo ke zvyšování platů?
Kromě odborů je možné se spoléhat také na to, že naše ekonomika je skutečně otevřená a že nedostatek kvalifikované pracovní síly bude vytvářet tlak na zvyšování mezd i u nás. Díky tomu, že jsme členy Evropské unie, nemůžeme bezbřeze nasávat jakékoli zaměstnance ze států mimo EU, jsou zde určité regulace, a to samozřejmě našim pracujícím nahrává.
Vláda před několika týdny rozhodla o zvýšení kvóty pro ukrajinské pracovníky v České republice. Když budou ti nejtalentovanější a nejschopnější mířit na Západ a k nám budou naopak přicházet nekvalifikovaní z Ukrajiny, není to s perspektivou naší země trochu nahnuté?
Samozřejmě to nastat může, to je pesimistická varianta scénáře. Dříve, nebo později, já doufám, že co nejdříve, přijmeme euro. Protože pak si každý uvědomí, jak jsme vlastně chudí. Najednou z těch tisíců, které vyděláváme, budou stovky a každý se bude moci přesvědčit na vlastní oči, jednak jak je u nás draho, a za druhé, jak jsou u nás nízké platy a mzdy. Přijetí eura ve všech státech, které ho zavedly, vedlo k výraznému tlaku na zvyšování platů a mezd. Proto nás například Slováci už dnes předstihli.
Jste zastáncem toho, aby si lidé v Česku platili více na zdravotní pojištění, aby si nemuseli tolik doplácet na léky, až budou staří a nemocní. Můžete s tímto návrhem uspět, když u nás máme 27 tisíc korun průměrnou mzdu, zatímco v sousedním Německu je minimální mzda v přepočtu 43 tisíc korun, takže u většiny lidi není moc odkud brát?
V první řadě jde o to nabídnout lidem nějaký produkt, tedy to připojištění, zdůrazňuji dobrovolné připojištění, aby mladý člověk nebo člověk ve středním věku v době, kdy vydělává a může si dovolit dát nějaké peníze stranou, si připlatil na zdravotní pojištění a měl tak jistotu, že až bude nemocný a starý, tak nebude muset doplácet na léky tolik jako lidé, kteří si naopak připojištění platit nebudou. Princip připojištění je v té odložené spotřebě. To znamená v době, kdy peníze mám, platím, abych nemusel platit, až peníze mít nebudu. Výhodou je, že zdravotnictví získá v reálném čase nějaké peníze, a ten člověk je bude konzumovat s určitým časovým odkladem. To je normální princip pojištění, to fungovat může.
Naopak nefunguje představa dělení zdravotních služeb a péče na standardní a nadstandardní s tím, že by se nějaká podstatná část vyčlenila jako péče nadstandardní. Ukázalo se to za vlád ODS a TOP 09, nic takového nikdo z nich nedokázal. To opravdu není jednoduché. Cesta není ani v tom, že by si lidé platili takzvané banality, jak třeba teď navrhuje ODS. To je kontraproduktivní, protože lidé budou spíš zanedbávat své zdraví. A to, co se ušetří v řádech stokorun tím, že by to pojišťovny nyní neplatily, tak pozdější náklady v případě komplikací budou v řádu tisíců či desetitisíců, nic se tím neušetří, naopak. Smyslem je podpora prevence a nejrůznější preventivní programy. Ale rozhodně nemá smysl vyčleňovat tzv. banální péči z veřejného zdravotního pojištění. Klasickým příkladem by bylo, kdyby se přestaly hradit zubní plomby z veřejného zdravotního pojištění. Jsem přesvědčený, že značná část národa by za chvíli chodila bez zubů.
Ing. Miloš Zeman
Protichůdné reakce vyvolalo nedávné vyjádření prezidenta Miloše Zemana, že by pacienti měli platit poplatek za pobyt v nemocnicích, což ale odmítá i stávající ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík. Není to tak, že ta stokoruna od pacienta za den hospitalizace by měla pro zdravotnictví spíš symbolický význam, ale pro některé pacienty by to mohlo znamenat citelný výdaj?
Tak dalo by se tím vybrat kolem miliardy korun, což jsou z hlediska zdravotnictví peníze na jeden a půl dne provozu. Opravdu to nejsou žádné zásadní peníze, rozhodně to nemůže vyřešit ekonomické problémy zdravotnictví. Tou základní příčinou jsou nízké mzdy a platy. Ty se odvíjejí od nízké platby za státního pojištěnce. Stát platí za šedesát procent obyvatelstva zdravotní pojištění, ale pouze ve výši jedné čtvrtiny toho, co dostávají pojišťovny za zaměstnance s průměrnou mzdou. To je klíčové. Nemocniční poplatek, který není možno nazývat regulační, protože nemocný člověk těžko může rozhodovat, zda bude, či nebude hospitalizován, je čistě příspěvek na hotelové služby poskytované v nemocnici. A to je spravedlivé. Asi by bylo možné poplatek limitovat určitým počtem dnů v roce, jsou zde samozřejmě možné nejrůznější sociální výjimky a podobně, ale poplatek sám o sobě je spravedlivý.
Zaujalo mě jedno z vašich vyjádření, v němž jste označil nemocnice za vybydlené. Čeho se toto hodně neobvyklé slovní spojení ve skutečnosti týká?
Jde zejména o personální devastaci, ale i devastaci nemocnic, zejména těch regionálních, protože tady se dlouhodobě prosazuje něco, čemu říkám fakultní lobby. Je to možná důsledek toho, že máme pátého ministra v řadě, který je ředitelem fakultní nemocnice. Obrovsky se tak rozevřely nůžky mezi těmi velkými centry a periférií, rozpadají se nám regionální nemocnice, stát podceňuje úlohu ambulantního sektoru ve zdravotnictví. Je to v příkrém rozporu s nejrůznějšími politickými proklamacemi, které slyšíme. Ale realita je taková, že všichni ministři se vždy postarají právě o ty fakultní nemocnice, o ta velká centra. Samozřejmě je strašně důležité, aby dobře fungovala Fakultní nemocnice Motol, ale ne každý pacient je tak nemocný, že potřebuje tak superspecializovanou péči. Většina nemocných lidí potřebuje péči praktického lékaře, ambulantního specialisty, případně nějaké okresní nemocnice. A ty jsou na tom, bohužel, strašně špatně.
Často hovoříte o personální devastaci nemocnic, o nedostatku lékařů i dalšího zdravotnického personálu. Ale vybavuji si – a není to zase tak dávno – že za vlády Petra Nečase a za ministra zdravotnictví Leoše Hegera se naopak mluvilo o příliš velkém počtu nemocnic, pokojů, ale i lékařů. Tak to jsme ještě před pár lety měli lékařů hodně a teď jich máme málo?
Tak hodně jsme jich neměli nikdy. Ale je to samozřejmě otázka ideologie ODS a TOP 09, které přistupovaly ke zdravotnictví stylem, že výdaje na zdravotnictví jsou příliš veliké a je třeba je spíše redukovat. Samozřejmě při takhle nízkých výdajích, jaké na zdravotnictví máme, není veřejné zdravotní pojištění schopné ufinancovat stávající síť nemocnic. Ale když si řekneme, že smyslem zdravotnictví je zajistit dostupnou, kvalitní a bezpečnou zdravotní péči tomu, kdo ji potřebuje v reálném čase a v nějakém přiměřeném místě, pak těch nemocnic rozhodně nadbytek nemáme. Pak ty nemocnice, které máme, nejsou dostatečně personálně vybavené, lékařů a zdravotních sester máme velký nedostatek.
Je třeba také myslet alespoň trošku na budoucnost, protože jestliže před patnácti lety bylo mezi pracujícími lékaři deset procent lékařů starších šedesáti let, tak v současnosti je to čtvrtina, pětadvacet procent pracujících lékařů je starších šedesáti let. Otázka je, jak dlouho ti lidé ještě vydrží pracovat. Skutečně hrozí personální katastrofa, kolaps našeho zdravotnictví. A mě mrzí, že se vláda ještě snaží těm stávajícím lékařům práci co nejvíc znepříjemňovat. Například takovými nesmysly, jako jsou povinné elektronické recepty nebo elektronická evidence tržeb a podobně. To jsou věci, které přímo vyhánějí lékaře v seniorském věku, aby přestali pracovat. Já vím, že se pan ministr vyjádřil s určitým despektem o lékařích ve vyšším věku, má právo na svůj názor, ale já ten názor nesdílím. Myslím, že v medicíně jsou hodně důležité zkušenosti, ale ministr si může myslet, co chce. Problém je, že za ty lékaře, které ze zdravotnictví vyžene elektronickými recepty, nemá jinou náhradu.
Dá se některý z hlavních problémů zdravotnictví řešit urychleně a přednostně?
Ten systém má obrovskou setrvačnost, snadno a rychle není řešitelné nic. Problémy jsou v zásadě tři, ale jsou velmi komplexní. První je nedostatek peněz. Důsledkem nedostatku peněz je personální devastace a důsledkem personální devastace je porušování právních předpisů. Máme málo peněz, nejsme schopni zaplatit zdravotníky, zdravotníků máme nedostatek, tak jsou zdravotní služby poskytovány pouze za cenu porušování Zákoníku práce, nedodržování vyhlášky o minimálním personálním vybavení zdravotnických zařízení, nedodržování Nařízení vlády o dostupnosti zdravotních, nedodržování zákona o zdravotnické záchranné službě a tak dále. Systém je v hluboké krizi a Česká lékařská komora už více než před rokem veřejně deklarovala, že za stávajících podmínek nejsme schopni garantovat občanům bezpečnost zdravotní péče. Rozjeli jsme proto informační kampaň „Zdravotnictví volá o pomoc“ a naším cílem bylo donutit politiky, aby se zdravotnictvím něco udělali. Veřejnost naši akci zaznamenala a o tom, že zdravotnictví má závažné zdravotní problémy, dnes nikdo nepochybuje. Ale, bohužel, sílu na to, abychom donutili politiky něco dělat, jsme neměli. Tu sílu ovšem mají občané. Je však třeba, aby se začali víc angažovat a aby se zdravotnictví stalo tématem blížících se parlamentních voleb a aby se občané ptali kandidujících politiků a politických stran na to, jaká konkrétní řešení pro zdravotnictví nabízejí.
Dá se to chápat tak, že od nynější vládnoucí garnitury si při řešení problémů ve zdravotnictví už nic neslibujete a cílíte i tu kampaň směrem k dalším politickým subjektům?
My jsme připravili tzv. krizový plán pro zdravotnictví. Zahrnuje pět oblastí: jak dostat peníze do zdravotnictví, jak je ve zdravotnictví spravedlivě rozdělovat, jak zaplatit lidi, kteří ve zdravotnictví pracují, čtvrtou oblastí je vzdělávání zdravotníků a pátá je nezávislá kontrola. Ve všech těch oblastech nabízíme konkrétní řešení. Dali jsme to k dispozici vládě, naše návrhy mají k dispozici i ostatní politici, jsou veřejně dostupné. Čím více z těch našich návrhů si větší množství politických subjektů začlení do svých volebních programů a bude případně dokonce ochotno je realizovat, tím budeme radši.
Na závěr si ještě neodpustím otázku k množství peněz ve zdravotnictví, na jehož nedostatek jste opakovaně upozorňoval. Vybavuji si, jak byl předchozí ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček často ve střetu s ministrem financí Andrejem Babišem, který tvrdil, že nedostatek peněz tkví v nehospodárnosti uvnitř rezortu. Není i tohle jeden z důvodů potíží, ve kterých zdravotnictví je?
Když budete tisíckrát opakovat stejnou lež, tak to nakonec lidé přijmou. Ne že by tomu věřili, ale smíří se s tím. Jsou to taková obecná klišé. Když se potom ptáte konkrétně, kde pan ministr ty rezervy vidí, ta se žádné odpovědi nedočkáte. Je to taková fráze, asi nějací poradci panu ministrovi poradili, že lidé na toto slyší, tak to neustále opakuje. Ale žádné konkrétní návrhy nikdy nepředložil. Podle objektivních údajů naopak naše zdravotnictví působí jako zázrak efektivity, protože za sedm procent českého hrubého domácího produktu jsme stále schopni nabídnout občanům péči, která je do značné míry srovnatelná s tím, co mají k dispozici občané třeba v Německu, které ovšem vydává jedenáct a půl procenta svého obrovského hrubého domácího produktu na zdravotnictví. Takže z tohoto pohledu by naše zdravotnictví opravdu působilo jako zázrak efektivity. Problém je v tom, že ta efektivita je dosahována na úkor lidí, kteří ve zdravotnictví pracují, zejména na úkor nízkých platů a mezd. A to je problém, protože v momentě, kdy je ekonomika otevřená a hranice jsou otevřené, tak zdravotníci hlasují nohama. A nejsou ochotni si to nechat líbit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
