Ještě před pár lety neziskovkám stačilo okrádat spoluobčany. Teď už šíří strach a ožívá to nejhorší z nacismu. Přitom tvrdí, že bojují proti fašismu, varuje sociolog Hampl

15. 9. 2017 8:48

ROZHOVOR Sociolog Petr Hampl není překvapen nejnovějšími událostmi na scéně neziskových organizací. A už vůbec ne rozruchem, který vyvolala odhalená „nalejvárna“ bojovníků proti nenávisti pro učitele. Podle něj je dnes již vliv multikulturních neziskovek takový, že si jen málokdo troufne se jim postavit.

Ještě před pár lety neziskovkám stačilo okrádat spoluobčany. Teď už šíří strach a ožívá to nejhorší z nacismu. Přitom tvrdí, že bojují proti fašismu, varuje sociolog Hampl
Foto: David Hora
Popisek: Sociolog Petr Hampl na besedě v Českých Budějovicích

Anketa

Půjdete k parlamentním volbám?

98%
hlasovalo: 11529 lidí

Nedávno velmi zaujala reportáž ze školení učitelů na téma „Jak odhalovat projevy nenávisti“. Jen to potvrzuje obecnější trend, že neziskové organizace zaměřují své aktivity především na školy, kde se snaží dětem nalinkovat, že něco je dobré a něco špatné. Z minulosti máme zkušenost, že i totalitní režimy stavěly svou moc na manipulaci s dětmi ve školách. Vzniká zde tedy celkem zásadní otázka: Jak se dá této indoktrinaci děti nějakým právě aktuálním „dobrem“ čelit?

Je to otázka politických neziskovek. Je možné nadále trpět jejich existenci? Shodou okolností v tom byly poslední týdny průlomové. Antifa byla v USA oficiálně prohlášena za teroristickou organizaci. Naopak v Německu je dál podporována státem a je využívána k přepadání a zastrašování politické opozice, přesně podle vzoru někdejších Hitlerových SA.

Ty politické neziskovky, které zmiňujete, v českých zemích zatím nemají své bojové jednotky, nicméně ideově s Antifou splývají. Tisková mluvčí Člověka v tísni Adriana Černá např. před pár dny přirovnala Židy likvidované v koncentračních táborech k islamistům útočícím na buddhistickou populaci v Barmě. Pod rouškou „boje proti fašismu“ ožívá nacismus v té nejhorší podobě. Za zmínku stojí zejména rychlost toho posunu. Ještě před pár lety se politické neziskovky spokojily s tím, že okrádaly spoluobčany, dnes už se snaží vyvolat strach a zlikvidovat občanské svobody.

Je celkem logické, že málokterý ředitel školy má odvahu se jim postavit na odpor a nepustit je do své školy. Stejně tak v rámci politické třídy jen výjimečně najdete někoho, kdo má odvahu pokusit se o jejich zákaz. Nicméně občas se dá něco udělat na místní úrovni. Je možné podpořit učitele či ředitele, který se postaví na odpor. Je možné organizovat petice rodičů, jejich setkávání atd. Chce to ale hodně osobní statečnosti. Připomínám třeba Hynka Charouse a partu lidí kolem něj, kteří odvedli skvělou práci v Brně.

Kde vůbec hledat hranici mezi výchovou a manipulací?

Je to docela jednoduché. Výchova je o tom, že dětem vštěpujete hodnoty – ochotu pomáhat bližnímu, vlastenectví, poctivost, čestnost. A potom nechť každý posoudí sám, jestli lze „pomoc bližnímu“ aplikovat na dobře oblečené muže ve vojenském věku, kteří nás nepokládají za lidi, nýbrž za podřadná stvoření určená k zabíjení a znásilňování. To už mu nemusí říkat žádný učitel.

Na druhém stupni nebo střední škole by se děti měly učit srovnávat názory, posuzovat důkazy, rozlišovat pravdivé od nepravdivého.

Jenže v rámci těch programů se nic takového neděje. Dětem je předložen seznam správných názorů, které si mají osvojit. Kdo přijde s otázkou ukazující nezávislé myšlení, ten je šikanován nebo zastrašován, občas přichází i zprávy o snižování známek z chování za šťouravé dotazy. Jedná se o vymývání mozku, s výchovou to nemá nic společného.

Debata, kterou jsem zmínil, se konala ve Skautském institutu. Právě skautské hnutí začíná být velmi výrazným podporovatelem současných trendů neziskového sektoru, ať už v podobě vítání imigrantů, nebo v podobě boje proti nenávisti. Může tak zavedená a historicky významná organizace (navíc ověnčená pověstí statečného bojovníka proti totalitám) někoho přesvědčit k podpoře těchto myšlenek? Nebo si lidé spíše řeknou, že už se vážně nedá věřit vůbec nikomu?

Multikulturní ideologie je už totálně zkompromitovaná. Věří ji pouze ti, kdo doufají, že si sáhnou na dotace nebo z toho budou mít jiné výhody. Jestli jí šíří papež nebo někdo jiný, to je bezvýznamné.

Pokud si lidé řeknou, že nebudou věřit nikomu, bude to realistický pohled. Ono to totiž opravdu funguje tak, že když se v nějaké organizaci vytvoří vrstva profesionálních úředníků, manažerů a ředitelů a tato vrstva se oddělí od normálních členů a kolegů, dříve či později se tihle řídící profesionálové sblíží se svými kolegy na ministerstvech, v korporacích a neziskovkách. Začnou pak vést tichou válku proti řadovým členům. Ten stejný příběh vidíme nejen ve Skautu, ale i v politických stranách, církvích a vlastně kdekoliv.

Rozdíl je nicméně v tom, že u řadových skautských vedoucích se tak nějak čeká, že neskloní hlavy, nepoddají se, nepřizpůsobí, budou odvážní a stateční. A když vidíme, že se neodváží proti zkorumpovanému vedení ani ceknout, je to obrovské zklamání. Čemu mohou takoví vedoucí naučit děti? Zbabělosti, ponižování se a žebrání o dotace?

Téma názorového vůdcovství je samozřejmě složitější. Někteří intelektuálové (Tomáš Halík) nebo novináři zcela otevřeně říkají, že chtějí být „průvodcem“ nevědomé veřejnosti ve složitém světě. Do jaké míry člověk skutečně potřebuje „průvodce“, který by mu vysvětloval, jaký postoj má zaujmout?

Řekl bych, že Češi už mají dostatek zkušeností s průvodci, kteří jim vysvětlí, že potřebují další finanční produkt nebo hrnec ze speciální slitiny. Rozdíl je ale v tom, že Tomáš Halík je méně důvěryhodný než jakýkoliv prodavač hrnců nebo ojetých automobilů. Přitahuje pouze ty, kdo se shlédli v jeho bohatství a pohodlném životním stylu a kdo doufají, že když převezmou jeho názory, bude se jim dařit stejně. Nebude, pan Halík je příliš chytrý, než aby se rozdělil. Nemá smysl přikládat jeho humorným výrokům žádný další význam.

Redaktorům Českého rozhlasu odhalil Halík dokonce své soukromí:

Neziskový sektor není tak úplně neziskový, protože je na něj přímo či nepřímo navázána řada obchodních odvětví. Jací podnikatelé mohou na těchto bohulibých projektech vydělávat nejvíce? A když bych dal konkrétní příklad, na kterém bychom si vazby a toky mohli vysvětlit – co může spolupráce s neziskovým sektorem přinést například developerovi, jako je Luděk Sekyra, donátor aktivit Tomáše Halíka a politiky KDU-ČSL?

Čím je nějaké odvětví více propojeno se státní správou nebo aspoň více závislé na státních regulacích a dotacích, tím více jsou podnikatelé a manažeři propojeni s politickými neziskovkami a extrémní levicí. Ale tady jde ještě o něco jiného.

Když se podíváte na příběhy multikulturních oligarchů jako Bakala nebo Sekyra, můžete si všimnout, že oni nezačínali tak, že by měli dílničku, pak jednoho zaměstnance, pak druhého, pak 10 zaměstnanců a nakonec korporaci. Na začátku jejich podnikatelské kariéry byly politické kontakty, na základě toho teprve zbohatli. A v českém prostředí to, žel, byly častěji kontakty s Václavem Havlem než kýmkoliv jiným. Lidé jako Sekyra se dnes snaží odvděčit svým politickým spojencům a zároveň hlídají, aby si ti spojenci udrželi politickou moc. Protože kde by byl developer, kdyby mu státní správa přestala jít na ruku?

Tato otázka může být aktuální, protože v týdnu se objevila informace, že Česká republika získá do roku 2021 (za období od roku 2014) celkem pět miliard z Norských fondů, přičemž ještě větší prioritu než doposud mají mít při jejich rozdělování lidská práva, inkluze Romů a rozvoj občanské společnosti. Ekonomka Markéta Šichtařová to komentovala: „Norové a spol. nám sem pošlou víc peněz na ještě větší počet neziskovek zabývajícími se věcmi rozkládajícími původně fungující společnost.“ Souhlasíte s tímto hodnocením?

Česká republika z Norských fondů nezíská žádné peníze. Dojde pouze k tomu, že fašizující multikulturní skupiny získají pět miliard na boj proti českým lidem. Za tím je mimo jiné zhroucení demokracie v Norsku. Tamním lidem byla odebrána možnost rozhodovat, co se s těmi penězi děje. Ostatně, my na tom nejsme lépe. Když slyšíme, že z peněz českých daňových poplatníků jsou financovány palestinské teroristické útoky proti Izraeli, můžeme tak nanejvýš skřípat zuby.

Když se mluví o neziskovém sektoru, zdůrazňuje se, že se jedná o nevolené skupiny, které se prosadily na základě svého neformálního vlivu na úředníky a politiky. Teď se začalo mluvit o nové politické straně, která se jmenuje Tak JO! Inspiruje se zcela otevřeně Emmanuelem Macronem a jejím zatím nejvýraznějším představitelem je Martin Rozumek, známá postava prouprchlické neziskové scény (šéf Organizace pro pomoc uprchlíkům). Co může dnes vést zástupce neziskového sektoru k tomu, že vstupují do politického boje a usilují o mandát od voličů? Může v tom být třeba obava, že budoucí politická reprezentace nebude jejich požadavkům nakloněna tak jako ta současná? A mají podle vás šanci uspět?

Tihle lidé mají silný vliv na vedení všech standardních stran a korporací. Nemají žádný důvod zakládat novou stranu. Navíc jsou v českém prostředí tak nenáviděni, že by jim k úspěchu nepomohl ani miliardový rozpočet a absolutní podpora státních médií. Spíš je pravděpodobné, že se jedná o reakci na zvěsti o tom, že skupiny, které financovaly Macrona, by byly ochotné financovat projekt v České republice. Zaznělo slovo „rozpočet“ a různí rozumkové vyrazili za penězi.

Nicméně pochybuji, že by jim ty peníze někdo opravdu svěřil. Spíš jde o to, že velké finanční skupiny se připravují na možnost zhroucení tradičních politických stran, včetně ANO. Potom by těsně před volbami vytvořily nové hnutí, vynaložily obrovské peníze, zajistily jednoznačnou podporu v médiích. Ale jejich manažeři nejsou na hlavu padlí, nevzali by do toho lidi typu Rozumka nebo Pánka.

Martin Rozumek a Šimon Pánek na jednom pódiu. A s nimi ještě Jakub Janda a Magda Faltová

Nenarušují takové politické projekty podstatu demokracie?

Systém, ve kterém žijeme, už dávno není demokracií. Demokratické zřízení – to není mechanismus na pravidelné konání voleb. Demokratické zřízení, to je mechanismus, který má zajistit, že se politické rozhodování bude opravdu řídit vůlí lidu. Není tak podstatné, zda se ta vůle lidu projeví prostřednictvím voleb nebo jinak. Pokud existuje trvalý rozpor mezi tím, co lidé chtějí a co politické elity dělají, pak to znamená, že systém nefunguje a že se nejedná o demokracii. Když stroj nefunguje, je zapotřebí jej opravit nebo vyměnit. S politickými režimy je to také tak.

Jenže jak poznat vůli lidu? Tou se může zaštítit kdokoliv.

O lidu můžeme mluvit tam, kde se v nějaké věci shodne naprostá většina obyvatel a kde ta shoda je dlouhodobá. Třeba u EET bychom o vůli lidu mluvit nemohli – Češi jsou rozděleni, každý to vidí jinak. Nicméně v otázkách jako imigrace, islám a ochrana hranic se shodne téměř 90 % občanů, a to ne v jednom výzkumu, ale dlouhodobě.

O té věci probíhá debata, kde multikulturní strana má obrovské možnosti působení. Byly vynaloženy miliardy na přesvědčování lidí, že islámská imigrace je přínos.

Přesto se převládající názor nezměnil. Tady můžeme jednoznačně mluvit o vůli lidu. Režim, kde vláda není povinna takovou vůli lidu respektovat, takový režim není demokratický o nic víc než Korejská lidově demokratická republika.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Robejšek: Bojujeme o přežití. Náš nepřítel nemá zábrany. Takže i my máme povoleno vše

14:40 Robejšek: Bojujeme o přežití. Náš nepřítel nemá zábrany. Takže i my máme povoleno vše

ROZHOVOR Evropa je ve válce, bojujeme o přežití naší civilizace. Náš nepřítel nemá žádné zábrany, pr…