Jsme svině? Sluníčkářství už se prostě přelilo. Tereza Spencerová přináší řadu novinek a glosuje: Ten zloduch Putin může za politiky v Bruselu

17. 3. 2016 8:37

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Ruský odchod ze Sýrie? Putinova vojska odcházejí jen tak trochu, sděluje editorka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová v rámci svého pravidelného shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz. S pobavením sleduje přípravy na nadcházející summit EU, komentuje situaci na Ukrajině a zamýšlí se i nad tím, proč v Evropě nastupují politicky nekorektní politické strany. Které neodsuzuje.

Jsme svině? Sluníčkářství už se prostě přelilo. Tereza Spencerová přináší řadu novinek a glosuje: Ten zloduch Putin může za politiky v Bruselu
Foto: Markéta Kutilová
Popisek: Islámští teroristé zcela zničili syrské město Kobaní, kde žijí především Kurdové.

Anketa

Podporujete Andreje Babiše?

61%
39%
hlasovalo: 30355 lidí

K ruskému odchodu ze Sýrie... Mnozí čtenáři se naštvaně ptají, jak může Rusko odejít, když nebyl splněn základní „mission objective“: Zničení Daeše. Vy oproti tomu tvrdíte, že Asad ovládá území, na němž žije 85 % populace. Kde je tedy vojensko-strategická pravda? Jinak, Kurdové míní vyhlásit vlastní stát, přičemž vyhlášení ještě neznamená uznání. Zároveň jste psala o tom, že Rusové ze Sýrie „odcházejí-neodcházejí“... jak tedy? A bavme se též, prosím, konkrétně: Co bitva o Aleppo, ve které bojuje Asad, Kurdové, Daeš i další? 

Vezmu tu záplavu otázek popořadě. Putin loni v říjnu, pár dní po začátku bombardování, prohlásil, že ruským cílem je „stabilizovat zákonnou moc a vytvořit podmínky pro hledání politického kompromisu“, což rozvinul slovy: „Pokud syrská armáda prokáže svou životaschopnost, připravenost bojovat proti terorismu, pak budou možnosti pro dosažení politického kompromisu vyšší.“ O Daeši nepadlo ani slovo, tudíž Rusko svých cílů už dosáhlo: stabilizovalo pozici Asadova režimu na drtivé části obydleného území Sýrie tím, že pomohlo rozšířit jím kontrolované území o 10 tisíc kilometrů, vrátilo pod vládu Damašku přes 400 měst a vesnic, zlikvidovalo na dva tisíce džihádistů z Ruska, kteří se mohli vrátit domů na Kavkaz, současně zabránilo Západu zkusit si další „změnu režimu“ s dalšími katastrofálními důsledky, a navíc se zkouší vyhnout americké zkušenosti „zabřednutí“ do vleklých blízkovýchodních konfliktů… 

K tomu je důležité mít na paměti, že ruský odsun je odsunem jen v uvozovkách, protože Kreml vágně mluví o stažení „významné části“ sil, a bůh suď, co to v praxi znamená. Je to opravdu kopírování takového toho amerického (ne)odchodu z Afghánistánu, kdy se určitá část sil stáhne a další zůstávají a „dělejte, jako bychom tu vůbec nebyli“. Takže zatímco první piloty kdesi ve Voroněži už při návratu vítali teatrálně chlebem a solí, na ruské letecké základně Hmejmím v Sýrii se objevily nové bitevní vrtulníky a bombardéry útočily na pozice Daeše u Palmýry. K tomu Rusko navrhlo Spojeným státům společný postup při dobytí Rakká, syrské „metropole“ Daeše. Americké straně se tak nabízí získat aspoň nějaký vavřín v boji proti terorismu v Sýrii, ale odpověď Washingtonu zatím není známa. Ministr zahraničí John Kerry ale příští týden letí do Moskvy, takže pak bude možná jasněji. Nicméně, obecně platí, že válka proti Islámskému státu, Al-Káidě a ostatním, kdo se nepřidali k „příměří“, pokračuje. 

Ano, Kurdové cosi vyhlásit chtějí a ve středu se objevily zprávy o jakémsi „federálním systému“ jakési posílené „samosprávy“. Netuším, co to v praxi znamená, ale je jasné, že tím reagují na to, jak byli pod tlakem „regionu“, čti Turecka, vyloučeni z jednání o syrské budoucnosti. Podobných „akcí“ bude ale ještě spousta, protože budoucnost je více méně „otevřená“ a „vejít“ se do ní chce skoro každý. Nejlepší bude si počkat, co že to v praxi vůbec Kurdové chtějí vyhlásit, zda vůbec mají nějakou podporu „zvenčí“, nebo jestli je to jen píárový „trucpodnik“, a uvidíme, co bude dál. Budu se ale opakovat, když řeknu, že po této válce v Sýrii a Iráku Kurdové už bez nějaké formy široké samosprávy nebo kvazistátnosti nezůstanou, jen si ji budou muset složitě vyjednat, než že by na ni dosáhli nějakými jednostrannými proklamacemi. 

A ještě ta bitva o Aleppo. Pokud bude řeč o městě, pak je „skoro“ dobojováno, protože většina tamních ozbrojených skupin kývla na „příměří“ a dosud protivládní džihádisté třeba z Ahrár aš-Šám už nacvičují „demokracii“ tím, že si ve svých čtvrtích a převážně za saúdské peníze platí protiasadovské demonstrace. Mimochodem, právě z Aleppa se ale hlásí do dubnových parlamentních voleb nejvíc kandidátů, čímž lze vysvětlit, proč ony protivládní demonstrace vesměs čítají jen několik desítek lidí. A když jsem u toho, Al-Káida v sousední provincii Idlíb naopak hrozí smrtí všem, kdo by měli chuť jít demonstrovat proti její „vládě“ v té či oné oblasti. A tím se dostávám k provincii Aleppo, potažmo k Idlíbu na severu Sýrie, kde se dál válčí: syrská vláda s Hizballáhem nebo Kurdy proti kapsám Daeše nebo Al-Káidy, Daeš a Al-Káida mezi sebou, další warlordi mezi sebou… Je to hodně zmatečné, ale týká se to jen malého území, tedy ve srovnání třeba se situací z konce loňského roku. 

K diplomatickým posunům: Co syrská opozice, která dle vás vysedává v západních hotelích? Co již minulý týden zmiňovaná federalizace Sýrie? Co současná pozice Turecka? Co Saúdská Arábie a její ekonomická krize? Jak vnímat, že syrská opozice se voleb, jež vyhlásil Asad, nemíní účastnit? A abychom řízli zcela do živého... myslíte si, že se syrští uprchlíci z Evropy míní vrátit do své země? Mimochodem, jak naložit s všeobecně užívaným termínem „Syřan“? Není to pro řadu občanů Sýrie obdobně nevyhovující termín jako označení ,,Čechoslovák“ v druhé půli roku 1992? 

Pokud je řeč o exilové syrské opozici, která za saúdské peníze „zastupuje syrský lid“, ale v praxi nemá na lidi v Sýrii žádný vliv, tak opravdu vysedává po luxusních hotelích, i když ne zrovna západních jako spíš katarských nebo tureckých. Kde jinde má také čekat na příslušné povely, jak v Ženevě „reprezentovat syrský lid“? Ale k věci – je velmi zajímavé, že právě tato saúdská syrská opozice po oznámení ruského (ne)odsunu najednou už „neodmítá“ rozhovory s Asadovou vládou, je zajímavé, že Saúdy podporovaní teroristé typu Islámské armády se najednou chlubí, že mají „spící buňky“ uvnitř Daeše, které čekají až někdo pískne; je zajímavé, že zástupce Islámské armády, která roky ostřeluje Damašek z granátometů, a má tak na svědomí tisíce civilních životů, Rusko nevetovalo z jednání v Ženevě… Aniž bych si troufla vynášet nějaké konečné soudy, postoj Saúdské Arábie z posledních dnů a týdnů je pozoruhodný. ačkoli se Rijád dál zahaluje do manter „Asad musí jít“, v praxi začíná vystupovat vcelku konstruktivně. 

Turecko mám dnes za stát, který se ponořil do tolika těžce řešitelných vnitřních problémů – boj proti vlastním kurdským občanům, násilná islamizace státu, „válka s Ruskem“, která ničí ekonomiku Turecka, potlačování kritických médií, ovlivňování justice, finanční provázanost s Daešem – že si vcelku neumím představit, že by Recep Erdogan měl ještě sílu a „koule“ vstoupit do Sýrie. Je v regionu izolovaný, panicky se bojí o své křeslo, je zkrátka v „provazech“. 

A v tom propletenci s tím souvisí i případná „federalizace“ Sýrie, aniž bych tvrdila, že vše skončí právě tímto formátem. Beru to jen jako pracovní termín. Možná, že nejpraktičtějším řešením bude opravdu jakési rozdělení, kdy stát bude sice formálně fungovat dál jako jednotný, ale přitom bude platit formální rozdělení třeba na principu „Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni“. Asadova většinová část je vcelku jasná, kurdská potřebuje jen vymyslet nová názvosloví, jimiž by se obešlo nějaké mezinárodní uznávané a závazné právo, ale hlavním problémem je ono vzletné nerudovské „Kam s ní“. Myslím tím členskou základnu Daeše, Al-Káidy a dalších skalních džihádistů. Bombardováním je všechny nezabijete, protože jsou jich desítky tisíc. Ze stejného důvodu je nelze všechny následně ani popravit a adekvátně velké Guantánamo prostě neexistuje. Že by tedy řešením bylo utvoření jakéhosi „Saláfistánu“ uprostřed liduprázdné pouště na východě Sýrie, třeba někde kolem Rakká, který by žil daleko od civilizovaných lidí, pod dohledem „raket celého světa“ a spřízněných Saúdů, kteří by tím získali „odměnu“ za současnou vstřícnost? Nevím, už když to říkám, tak mi to připadá jako hodně divoká spekulace, ale na druhou stranu je jasné, že něco se s těmi „daešáky“ prostě bude muset udělat. 

O to snazší je problém vnitrosyrské politické opozice, na kterou se ptáte: Ano, hrozí bojkotem dubnových parlamentních voleb, ale proces byl v poslední době nastaven tak, že „kdo chvíli stál, už stojí opodál“, takže kapric bojkotem poté, co jim nikdo nechtěl dát právo veta v budoucí prozatímní vládě, je spíš trapný, než že by byl hoden většího přemýšlení. 

Otázku návratu/nenávratu syrských běženců z Evropy jsme teď řešili s Petrem Pelikánem v rozhovoru, který vyjde v příštích tištěných Literárkách na konci března. Nechci, aby to vypadalo jako reklama našemu listu, ale tajuplně naznačím názor experta, že se asi vrátit tak úplně nechtějí, ale současně se vrátit chtějí, jenže za podmínky, že… 

A zase vážně. Syřan je Syřan. Ano, souhlasím, že Blízký východ jako takový byl narýsován před sto lety západními koloniálními politiky, kteří si mezi sebou s bělošskou nadřazeností dělili kořist, a že tedy většina tamních států je „umělých“. To ale neznamená, že by za těch sto let na daných územích nevznikl pocit národní sounáležitosti. Právě naopak. Když třeba v Egyptě někomu řeknete, že je Arab, riskujete – v lepším případě – zhnusené odplivnutí. Oni jsou totiž Egypťané, pak ještě uznávají národy Libyjců, Libanonců, Syřanů, Palestinců… Arab je pro ně až takový ten pologramotný ochalátanovaný chlapík z Arabského poloostrova, který díky ropě přesedlal z velblouda nebo osla do bentleye, má doma sice zlaté kohoutky, ale přitom netuší, k čemu je vana vlastně dobrá, a jakmile ropa zase dojde a Západ ho už nebude potřebovat, vrátí se na osla či velblouda – a pokud existuje spravedlnost, tak před mezinárodní trestní tribunál. Jinými slovy, syrskou, převážně skoro sekulární společnost lze možná nominálně dělit podle toho, k jaké větvi islámu či křesťanství člověk nebo jeho předci patří, ale rozhodně bych si netroufla tvrdit, že neexistuje syrská národní identita. 

Jak na PL uvádí Veronika Sušová-Salminen, na Ukrajině panuje krize vládnutí, ekonomický úpadek a navíc existuje možnost, že Holanďané své vládě nedoporučí schválit asociační dohodu EU a Ukrajiny – kvůli které to vlastně všechno nakonec začalo. Jaká je vaše reflexe této situace?

 „Krize vládnutí“ jako termín zní dobře, ale myslím, že Veronika je příliš útlocitná, aby použila „přesnější“ termíny. Vždyť i americký viceprezident Joe Biden koncem loňského roku přímo v Kyjevě řekl, že mají „nejzkorumpovanější demokratickou vládu na světě“. Mají premiéra, který se teprve ve funkci stal dolarovým miliardářem, rádi by ho nahradili kýmkoli jiným, ale korupční sítě jsou tak provázané, že to prostě nejde, takže pak není divu, že korupce podle oficiálních statistik oproti loňsku vzrostla 35krát (!). Kmotra Majdanu Victora Nulandová najednou už ví, že Ukrajinu ochromují „špinavé peníze a špinavá politika“, ale mne osobně nejvíc pobavila – hlavně proto, že se proti světu bráním těžkou hradbou cynismu – někdejší americká ministryně zahraničí a prezidentská poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Riceová. Ta brblajícím Ukrajincům poradila, aby si „zajeli do Libérie, protože tam je životní úroveň mnohem nižší, a pak budou rádi za to, co mají doma“. Zkrátka, Západ připouští, že s kyjevskými oligarchy neumí pohnout. Z toho plyne, že – po dvou „oranžových revolucích“, které dopadly vždy stejně – další „lidová revoluce“, do které by USA nalily dalších pět miliard dolarů, ničemu nepomůže. Marnost nad marnost. 

Budiž, Ukrajina je Ukrajina a Ukrajinou asi i zůstane, což v praxi znamená, že bude třeba akceptovat realitu a zavřít nad ní oči, což například většina EU už poctivě dělá. Výsledkem jsou pak nové principy vztahu k Rusku, na nichž se EU v týdnu prý shodla. V kostce: Moskva prý má vrátit Donbas a Krym Ukrajině, má souhlasit s diktátem EU v energetické sféře, má ukončit svou informační válku a má dopustit, aby Západ mohl volně financovat ruskou neoliberální opozici. Jistě, otázka Donbasu a Krymu je legitimní – a kdyby nebylo třeba Kosova nebo samotného majdanovského puče – i velmi oprávněná. V praxi je ale postoj Bruselu jen neuvěřitelně pokrytecký. Dál. Zatímco se u nás mnozí stále po právu posmívají kdysi vládnoucím komunistům, že chtěli „poručit větru dešti“, šachy kolem energetické závislosti na Rusku svědčí o tom, že naši lídři chtějí rovnou poručit zeměpisu a „nabrknout“ si plyn a ropu… nevím odkud, ale hlavně ne z Ruska. A že žádný takový plyn nenacházejí? A že dokonce už i Norsko poprvé po dvaceti letech sahá do rezervních plynových fondů? Pchá! My v Bruselu rozhodneme, odkud k nám plyn může reálně dotéci a odkud ne! Dál. K tomu vlastně chceme, aby Rusko zrušilo veškerá svá média a tisklo jen to, co bylo odsouhlaseno v Bruselu, a navrch aby dopustilo, že tamní politiku ovládneme my… To je opravdu neuvěřitelný počin EU, která přitom už dnes není ani v roli „myši, která řvala“. Bazíruje na své někdejší morální nadřazenosti a bůhví na čem všem mrtvém ještě. Jestli je pravda, že za všechno špatné u nás může Putin, tak bych to vzala z gruntu: ten zloduch určitě může za evropské politiky, může za Brusel, může za české politiky, může za Evropské hodnoty i vytunelované evropské hodnoty… (chybějící doplňte). Jinak si neumím vysvětlit, proč nás osud tak stíhá… 

Opět se chystá summit EU. Pokud vás to už nenudí... Co čekat a co nečekat? 

Nenudí, naopak, elektrizuje! Evropa se chystá na summit s Tureckem, kterému chce outsourcovat represe vůči imigrantům, na které sama nemá žaludek. Výměnou za to hodlá tureckým muslimům nabídnout miliardy, ale především bezvízový styk a do budoucna prý i členství v EU, i když Angela Merkelová ujišťuje, že o členství se nyní jednat určitě, ale určitě nebude. Takže zbývá „jen“ bezvízový styk. Jupí, muslimského imigranta vyměníme za muslima tureckého. Zatímco náš Miloš Zeman mluví o tureckém vydírání, Brusel prý bude trvat na dodržování lidských práv a nejrůznějších svobod v Turecku, kasá se třeba Francie, ale přichází s tím v době, kdy se sám turecký prezident Recep Erdogan vžívá do role osmanského sultána a triumfálně prohlašuje, že „demokracie, svoboda a vláda zákona už dnes nemají nejmenší význam“. 

Připravovaný handl s Tureckem, v němž se hraje o životy stovek tisíc lidí i o budoucí charakter Unie, je podle Angely Merkelové „průlom“, ale zároveň německá kancléřka připouští, že tento „průlom“ nebude razit „za každou cenu“. Schizofrenie? Nesmyslnost a bezradnost ještě zdůraznil Donald Tusk, který přišel s „uklidňujícím“ nápadem, že dohoda s Tureckem bude jen „dočasná“. „Slečno, dovolíte, já si vás na chvíli vezmu.“ To je nejvyšší vedení EU? Fakt, jestli i za tohle může Putin, tak čert aby ho už vzal. Unie morálně prohrála, zavrhla všechny své omílané hodnoty – nebo lépe, dál je omílá, ale v praxi zaplatí Turkům, aby to s těmi migranty už „nějak“ a hlavně „dočasně“ zařídili. 

Osobně doufám, že se na summitu proti smlouvě s Tureckem ostře ozve i někdo jiný než Kypr, který se staví na zadní nikoli z nějaké uvědomělosti, ale chce výměnou za svůj souhlas turecké uznání řecké části ostrova. Bude to v každém případě smutná podívaná, která ale určí budoucnost Evropy. Tedy do doby, než se zjistí, že po ucpání „turecké cesty“ se otevře cesta třeba „libyjská“. Budeme pak nabízet vstup do EU i tamnímu Daeši, který bude podle všeho právě tou silou, která bude mít v rukou migrační kohoutky? 

Na českém internetu byl již před časem zveřejněn komentář hodnotící Vladimira Putina jakožto „velmocenského impotenta“. Prý mohl udělat z Ruska Čínu či Emiráty, ale svůj čas promrhal. Je to správné vysvědčení? 

Aniž bych komukoli upírala právo na názor, mám dojem, že kdokoli, kdo si myslí, že se z Ruska mohly stát Emiráty, musí být trochu blázen. A nejen z Ruska, proboha. Totéž platí i pro zmíněnou Čínu. Češi také nebudou otročit v práci jako Číňané nebo Japonci, i když by si – kdyby měli dost petrodolarů – mohli samozřejmě „najímat“ fakticky otroky stejně jako v Emirátech. Zkrátka, srovnávejme srovnatelné, a ne naopak. 

Jak chápat výsledky voleb v Německu? Merkelová zcela nevyhořela, leč hlasy jí ubrala protiimigrantská AfD. I proevropští pozorovatelé jako Libor Rouček konstatují, že Německo bude muset přitvrdit svou imigrační politiku. Jak popsat stav u našich západních sousedů? 

To přece není jen problém Německa. Politická korektnost a „sluníčkářství“ se už prostě přelily přes přijatelné mantinely a přesně podle fyzikálního zákona přichází reakce. Nejspíš obecně platí, že v každé společnosti je zhruba 10 až 15 procent lidí, kteří jsou z různých důvodů proti systému. Donedávna nebyli vidět, protože ve volbách neměli komu dát hlas. Pak se ale krize systému prohloubila natolik, že se zjevili i lídři... více méně seriózní, více méně legrační figurky. Důležité ale je, že ona dosud mlčící a ztracená procenta najednou mají za kým jít. 

Jakou podobu to vše bude mít, netuším. Ale stejně jako minulý týden v případě volebního zisku slovenského Kotleby opakuji: to není cosi, co se zrodilo v nějakém vakuu a ze dne na den. Tyto proudy jsou jednoznačně výsledkem dosavadní politiky přehlížení problémů, která v Evropě stále ještě – bez ohledu na realitu – převládá. Ano, je tu hrozba, že se „kostky domina přeskládají“. Na druhou stranu to ale přece neznamená, že Evropa jako taková končí. Možná, že pořádnou „krizi identity“ potřebuje, aby se vzpamatovala. Měli jsme tu průmyslovou revoluci a osvícenectví, po nich ale přišel nacismus a komunismus, pak sociální stát, na který už můžeme taky jen vzpomínat, protože mezitím se moci chopila oligarchie, která lidi už potřebuje jen jako spotřebitele a levnou a stále méně početnou pracovní sílu současně. Všeobecnou myšlenkovou prázdnotu pak vyplňují jen proklamace, podle nichž je vlastně vše OK, neboť přece žijeme v „nejlepším ze všech špatných“ systémů. Ano, chybí vize a AfD a jim podobní místo vize nabízejí jen vymezování se vůči různým fenoménům, což je na „přežití“ sice málo, ale k projevení nesouhlasu s realitou dost. Když ale nejsou myslitelé, kteří by nabídli víc, mnoha lidem bude stačit i ona prostá negace. Co s tím? Protože nejsem od toho, abych určovala chod Evropy, nabídnu jako viníka toho všeho zase Putina. 

Performer Milan Kohout nahlíží na fakt, že uprchlíci se na řecko-makedonské hranici brodí v bahně a my jim nepomáháme, jako na důkaz toho, že my, Evropané, jsme ,,svině“ a naše kultura je smradlavé... no, raději to neříkejme. Do jaké míry je to dle vás pravda?

Pan Kohout je umělec, a tak se vyjadřuje expresivně. Já přirovnání ke „sviním“ nepoužívám, jak jste si jistě všimli v předchozích odpovědích, byť jinak s názory pana Kohouta více méně souhlasím. Je očividné, že pokud se zahalujeme do humanismu, nemůžeme jedním dechem odpírat pomoc potřebným, a pokud jim ji odpíráme, tak jsme sv… pardon, nejsme humanisti. Ale když ono „jsme humanisti“ zní tak hezky, že! Jak říkal Jára Cimrman, když se nepochválím sám, nikdo to za mně neudělá. A když k tomu ještě zavřu oči a budu se dívat jen na „naši“ televizi, která už roky neukazuje oběti našich agresí, abychom se pořád mohli cítit jako humanisti, tak… je svět naopak krásný! 

A na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat? 

Důležitých procesů je samozřejmě víc, ale pro příští dny bude pro nás klíčový summit EU s Tureckem. 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Výsledky referenda bychom měli ignorovat, lidé zešíleli, soudí britský poslanec

9:46 Výsledky referenda bychom měli ignorovat, lidé zešíleli, soudí britský poslanec

Labouristický poslanec David Lammy vyzval parlament, aby „zastavil šílenství“ a hlasoval proti rozho…