Vůdce „Pravočechů“ Libor, oblečen do teplákovky v národních barvách, vylézá na posed, odkud hlásá o historické úloze a odvaze Čechů, na které číhá nebezpečí v Německu a pomlouvají je zlí Slováci. Ve žlutých kápích mu dole naslouchají ostatní členové bratrstva „Národ neskoná!“ a pak se společně oddávají rituálu znovuzasvěcení, aby vzdorovali řízené genocidě Čechů. Tak nějak začíná autorská inscenace „Zbyhoň!“ režiséra Jana Friče a dramaturga Milana Šotka uváděná v Národním divadle.
Kašírovaný „Národ sobě“
Pódium Nové scény se při hře „Zbyhoň!“ díky kulisám změní v interiér historické budovy Národního divadla s Hynaisovou oponou a s nezbytným nápisem „Národ sobě“. Premiéry se konaly minulý týden. Zpočátku je rozvíjen příběh sekty „Pravočechů“, kteří si ke svým rejdům ukradli z Národního muzea mozek historika Františka Palackého a vytvořili vlastní základní kameny Národního divadla. Ostatně ty pravé byly slavnostně položeny před stopadesáti lety a dnes by bylo už dost těžké je zpod „zlaté kapličky“ vykutat.
Jak odhadujete výsledek referenda o vstupu do vlády, které se koná v ČSSD?Anketa
Pojídají k tomu uprchlíky v nálevu a zapíjejí je pivem. Prostě, co je české, to je hezké, a ostatní je fuj, hnůj. „Rozhodli jsme se pozdvihnout národ v Národu, připomenout národní obrození. Jako výchozí materiál jsme si zvolili Rukopisy. Na nich stojí podstatná část našeho národního sebevymyšlení. Národní divadlo je vyzdobeno výjevy z Rukopisů. Divadlo je náboženstvím našeho národa,“ říká k inscenaci režisér Frič.
Herci očekávají pěsti
„Přemýšlím, čeho si dneska vážit. Co vlastně v roce 2018 znamená vlastenectví? Kdekdo se jím ohání, ale polovina z nás nezná české dějiny. Lidé často vykládají o vlastenectví, ale když dojde na lámání chleba, tak nikdo nic neví. Jsme vlastenci, leda když se hraje hokej. To jsme hned ti úžasní, ale jak jde o důležité věci, dávají lidé ruce pryč. Tenhle obraz se nám inscenací snad podaří přesáhnout. Udělali jsme ji zvláštním stylem, protože zobrazujeme, jak se tu daří sektám. Netušila jsem, že jich je u nás tolik. A tak jsme vytvořili další, v níž jsou lidi, kteří se potkali přes internet a chtějí obrodit český národ. Ale jakým způsobem to dělají, to už si divák musí přebrat sám. Možná nás za to někdo zmlátí,“ vysvětluje v propagačním materiálu k inscenaci herečka Lucie Polišenská, která předvádí třeba jakési médium, skrz nějž promlouvá Palacký.
„V našich dějinách jsou kvanta lží a celá naše země se i na nich snaží najít svou identitu a přijít na kloub svému vlastenectví. To je teď vyhrocené špatným směrem v nenávist vůči čemukoli cizímu, což způsobuje této zemi strašné neštěstí. Zbyhoň! je rozjímání o lži, která je živena hlavou státu i vládou a která už je standard a na níž se staví cosi, co se tváří ctnostně, ale co se ctností nemá nic společného. Co znamená vlastenectví, si tahle země ujasňuje od svého vzniku. Podle mě je to vědět, co se jak dálo, a nepřekrucovat dějiny – nebo z nich naopak být poučen. To je podstatnější, než stát pod vlajkou a řvát na cizáky. Možná nám někdo za naši inscenaci dá pěstí, ale třeba se taky někdo zamyslí nad tím, jestli se sám nechová špatně,“ vysvětluje Filip Rajmont.
A hymna nakonec
Samotný název inscenace je převzat ze stejnojmenné lyricko-epické básně ze smyšleného Rukopisu královédvorského. V ní jinoch bojuje proti loupeživému vladykovi Zbyhoňovi, jenž mu unesl milenku. Ostatně právě v divadelní inscenaci „Zbyhoň!“ je navozena atmosféra, jako by vlastně všechno byl podvod. Dějiny, herecké obsazení, divadelní role, prostě všechno. Nicméně, zajímavá myšlenka a z ní uvařená potrava pro černý humor se zhruba v polovině představení zadrhne a z nepřeberného množství někdy vtipných, jindy trapných gagů jde divákovi hlava kolem.
„Diváky mate opakovaný motiv zcizování: když takto z role vystoupí už třetí postava, začíná to navíc nudit. Představení zcela ztrácí tvar. V jednu chvíli to jsou neurčité narážky na úlohu dnešní činohry, za pár minut je vystřídá moment, kde se autoři rozhodli zcela konkrétně vypořádat s pomýleným článkem Romana Jocha k dílu Miloše Formana. Pak přijde na scénu pes, následně Beneš postupuje Sudety a nakonec si zazpíváme hymnu. Jaký to má všechno dohromady smysl, vědí (patrně) jen Frič se Šotkem,“ napsal v iDnes.cz divadelní kritik Tomáš Šťástka. Ale co na tom, že je divák zmatený. Stejně si na konci představení musí povinně stoupnout, vždyť zní národní hymna.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
