Hrozí nám pokuta od EU za to, že nepřijímáme uprchlíky podle kvót. A poplatky za každý den, kdy tak nečiníme. Co má nová vláda udělat, pokud nás EU odsoudí?Anketa
Donald J. Trump už dal najevo, jak to myslí se stabilizací Blízkého východu: Rozhodl se nejen uznat Jeruzalém coby hlavní město Izraele, ale dokonce tam přesunout americkou ambasádu. To zákonitě naštvalo Palestince, kteří to berou jako legitimizaci izraelské okupace. Pohoršení dávají najevo představitelé evropských zemí, naopak spokojen je například Geert Wilders. Hamás vyzval k novému povstání, tzv. intifádě. Co to DJT dělá? Jak se to rýmuje s jeho proklamovaným cílem zanechat na Blízkém východě mír? Je správná úvaha, že pokud se „světový lídr“, tedy vedoucí velmoc, bude chovat takhle, tak za chvíli zjistí, že už nemá koho vést, tedy že USA už kráčejí samy?
Už několikrát jsme si tu říkali, že Palestina, Tibet, Krym, Kosovo a další podobná „žhavá“ témata jsou ve skutečnosti tématy už dávno vyhaslými a vyřešenými, jen se to málokdo bojí přiznat nahlas. Palestinská Palestina se dnes rozkládá na necelých 11 procentech území původně určeného OSN. Několik palestinských ostrůvků utopených v izraelské okupaci. Zkrátka, realita je taková a tvářit se, že bude jiná, je zbytečné pokrytectví. Nebo snad má někdo po ruce funkční a proveditelný plán, jak donutit židovské kolonisty, aby se z okupovaných arabských území stáhli? Buďme realisté. A totéž platí i pro Trumpovo rozhodnutí ohledně Jeruzaléma coby hlavního města židovského státu.
Ve skutečnosti totiž na realitě nic moc nemění – palestinský stát bude mít ke svému vzniku stejně daleko s Trumpem nebo bez Trumpa, a beztak zůstane jen na papíře. Z tohoto pohledu sice chápu naštvání Palestinců, kteří přicházejí o poslední zbytky alespoň teoretických nadějí, ale současně ze zkušenosti vím, že ti realističtější z nich už dávno vědí, že je jejich kauza „pohřbená“. A vědí to ostatně všichni, kdo se nyní na Trumpa tak vrhají, ať už Němci, nebo Francouzi, nebo „bruselští“. Kdosi jim prostě bere „hračku“, na níž se mohli bezbolestně a bez rizika „morálně vyžívat“, tak jsou naštvaní, ale diplomatické styky s USA kvůli tomu samozřejmě nepřeruší. Jsme prostě nyní svědky obří vlny mezinárodního pokrytectví.
V této souvislosti je důležité připomenout dvojakost palestinské otázky na Blízkém východě. Drtivá většina tamních režimů si po dekádách postupující izraelské okupace palestinských území zvykla používat tento problém coby vesměs rétorický klacek proti Izraeli, čímž doma svým občanům pravidelně ukazovala, jak se „chápe“ za „své bratry“, aniž by ve skutečnosti ovšem pro Palestince nějak hnula prstem. Koneckonců, pokud by se Palestina vyřešila, museli by si vymýšlet nové záminky, a to už vyžaduje duševní práci a námahu. A co s těmi tisícovkami absolventů diplomatických akademií, kteří promovali z „boje za Palestinu“ a nic jiného už moc neumějí?
Na rozdíl od vládnoucích arabských režimů „arabská ulice“ brala osud Palestiny mnohem vážněji, jako by za svůj. A to je situace, v níž může Trumpova „jeruzalémská akce“ napáchat nezměrné škody, především pak samotným Spojeným státům. Obyvatelé států ovládaných ještě proamerickými režimy – mám na mysli například Saúdskou Arábii nebo třebas zkorumpovaný režim v Jordánsku, kde palestinští uprchlíci, od časů al Nakby, a jejich potomci tvoří až polovinu všech obyvatel (požadujících aktuálně uzavření americké ambasády v Ammánu) – mohou nyní své země citelně destabilizovat. Stačí, když vstanou od svých počítačů a sociálních sítí, kdy jim už „lajkování“ bude připadat málo. A vyjdou na výzvu Palestinců z okupovaného západního břehu Jordánu nebo ze zablokované Gazy do ulic, rozpoutat Dny vzteku. Současně přitom v očích Blízkého východu ale nutně posílí všichni, kdo se v poslední době Spojeným státům, Izraeli a jejich místním vazalům vzpírají – tedy namátkou Sýrie, Írán, libanonský Hizballáh, do určité míry Irák, nově třebas taky jemenští rebelové, kteří odmítají jakékoli kompromisy tváří v tvář už více než dvěma letům saúdsko-amerického bombardování. A k tomu samozřejmě je třeba přičítat i Rusko s Čínou.
Jestli chtěl Donald Trump uznáním Jeruzaléma coby izraelské metropole naplnit svůj slib, který dal loni vlivné americké židovské lobby a získal si tak na domácí scéně nový supervlivný „backing“, tak na Blízkém východě za to zaplatí zrychlením ztráty amerického vlivu. Možná tím ale Trump vědomě zabil dvě mouchy jednou ranou, protože nejednou prohlašoval, že Blízký východ je složitý, komplikovaný, nepřehledný a USA v něm už dávno zabředly a měly by z něj beztak raději co nejrychleji odejít. America First, tak proč se dál mořit a utápět miliardy kdesi, kde stejně nezvítězí.
Uvidíme, co bude dál.
Právě jste se vrátila z další cesty do Sýrie. Banálně řečeno, co zajímavého jste za tento týden viděla? Čtenáře z vašeho posledního líčení zaujala věta, že ty „nevěřící“ Rusy mají Syřané vlastně poměrně rádi, protože jim nevnucují žádnou formu islámu. Tak tedy… Co jste „nevnímala“ z prostředí, ve kterém jste se pohybovala, jaké jsou aktuální názory na Evropu, Trumpovy USA, Rusko, anebo snad i dokonce Českou republiku?
Pokud jsem to formulovala tak, jak to citujete, musím se k té formulaci vrátit. Syřané nemají rádi Rusy „poměrně“, ale v naprosto drtivé většině, protože bez jejich vojenské pomoci by už dnes v Damašku i ve zbytku jinak vcelku moderní země panoval islámský středověk. Ve srovnání s Íránem, v jehož oficiálním názvu je ona „islámská republika“, je ruské „bezvěrectví“ pak jen další výhodou, přinejmenším v očích mladších Syřanů. Většina z těch, se kterými jsem mluvila, by islám bez jakýchkoli výčitek rovnou zakázala nebo nějak zrušila, protože si v posledních šesti letech na vlastní kůži vyzkoušela, co všechno se v jeho jménu může odehrát. Nicméně, ruku na srdce, když třeba Al-Káida nebo Daeš pod islamistickými prapory naplňují své černé vize, ve skutečnosti tím jen realizují politiku, která vychází ze Saúdské Arábie a dalších monarchií Perského zálivu, přičemž islám je v tom v tomto případě skoro „nevinně“, neboť je spíš jen nástrojem k prosazování partikulárních politických a ekonomických zájmů.
Zajímavé ovšem je, že ruské „neznabohy“ velmi úspěšně doplňují oddíly čečenské nebo ingušské vojenské policie, která nastupuje v osvobozených islámských venkovských oblastech a na rozdíl od „běžných“ vojáků má cit pro náboženské vyznání místních. Zkrátka, na rozdíl od „nevěřících“ vojáků si neutahují z místních, kteří jdou třeba i po osvobození od Daeše na modlitbu do mešity. A v místě pak panuje větší klid. Je to prostě mnohem komplexnější obrázek…
Neměla jsem přitom z místních pocit, že by se nějak utápěli v politologických diskusích a neustále pilovali své názory na USA nebo EU. Je vcelku jasné, že poté, co prožili, Západu příliš nevěří, ale i v syrském parlamentu zaznívají hlasy, podle nichž by bylo nejlepší alespoň ve vztahu s Evropou, která se do všeho toho nechala Američany „jen“ poslušně zatáhnout, udělat tlustou čáru a „co jsme si, to jsme si“. Pojďme začít od nuly. Nejsou to názory nijak početné, ale jsou, což ve mně vyvolává vcelku příjemný dojem, že syrský parlament není jen jedno velké kolektivní Asadovo bezmyšlenkovité razítko. A mladí Syřané mezitím klidně nosí trička s americkými nebo obecně západními symboly, což napovídá, že očividně nespojují popkulturu s agresivní politikou Washingtonu.
A s tou Českou republikou. Když vás na ulici coby „bledou tvář“ někdo osloví, rovnou se ptá, jestli jste z Ruska. Když odpovíte, že z Česka, v devíti případech z deseti jim pak na očích vidíte, že netuší, o čem je řeč. Někteří pookřejí při upřesnění „Československo“, ale nakonec dodají něco jako „hlavně že nejsi z Ameriky“…
Začíná se mluvit o angažmá Číny v Sýrii. Ať už o vojenském, nebo ekonomickém. O co přesně se, prosím, vlastně jedná?
Všimla jsem si, že se až do českých médií dostala informace o tisících čínských vojáků, kteří míří do Sýrie likvidovat tamní oddíly složené z čínských islamistických Ujgurů. Bohužel se tak stalo až ve chvíli, kdy tyto zprávy popřela Sýrie i Čína, takže téma „čínského vojenského angažmá“ můžeme nejspíš klidně škrtnout. Koneckonců, Ujgury, kteří prchají z prohraných bojů v Sýrii, už delší dobu „sbírá“ sousední Turecko a promptně je Číně předává. Netřeba se proto trmácet až do Sýrie.
Čínská role je spíš ekonomická. V Číně se už se konalo pár „syrských veletrhů“, na kterých zástupci tisíců čínských firem posuzovaly projekty v rámci rekonstrukci Sýrie, přičemž Peking už garantuje na tyto projekty úvěry. Damašek se pro změnu hodlá prý co nejrychleji napojit na železnici až do Číny a stát se součástí Nové Hedvábné stezky. Uvidíme, jak to bude „odsejpat“.
Uprchlíci prchají před válkou, sdělují nám pravidelně neziskové organizace. Jak se to má s probíhajícím, nebo zamýšleným návratem Syřanů do vlasti, která se, jak tvrdíte, částečně zklidňuje? Vracejí se? Chtějí se vracet, ať už ti v Jordánsku či Turecku, nebo ti v EU? Bude o ně postaráno, až místo svých domů najdou ruiny? Má vláda Sýrie klid na vytváření programů, které jim alespoň trochu pomůžou? Omlouváme se za blbé otázky, ale přesněji, lépe se z Prahy ptát neumíme.
Situace se zklidňuje. To netvrdím já, to je fakt. V tzv. funkční Sýrii, tedy v západní části země, kde je nejvíc měst i obyvatel a která je pod kontrolou Asadova režimu, se bojuje ještě v několika „kapsách“ v provinciích Hamá a Homs, ale daleko od nejhustěji obydlených oblastí. Podle damašské vlády i OSN se do svých původních domovů letos vrátilo přes milion lidí, přičemž samozřejmě největší díl připadá na Aleppo, velkoměsto, které bylo z rukou Al-Káidy osvobozeno na konci loňského roku. Vracejí se přitom nejen vnitřní migranti z jiných oblastí Sýrie, ale i lidé z Turecka nebo Libanonu.
Je otázkou, co s tímto trendem nadělá nejnovější německý nápad vyplácet uprchlíkům tři tisíce eur, když se sami seberou a vrátí se do vlasti. Mluvila jsem o tom se syrským ministrem pro otázky národního usmíření Alím Hajdarem. Vyjádřil ochotu přijmout všechny uprchlíky, kteří se ale neprovinili žádnými válečnými zločiny, spoluprací s teroristy, financováním teroristů a tak podobně. Potíž je v tom, že z jeho výroků jsem pochopila, že takových lidí, kteří jsou nějak spjati s terorismem, je v Evropě spousta.
A do Sýrie, kde by je čekal soud a trest, se za pouhé tři tisíce eur rozhodně nepohrnou. A i kdyby se hrnuli, tak je Sýrie odmítne a nechá je „nám“, když už jsme si je jednou vzali. Má o nich prý vcelku dokonalý přehled, a kdyby EU nevyhlašovala proti Sýrii sankce a nerušila diplomatické a jiné styky, klidně by se o své informace prý i podělila. Ale EU asi nemá zájem vědět, kdo z řad syrských migrantů je nebo není terorista, protože s Damaškem odmítá dál komunikovat. A pak se nutně v evropských médiích objevují „překvapené“ zprávy, že ten či onen Syřan tam či onde v Evropě plánoval teroristický útok… Bizarní situace. Mimochodem, Alí Hajdar je coby ministr členem opoziční strany, která ale samozřejmě „bojuje“ jen politickými prostředky. Hodně zajímavý člověk. Teroristé mu před pár lety zavraždili syna… Rozhovor s ním na téma migrace, národního usmíření nebo třeba Kurdů plánuji do nejbližšího tištěného čísla Literárek, pokud by někdo snad měl zájem.
A co se týče vašich otázek ohledně péče o navrátilce. Není to tak jednoznačné. Třeba v Aleppu syrský stát zničené oblasti do určité míry začal sanovat, ale hlavní tíha návratu spočívá na lidech samotných. A jejich touha vrátit se a znovu se postavit na nohy je až neuvěřitelná. V Homsu pro změnu nechávají zničené okrajové čtvrti ležet ladem a stavějí nové čtvrti na jiných místech, s tím, že ruiny odklidí, až bude víc času a klidu. Chci říci, cosi se samozřejmě pro navrátilce dělá, ale syrský stát je po šesti letech války finančně na kolenou, takže čekat od něj nějaké zázraky asi nelze. Na druhou stranu tím ale o to víc vystupuje na povrch životaschopnost a zarputilost těch, kteří se vracejí domů a začínají vše budovat od nuly… Věří, že už navždy.
Dosluhující německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel uvedl, že by se Německo mělo emancipovat od Spojených států, například v otázce vztahů s Ruskem. Je to signál dezintegrující se moci USA v Evropě? A pokud jde o Rusko či spíše Ukrajinu, jistě se nelze nezeptat na poskakování Michaila Saakašviliho na střeše domu v Kyjevě, odkud ho vytáhly ozbrojené složky, z jejichž rukou ho vzápětí vysvobodili jeho lidé... Je to jen cirkus, nebo to znamená změnu situace na Ukrajině?
Nevím, jestli lze Gabrielova slova vnímat jako signál čehosi, protože v podobném duchu hovoří už nejméně dva tři roky, a pořád se nic neděje. Slova jsou fajn, zvlášť ta, která odmítají eskalaci v mezinárodních vztazích, ale dokud nejsou provázena činy, tak jsou to pořád jen slova.
To „Míša na střeše“ je úplně jinačí groteska. Ukrajina v každodenní praxi, v níž je možné naprosto cokoli. Vymyslete si sebevětší blbost a pak už jen počkejte, až ji ti „naši demokrati“ na Ukrajině přetaví v realitu. Jen bych nesouhlasila s vaším názorem, že Saakašviliho z policejní dodávky vysvobodili „jeho lidé“. Dnes je na Ukrajině každý politik v opozici vůči Porošenkovi, ale nikdo z nich nemá důvěru obyvatel natolik velkou, aby se mohl stát skutečným lídrem opozice. Současně přitom platí, že proti Porošenkovi stojí i 80 procent ukrajinské společnosti, což znamená, že ať udělá prezident cokoli, okamžitě se zjeví „lid“ a všechno mu rozdupe. Z toho vyplývá, že dav nezachraňoval „svého Saakašviliho“, ale hlavně chtěl překazit plány Porošenkova mocenského centra. Čili, klidně by z dodávky vytáhli i Marťana, Porošenkovi na truc. A stát, který má legální monopol na násilí, se jej bojí použít. Nebo už ani nemá sílu.
Je paranormální sledovat, jak se na Ukrajině snaží jedno „americké aktivum“, Porošenko, srazit jiného „amerického kádra“, Saakašviliho. A Washington do toho vzkazuje něco jako „kluci, hlavně v klidu a bez násilí a trestů“. Není to změna situace na Ukrajině, jen to odhazuje všechny růžové brýle a odhaluje realitu až na dřeň. A Porošenko poslouchá, protože sice vydal rozkaz k Saakašviliho zatčení, ale policie ani tajná služba ho ve stanovém městečku před parlamentem „neumějí najít“. A Saakašvili si mezitím stěžuje na to, že chtěl už několikrát vstoupit do přilehlého hotelu Kyjev, aby se tam po dvou třech dnech mrznutí venku vykoupal, ale personál hotelu ho prý nevpustil dovnitř. Z toho tak nějak vyplývá, že livrejovaný vrátný má mnohem víc fištrónu než celá ukrajinská tajná služba… Vtipné.
Co bychom měli v příštích dnech sledovat?
Nevím. Vykoupe se Míša, který při svém tažení za „demokracií“ v Kyjevě podle všeho nastydl a chytil rýmičku, nevykoupe…?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
