Poslední léta byla bohatá na události, které dle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu ´89. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu ´89 dostali, o nás samých?
Myslím, že nám řekla, jak jsme zpohodlněli. Jak jsme zase spokojeni s průměrem. Jak jsme lenivě rezignovali na péči o veřejný prostor. Zase už věříme, že se o nás nejlépe postará stát se svými úředníky a bez dotace se už nedá ani rána. To vše v době, kdy je svět kolem nás v civilizačním pohybu, je nebezpečný, a tím nás staví před zaujetí takových postojů, na které připraveni nejsme. Ukrajina, Sýrie, běženecká katastrofa, islamistický terorismus jsou strašné jevy současnosti. To nejhorší, s čím nás ale konfrontují, je katastrofálně zoufalá úroveň současných politiků.
Myslíte si, že sdělovací prostředky podporují demokratickou otevřenou diskusi, nebo se jedná o manipulaci a propagandu?
Ne, to si nemyslím v žádném případě. Česká média žádnou otevřenou demokratickou diskusi ani nepěstují, ani o něco takového evidentně nestojí. Stačí porovnat jejich působení s některými informačními zdroji ze světa. Česká média jsou neprofesionální, nenabízí nestranné pohledy, abychom si my, posluchači a diváci, mohli udělat vlastní názor.
Příklady?
Informace o příčinách a průběhu událostí na Ukrajině byly a jsou jednostranně prozápadní a vnucují jediný pohled na věc. Imigrace? K vidění jsou pouze záběry malých plačících dětí a ubožáků plazících se bahnem. Kde jsou záběry z běženci přeplněných německých měst se všemi negativními průvodními jevy? Sýrie? Až prostřednictvím informací z některých zahraničních médií jsme se dozvěděli, že cílem ruského bombardování v Sýrii jsou daleko rozsáhlejší skupiny teroristů, než pouze Islámský stát. A jak o tom informuje ČT? Že Rusové bombardují umírněnou opozici. Je to odpudivě podobné jednostrannosti komunistických televizních novin.
V současnosti se hovoří o tom, že více než 85 procent legislativy přichází z Bruselu a český parlament ji musí jen povinně implementovat. Lze tedy ještě hovořit o demokracii?
A nejde pouze o přicházející legislativu, jde už i o povinnost navrhovanou domácí legislativu podřizovat bruselskému dozoru. Pravomoci národních parlamentů se po ratifikaci Lisabonské smlouvy smrskly na absolutní minimum. Pojem „národní parlament“ je už pouhou zástěrkou nadnárodnímu vládnutí z Bruselu. A existence demokracie v hranicích národního státu? Vždyť si vzpomeňme, co se dělo, když Orbán v Maďarsku začal řešit invazi imigrantů do země v souladu se zájmy své země. Klasická liberální demokracie v EU již neexistuje a instituce, které o ni mají pečovat, slábnou.
Známe citát J. A. Komenského „vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“, který se hodně citoval po listopadu. Je vláda věcí našich v rukou našich – českého lidu? Nebo je jinde? Kde?
Bylo by snadné odpovědět, že vládu našich věcí v rukou nemáme a že ona vláda už je zase mimo naše území. A důkazů by bylo nepřeberné množství! Ale otázka mě spíše vybízí k povzdechnutí, zda my sami vůbec chceme, abychom nad svými věcmi svobodně vládli. A tady se moc bojím, že je nám to většinově už vlastně jedno. Že nám vlastně vyhovuje, když nám to někdo jiný nalinkuje a my pak na něho můžeme nadávat. Usnadňuje nám to vyvléknout se z vlastní odpovědnosti.
Psali jsme:
Co dělat pro návrat vlády věcí našich do rukou našich?
Pokud si neuvědomíme, že si o sobě chceme rozhodovat my sami, pokud nezačneme vážně toužit po stavu, ve kterém si budeme o svých osudech chtít zase rozhodovat nezávisle a svobodně, do té doby jsou jakékoliv úvahy zbytečné. A k tomu musím dodat, že touhy po návratu k takovému stavu kolem sebe, bohužel, moc nevidím.
Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá?
Cílkovy a Zemanovy názory bych od sebe oddělil. Zatímco názory pana Cílka považuji za přehnaně alarmistické, vycházející vstříc politice boje s globálním oteplováním, názory prezidenta Zemana na běženeckou invazi v podstatě sdílím.
Pokud denně překračuje hranice z jedné země do druhé 10–12 tisíc běženců, pak na té běženecké dálnici z Blízkého východu k nám musí být pěkně hustý provoz. A ten provoz někdo připravuje, organizuje, třídí, směruje. To si prostě nenalhávejme. A také to někdo platí, ne? Proč k takové vlně došlo až nyní, když v Afganistánu je, například, válka dobrých 50 let? Kdybychom znali odpovědi na pár takových otázek, měli bychom jasněji.
Jsme skutečně v takovém nebezpečí?
Ano, jsme. Evropská civilizace čelí gigantické hrozbě, že bude zaplavena, překonána, rozmělněna a nahrazena. Jsme v době stěhování národů a stejně jako kdysi Římané, si neuvědomuje, či dokonce zlehčujeme kritičnost situace.
Zásadní figurou je nyní již zmíněný prezident Miloš Zeman. Tomáš Klvaňa nedávno uvedl, že loni proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil. Letos by se prý tudíž mělo přitvrdit. Zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotit jeho výkony od loňského listopadu?
Loni jsem k červeným kartám řekl, že šlo podstatně méně o prezidenta Zemana a podstatně více o útok na demokraticky zvolenou autoritu, o útok na autority obecně. Jakýsi český pokus o pražskou formu barevné (červené) revoluce – mimo demokratický mandát. Miloš Zeman se mi jako prezident nemusí líbit a v mnoha ohledech také nelíbí, ale respektuji to, že byl zvolen. Pokud se letos má nějak přitvrdit, pak někdo někde dospěl k názoru, že se musí přitvrdit ne kvůli Zemanovi, ale s cílem otočit, eventuálně zastrašit většinové mínění a postoj Čechů k imigrantům, k Evropské unii, k euru, k Rusku a tak dále.
Tyátr s červenými kartami je pokusem vytvořit atmosféru, že si společnost přeje změnu. To si pár desítek či stovek lidí na Václaváku může klidně myslet, ale pár kilometrů za Prahou je nálada úplně jiná. I já zastávám názor, že společnost by se neměla měnit sociálně-inženýrskou barevnou revolucí, ale volbami.
Někdo se bojí Zemana, někdo se bojí Babiše. Je důvod bát se místopředsedy vlády a ministra financí? Lidé z okolí Pavla Šafra i pravicová opozice ho považují za nebezpečí pro demokracii. Jeho politické návrhy za buzeraci, jeho styl za autoritativní a obviňují ho z toho, že chce okrádat stát. Co z toho je dle vás pravda?
Oba politikové prošli volbami a oba byli úspěšní. Poslední průzkumy veřejného mínění naznačují, že jejich popularita i podpora dokonce rostou. To, že si já osobně myslím, že styl vládnutí – babišismus – se demokracii vzdaluje, asi většinově nesdílí další voliči. A pokud věřím v demokracii, pak sice tento stav respektuji, ale nesmiřuji se s ním.
Psali jsme:
K samotnému 17. listopadu. Co 17. listopad 1939? Není poněkud zakryt novějším listopadem? Jak jsme si zvykli uvažovat o těchto svátcích?
Nejvíc ze všeho si myslím, že jsme si programově odvykli přemýšlet o smyslu, významu i poselství jakýchkoliv svátků. Nemám na mysli povinnost tu a tam zmínit ledabyle a povrchně datum v kalendáři, či maximálně popsat událost, která v historii ono datum provázela. Jde mi hlubší zamyšlení, o uvažování, co to znamenalo pro historický vývoj, pro dnešek, co si z toho připomenout pro budoucnost. A to, obávám se, se neděje.
Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu?
Nemyslím si, že by se lidem většinově po minulém režimu stýskalo, že by si přáli jeho návrat. Komunismus považuji za definitivně a viditelně zdiskreditovanou doktrínu a její současné reziduální hlasatele za zoufalce. Snad to lidé vědí.
Na druhé straně, obávám se, však netuší, že zbožňují a podporují jiné soudobé módní politické směry, které ve svém důsledku omezují jejich svobodu stejně jako kdysi komunisté. Není to tak brutální, je to jemné, sofistikované, má to charakter snahy po zvyšování bezpečí a jistoty, ale na podstatě ztráty svobody se nic nezmění.
Jak kvalitní je debata jak o zločinech z doby nadvlády KSČ, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?
To ona se asi jakás takás barvotisková diskuse „pro formu“ vede. Je to ale diskuse, která by nás měla připravit na kritické porovnávání tragické minulosti s úskalími současné doby? Nemyslím si. Vždyť v takovém případě bychom, například, museli z poučení o působení komunistické Státní bezpečnosti vyvodit fakt, že současná profízlovaná společnost je pro nás stejně nepřijatelná, jako byla ta minulá. A diskuse o temnějších stránkách polistopadového vývoje? Negativní kampaň proti naší polistopadové touze vrátit se ke kapitalismu vedou česká média intenzivně každý den. Až mám pocit, že jsem musel žít v jiné době a v jiné zemi.
Máme pomáhat uprchlíkům, když máme ve vlastní zemi řadu lidí, kteří si zaslouží naši pomoc?
Oddělme od sebe imigraci individuální od současné invazní imigrační vlny. V tom prvním případě pomáhat lidem, kteří museli z různých důvodů jednotlivě opustit svoji zemi a kteří se proto zřejmě chtějí co nejrychleji stát součástí naší kulturní entity, pomáhat máme. Pokud však nepochopíme, že současný lavinový migrační tlak na naši civilizaci je cizorodým, nebezpečným a zhoubným atakem, není nám pomoci.
Psali jsme:
Hovoří se o tom, že EU selhává v migrační krizi a že na nás Německo vytváří nátlak...
EU v migrační krizi selhává? To je směšné. EU migrační krizi způsobila! Svým multikulturalismem, svojí politikou „pojďte k nám a dělejte si tady, co chcete“. Svým útokem na národní stát, na jeho hranice, na pojmy jako vlastenectví, národní hrdost, příslušnost ke kulturní entitě. Evropané se ocitli v situaci, že snad ani neví, co jsou jejich autentické hodnoty, které by měli bránit a proč by je měli bránit. Dalším smutným důsledkem tohoto stavu je naprosto neschopná, blátivá generace současných politických elit, které se utápějí v záplavě hezkých slov a řeší povrchní drobnosti. Odvahu pojmenovat a řešit podstatu problémů však nemají.
Máme dle vás nadále zůstat v EU?
Já jsem dlouhodobě hluboce přesvědčen, že svoji budoucnost mimo EU máme připouštět a o přínosech a nákladech alternativního vývoje má prozíravá politika přemýšlet. Odhaduji však, že teroristické útoky ve Francii ve svém důsledku posílí většinovou atmosféru, kterou tolik pamatujeme z naší komunistické minulosti: „hele, my víme, že je hodně byrokracie, ale hlavně že je mír“. Strach z terorismu asi zjednoduší zahnání lidí do jednoho stáda a ulehčí okřikování kverulantů.
Na druhou stranu se docela hbitě vyvíjejí politické projekty, které mohou současnou EU proměňovat. Ve Francii stoupá obliba Marine Le Penové, v Německu sledujeme svižný nárůst preferencí Alternativy pro Německo. Nedokáži odhadnout, jak dynamický tento vývoj bude, ale je možné, že veřejné mínění v sobě najde sílu odmítnout současnou politickou třídu a rozhodne se pro nová uskupení. To by pro EU znamenalo změnu.
Které politické garnitury, které vlády, kteří prezidenti za dobu od listopadu ´89 naší zemi spíše prospěli a kteří ji spíše poškodili a čím? Kdybyste měl vypíchnout ty nejvýraznější…
Já se odpovědi na takovou otázku vždycky vyhýbám, protože nevystihuje hloubku a kvalitu změny, kterou pro naši společnost „listopad“ znamenal. Pro mě jsou těmi nejobdivuhodnějšími tvůrci polistopadové doby běžní lidé, kteří měli odvahu využít nabyté svobody, pustit se do podnikání, převzít zodpovědnost za své životy. To jsou ti nejvýraznější spolutvůrci prostředí v naší zemi. Čím více v posledních letech politika přispívá k tomu, aby se svobodné rozhodování prosazovalo obtížněji, komplikovaněji a složitěji, tím více tato země i Západ chřadnou.
V posledních letech se rozvíjí debata o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech ruských zájmů.
O správnosti našeho směřování, vytváření koalic a vyhledávání spojenců musí rozhodovat obhajoba našich zájmů. V souvislosti s teroristickými útoky v Paříži je zjevné, do jak bezvýchodné situace se Západ vlastní hloupostí nechal na Ukrajině vtáhnout. Dnes je dobře vidět, že situaci na Blízkém východě může v současnosti vyřešit pouze široká koalice, jejíž součástí bude i Rusko a Západem nemilovaná, ale legitimní syrská vláda Bašára Asada.
Západ uvíznul v pasti vlastních nerozumných postojů. Rusko považuje za Sovětský svaz a Putina za generálního tajemníka komunistické strany. Rusko je podle Západu agresorem na všech frontách, přestože je dnes zjevně jedinou účinnou a rozhodnou vojenskou silou, která s Islámským státem bojuje. Při takových politických postojích se efektivní protiteroristická aliance nezrodí.
Hovoří se o hodnotové a duchovní krizi naší civilizace a společnosti. Není to tak, že demokracie a společenství občanů nemůže fungovat bez některých pevně zakotvených hodnot? A případně jakých?
Já tento názor, bohužel, sdílím. Obávám se, že sami nevíme, v co máme věřit, co jsou naše zásadní hodnoty, a obsah slova svoboda si asi vyplňujeme pouze volností cestovat bez překážek. Naše hodnoty si vykládáme a ohýbáme tak, aby vyhovovaly našim nárokům po blahobytu. Ztrácíme odvahu k oběti, vyhledáváme bezpečí, bojíme se rizika i bolesti. Tato naše názorová tekutost a plytkost natolik otupuje naše instinkty přežít, že ani nejsme schopni rozpoznat ohrožení naší civilizace současnou běženeckou invazí.
Co přát české demokracii do dalšího 17. listopadu a co jí naopak nepřát?
Aktivního, sebevědomého, svobodného občana, který si návrat ke svobodě co nejrychleji vynutí u volební urny.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
