Na Ukrajině oslavují Vánoce a Nový rok. Slaví se tak jako jindy, nebo svátky mají v současné době, ať již pod vlivem války na východě země, nebo neutěšené hospodářské situace – a ještě k tomu mrazivé kalamity – určitou „pachuť“?
Třebaže jsou na Ukrajině celkem tři pravoslavné církve – moskevský patriarchát, kyjevský patriarchát a autokefální, nehledě na jejich spory jednotně slaví vánoční a novoroční svátky a s nimi i celá země, ať už se jedná i o řecké katolíky nebo o vyznavače dalších náboženství či bezvěrce, jichž však je asi jen pětina obyvatel. Pro všechny bez výjimky platí i volné dny, pro školáky dokonce prvních čtrnáct dní nového roku, neboť Štědrý den se slaví 7. ledna a Nový rok – zde se říká Starý rok, s nímž se loučíme, který připadá vždy na 14. leden. Jako každý Nový rok všude na světě, má vždy dvě stránky – podle jakých tradic a zvyklostí se slaví a za druhé, v jakých podmínkách, co si lidé od něj v reálnosti slibují či ani nemohou slibovat.
Nejdříve ty tradice. Spokojíme-li se u nás štědrovečerní večeří s kaprem, u Ukrajinců je zvykem zaplnit stůl dvanácti různými jídly, mezi nimiž by nikdy neměly chybět holubcy – mleté maso v zelném listě, vareniky – knedlíky a další jídla včetně kuťja, což je vařená pšeničná kaše s medem a mákem. A k pití, samozřejmě kromě vodky, uzvar – nápoj ze sušených švestek, jablek či jiného ovoce a vína. Lidé jsou zvyklí se navštěvovat, chodit na koledy, přát jiným štěstí i v podobě pšeničných zrn a přitom dodržovat jistá vžitá pravidla: například na Nový rok do vašeho bytu by měl vstoupit z návštěvníků jako první muž, to přinese štěstí. Kostely jsou plné, půlnoční je i společenskou událostí. Některé chrámy, jako kyjevský svatého Vladimíra, dávají šiřitelům své víry i „pajky“, výslužku za tuto službu.
Tím už přecházíme do každodenního života, protože v současné rozporuplné Ukrajině je to i jedna z forem propagandy. Ta má nejrůznější podoby. Například ředitel Ústavu národní paměti Vjatrovič vymyslel projekt, podle nějž by bylo třeba převézt do Kyjeva ostatky nacionalisticky cítících Ukrajinců, kteří jsou pohřbeni po světě v celkem 250.000 mohylách. Měl by se vybudovat Panteon, kde by byli pochováni, a tento návrh podpořil i premiér Grojsman. Někde jsou mnohem skromnější, např. v Lugansku zapálili tisíc svíček jako vzpomínku na to, že na Donbase už tisíc dní zuří válka. Denně jsou hlášeny oběti, ne mnoho, tak v průměru deset padlých při místních přestřelkách, ale což není cenný život každého člověka? Ta cennost je ovšem ošidná, podíváme-li se na realitu každodenního života.
Jaký je však aktuální každodenní život Ukrajinců v těchto chladných dnech?
Hodnota hrivny stále padá, v pátek byl její kurz k dolaru 27,66 hrivny – za jeden jediný den klesl o 41 kopějek – a k euru 29,49. Ke koruně je to zhruba 1:1, avšak minimální mzda činí od 1. ledna 3200 hriven. Pro srovnání, na trzích se kilo masa prodávalo za 120 hriven a mohlo to být třeba jen vepřové koleno, není tam přesné dělení podle kvality. Záměrně uvádím cenu na tržišti, protože tam nakupuje drtivá většina lidí, dá se smlouvat a ceny jsou nižší než v obchodech. Ještě k té minimální mzdě: problémem je, že se ani to minimum nedodržuje a třeba zdravotní sestry pracují za 1700 hriven. Nedovedu si dost dobře představit, jak za to také žijí. Respektive to vím, jednak berou úplatky, bez nich vám ani nenačechrají přikrývku na lůžku, a také mají druhé, „černé“ zaměstnání.
Takže zase na druhé straně nejsou na tom tak zle, už soudě podle toho, kolik lidí chodí na tržiště a zejména, kolik se jich kde choulí a válí, protože je zmohl alkohol, novoroční přípitek, ať už to bylo s pravou vodkou, nebo jen s čističem oken, protože ta pravá vodka právě nyní zdražila o 10,6 procenta a v březnu má její cena poskočit o dalších osm procent. Není tak zle, soudě i podle toho, že se konají – tradičně – i jiné slavnosti. Například každoroční pochod městem několika tisíc stoupenců Stěpana Bandery k výročí jeho narozenin – 1. ledna 1909. Letos toho veselí bylo poměrně pomálu, nejen kvůli drahotě, či obecné chudobě, ale také, že Kyjev zasáhly mrazy a sníh. Sice ne tak hluboké jako třeba v Moskvě, ale zejména sníh stačil na to, aby doprava ve městě zkolabovala. Nezkolaboval jedině primátor, který si v době kyjevské nepohody užíval dovolenou ve Vídni, kam přijel z dlouhodobého pobytu v Los Angeles. S primátorem Kličko, mistrem světa ve čtyřech vahách v boxu, to vůbec mají na radnici složité. Značnou část svého času tráví ve své rezidenci v Hamburku a do Kyjeva zajíždí, aby vydal nové příkazy – tím posledním bylo nařízení buldozery strhnout pouliční stánky. To nebyla jediná pohroma, která se s příchodem Nového roku snesla na drobné podnikatele. Až dosud ti, kteří každoročně hlásili „nulové zisky“, neplatili daně ani jiné poplatky. To skončilo a od Nového roku musí každý registrovaný živnostník, třebaže vůbec nepodniká, podle kategorií platit měsíčně 350 až 700 hriven. Tak denně stojí před finančními úřady fronty těch, kteří chtějí ohlásit zrušení své živnosti. Za první týden to učinilo 128 000 živnostníků.
Co si tedy podle vás Ukrajinci slibují od nového roku? Jak to bude ve vztahu k Evropské unii, k NATO? Poté, co nizozemské referendum opět oddálilo bezvízový styk, bude frustrace Ukrajinců jistě pokračovat. A nejvíce „biti“ budou jistojistě především obyčejní lidé…
Jak se říká, naděje umírá až poslední. Tou poslední ukrajinskou naději pro většinu obyvatel je to, aby se skutečně mohli přiblížit Evropě, když pro asociaci s EU vypukl v roce 2014 nový Majdan a prolévala se tam krev. V posledních dnech vyvolal na Ukrajině značný rozruch článek, který ve Wall Street Journal otiskl druhý nejbohatší muž země a jedna z nejvlivnějších osobností Viktor Pinčuk. Byl by to dlouhý výčet všech mezinárodních organizací a hnutí, jichž je Pinčuk členem či je dokonce zakládal, jako třeba hnutí YES – Yalta European Strategy, které založil v roce 2004 na podporu ukrajinského vstupu do EU. To hnutí se jmenuje podle toho, že každoročně svolávalo do Jalty světové shromáždění významných osobností – zúčastnili se ho např. Bill Clinton, Hillary Clintonová, Tony Blair, Paul Krugman, Shimon Peres, Dominique Strauss-Kahn, Štefan Füle jako eurokomisař a další. Kromě toho organizuje při světovém Ekonomickém fóru v Davosu takzvanou ukrajinskou snídani, na niž jsou zvány přední ukrajinské osobnosti včetně prezidenta, aby se zde setkaly s účastníky fóra. Mimochodem, v ukrajinských politických kruzích se rozhořel spor o letošní účast v Davosu, který začíná 17. ledna. Někteří jsou totiž skeptičtí k zájmu světových kruhů o Ukrajinu, někteří svou účast potvrdili – například místopředsedkyně vlády Ivanna Klimpuš-Cincadze, zatímco prezident dosud váhá. To jen na vysvětlenou k samotné osobě Pinčuka, který mj. vlastní čtyři televizní kanály a mj. vydavatelství Ekonomika s deníkem Dělo, které jsem počátkem minulého desetiletí pomáhal zakládat – tehdy to byl ovšem německý Handelsblatt jako hlavní majitel, než od něj podnik odkoupil Pinčuk. Jeho článek v jednom z neprestižnějších amerických deníků vyvolal diskusi především proto, že Pinčuk varoval vládu, aby příliš neuspíšila svůj požadavek na vstup do EU a do NATO, protože jednak tyto organizace nejsou na takový krok připraveny a protože na něj není připravena ani Ukrajina, byť by si to přála. Jeho odpůrci mu vytýkají příliš kompromisní stanovisko. Ale faktem je, že v mnohém má Pinčuk pravdu.
Ukrajinci však od Západu očekávají, že učiní zázrak: finančními injekcemi a investicemi oživí ekonomiku, svým vlivem napraví místní zlořády, Ukrajincům otevře bezvízový vstup do Evropy. To se bohužel nestane a nizozemské referendum, které odmítlo Ukrajinu v EU, jasně ukázalo, kde jsou limity ukrajinských požadavků. Jistě v tom sehrála svou roli dosud plně neobjasněná havárie nizozemského letadla při letu nad Ukrajinou, při níž zahynulo na tři sta osob, ale nelze s tím nepočítat.
Prostě, Ukrajina je obyvateli v evropských zemích vnímána různě a poměrně záporně. Vždyť i u nás převládají představy o Ukrajincích jako gastarbeitrech, kteří jsou ochotni za extrémně nízké mzdy vzít jakoukoliv práci a často si přitom neuvědomujeme, že Ukrajinci nejsou jen levná pracovní síla, kterou – mimochodem – nyní potřebujeme a usnadňujeme pracovní povolení, ale že je to také země s velkou vzdělaností, vyspělou kulturou. Vždyť právě na ukrajinském území, v obci Tripolje, ležící 40 km od Kyjeva, objevil ve druhé polovině XIX. století amatérský archeolog Čech Chvojka kulturu starou 7000 let, tedy jednu z nejstarších na světě, z níž vzešel i český kmen. Známá ukrajinská výtvarnice, která u nás trvale žije, se ve svém díle inspiruje částečně touto kulturou a ráda by se tu prezentovala, potřebovala by však pomoc alespoň s vydáním svého katalogu, kterou zatím marně hledá. Zmiňuji se o tomto příkladu zejména proto, že naše solidarita s Ukrajinou by se měla projevit i v konkrétních činech napomáhat širšímu povědomí o Ukrajině, nejen v obecných proklamacích.
Psali jsme:
V těchto dnech navštívila naši republiku na pozvání europoslance Pavla Svobody Nadija Savčenko. Co říkáte této návštěvě?
Nadija Savčenko, jinak pilotka vrtulníku, byla v roce 2014 odsouzena ruským soudem na pětadvacet let žaláře, že navedla ukrajinské vojáky a ti zastřelili dva ruské novináře. Jakkoliv byl sám proces a jeho podstata sporné, sama Savčenko popřela jakýkoliv svůj podíl na smrti těchto novinářů, vyvolala ve světě širokou reakci. Také zásluhou toho byla nakonec vyměněna za ruské vojáky, zajaté při bojích v separatistických republikách na východě Ukrajiny a stala se ukrajinskou hrdinkou. Jak doslova, dostala tento titul od ukrajinského prezidenta, tak aureolou své statečnosti, jak si vedla ve vězení, kde bojovala za svá práva a osvobození i četnými hladovkami. Po návratu do vlasti byla mimo jiné okamžitě přijata Tymošenkovou do její strany Baťkivščina-Vlast, zvolena do ukrajinského parlamentu a stala se symbolem. Bohužel, jak se někdy stává, sláva si s ní zahrála. Rozhodla se sama bojovat za osvobození ukrajinských vojáků zajatých separatisty. Dokonce neváhala kvůli tomu se sejít s nejvyššími představiteli Doněcké a Luganské republiky Alexandrem Zacharčenkem a Igorem Plotnickým. Nejprve se pokusila přímo se setkat se Zacharčenkem a vypravila se do Doněcka, ale ukrajinská armáda ji nepustila. Tak si nakonec s oběma vůdci dohodla schůzku v Minsku, kde se s nimi také setkala. Bez jakéhokoliv pověření. To v Kyjevě vyvolalo značné pobouření. Nejenže tím nikým nebyla zmocněna, ale odporovalo to i přijatým minským dohodám. Savčenko si však myslela, že když je v současnosti populárnější než prezident Porošenko či vládní činitelé, může na svou pěst podnikat jménem Ukrajiny vše, či téměř vše. Politika je však tenký led a je třeba se na něm umět pohybovat. Savčenko však zůstává samorostem a tak se jí stalo to, co v takových případech nastává: čím více stoupala její popularita v zahraničí, tím silněji klesá u ní doma. S pompou ji uvítal vloni Evropský parlament, ale doma ji zase z Tymošenkovy strany vyloučili a její popularita výrazně klesá. Přispěly k tomu i další faktory, ale všechny zde nemohu popisovat.
Fotogalerie: - Svoboda Savčenkové
Američtí vojáci a technika jsou v nezanedbatelném počtu v Polsku a zdá se, že nikoliv na krátkou dobu. Poláci jsou nadšeni, pochopitelně Rusko zcela naopak. Na přítomnost cizích, i když „spojeneckých vojsk“, jsme my dost citliví. Naši severní sousedé to však vidí jinak. Jak se na tento vážný problém díváte vy?
Jakkoliv negativně byl hodnocen Antonín Novotný jako komunistický prezident, jedno pozitivní mu nelze upřít: dokázal odolat tlaku Moskvy a nedopustil, aby na našem území byli rozmístěni sovětští vojáci. Tak jsme byli jedinou oázou mezi ostatními socialistickými státy, kdy na našem území nebyly žádné cizí jednotky. Neopomíjím skutečnost, že tu Sověti byli u nás v roli poradců a i jinak se projevoval moskevský tlak, ale vojáci tu až do srpna 1968 nebyli a jedním z hlavních důvodů invaze Varšavské smlouvy k nám bylo to, aby tato mezera v sovětském obranném valu byla zaplněna. Půjdu ještě dál v historii a připomenu, že v únoru 1948 poslal Stalin do Prahy Zorina, aby přesvědčil tehdejšího premiéra Klementa Gottwalda, aby se obrátil s žádostí k Moskvě o vojenskou pomoc a Gottwald to také odmítl: lidé u nás by to nepochopili.
Pokud je mi známo, ani nyní netoužíme – alespoň jsem o tom přesvědčen – aby se u nás nacházely cizí vojenské jednotky, jakkoliv by byly přátelské a jakkoliv jsme slíbili plnit své povinnosti v rámci našeho členství v NATO. Americké jednotky přes naše území projely do Polska, ale nezůstaly u nás. Pravda, nesousedíme s Ruskem, ale přece jen... Nepostavil se u nás ani americký radar, ač o to byl značný zájem, ale také značný odpor naší veřejnosti. Aktivně se zúčastníme všech zahraničních vojenských misí NATO, ale přece jen přítomnost cizích jednotek, jakkoliv třeba i symbolická, je přece jen symbolem i v jiném slova smyslu. To je jeden aspekt. Druhým je fakt, že americké jednotky v Polsku slouží jako přímá hrozba Rusku, proto tam byly poslány. Ale odkud se čerpá přesvědčení, že Rusko se chystá napadnout Polsko či alespoň Pobaltí? Proč? Snad jako pokračování anexe Krymu či zásahu na východě Ukrajiny? Ale což jsou srovnatelné podmínky? Jsem ukrajinofil a vůbec nehájím krymskou anexi, ale přesto musím uznat, že kdyby tam proběhlo skutečně nezávislé referendum místních obyvatel, vyslovili by se pro připojení k Rusku, tomu už odpovídá jejich národnostní složení, vazby na ruskou Černomořskou flotilu a tak dál.
Nepokoje ve východní Ukrajině, vrátíme-li se k jejím počátkům, vyvolala příliš nacionalistická politika kyjevské vlády, která nerespektovala jazykovou různorodost vlastní země. Na Ukrajině jsem žil a pracoval řadu let, snad stokrát jsem navštívil Lugansk, Doněck a další rusky mluvící části Ukrajiny a myslím si, že jazykový zákon, který prosadil prezident Juščenko, bylo chybné rozhodnutí, které vyvolalo další složitosti a vedlo až k separatistickému hnutí, které zase vyprovokovalo Rusko, aby pod záminkou „ochrany“ rusky mluvících občanů tam pomocí takzvaných dobrovolníků přímo zasáhlo. To však není případ Pobaltí ani Polska. Mimochodem, kyjevská vláda k 1. lednu zastavila vysílání poslední televizní stanice hovořící rusky, Dožď – Déšť, ač byla proti Putinovu režimu.
Myslím si, že místo amerických vojáků a tanků v Polsku by si prezidenti Trump a Putin měli sednout za jednací stůl a dohodnout se na takovém uspořádání, aby nadále jednali pouze diplomaté, a nikoliv vojáci. Ti dva se nikdy nemohou stát přáteli, ale mohou být partnery, kteří se vzájemně nebudou strašit zbraněmi, ale dohodnou se na podmínkách přijatelného soužití. K tomu však nepomůže žádný vojenský kontingent, jen podobná jednání znesnadní, možná znemožní. Nebo to snad bylo smyslem takového rozhodnutí staré washingtonské administrativy?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Václav Fiala
