Selhal Ferdinand Peroutka? Profesor Jan Rataj nastoluje nová fakta o muži, který otřásá agendou Miloše Zemana

18. 5. 2015 4:35

ROZHOVOR Ferdinand Peroutka byl distingovaný člověk, který by prvoplánový titulek „Hitler je gentleman“ svému komentáři nedal, to by mu neodpovídalo. Publicistu Peroutku sledovali z různých úhlů a v různých dobách i jeho nepřátelé, kteří by podobný titulek proti němu desetkrát využili, řekl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz historik a politolog, profesor Jan Rataj. Ten zároveň naznačil, jak mohl prezident Zeman dojít k tomu, že zmíněný článek mohl Peroutka napsat.

Selhal Ferdinand Peroutka? Profesor Jan Rataj nastoluje nová fakta o muži, který otřásá agendou Miloše Zemana
Foto: Archiv Slávky Peroutkové
Popisek: Ferdinand Peroutka

Anketa

Jakou známkou hodnotíte ministerské působení Andreje Babiše? Jako ve škole.

22%
6%
4%
4%
64%
hlasovalo: 8111 lidí

Pane profesore, na úvod se zeptám stručně. Existuje podle vás a vašeho zkoumání Peroutkův článek s názvem „Hitler je gentleman“?

Domnívám se, že článek F. Peroutky s podobným titulkem nikdy nevyšel. Nemohu mluvit za pana prezidenta, o němž je známo, že je náruživý čtenář. Myslím si, že si zřejmě vybavil v paměti uvedené slovní spojení, které bylo náplní vládní druhorepublikové tiskové propagandy za smíření s Německem a přisoudil ho konkrétnímu názvu článku v novinách. Beranova vláda se chtěla podsunout do přízně nacistického Německa a vnášela cíleně do české veřejnosti kladný obraz říšského Němce-nacisty, který prý bude vůči zbytkovému Česko-Slovensku korektní, pakliže k němu Češi najdou ten správný vstřícný poměr, a nebude se vměšovat do našich vnitřních poměrů. Od Hitlerova Německa, v jehož geopolitické sféře se Češi po Mnichovu ocitli, se prý mohou mnohému naučit a z vazalského podílu na německých zájmech mohou také mnohé vyzískat. Na tuto pochybnou tóninu jsou skutečně naladěny i Peroutkovy politické komentáře z druhé republiky i z prvních měsíců protektorátu. Podle mého mínění ale titulek „Hitler je gentleman“ neexistuje.

Peroutka byl distingovaný člověk, který by takový prvoplánový titulek svému komentáři nedal, to by mu neodpovídalo. Publicistu Peroutku sledovali z různých úhlů a v různých dobách i jeho nepřátelé, kteří by podobný titulek proti Peroutkovi desetkrát využili. Přítomnost a Lidové noviny mám pročtené, takže ten titulek tam skutečně podle mě není. Formulace o Němci-gentlemanovi se netýká jen Hitlera, ale obecného obrazu Němce nového totalitního nacistického Německa, pána střední Evropy, jímž jsme byli poraženi. Takový obraz říká, že nám od něho nic nehrozí a že nacisté korektně dodrží to, čemu se zavázali v Mnichově, protože jsou v podstatě seriózní protivníci. Záleží jen na nás, zda se vůči nim změníme, jak nabádal F. Peroutka, protože za Mnichov je prý vinen celý český národ. O vině Německa nenapsal ve spojitosti s mnichovským diktátem nic.

Už řadu měsíců pozorujeme, jak některá média téměř denně „kauzu Peroutka“ rozebírají a de facto řada z nich říká, že prezident hodil na Peroutku špínu a nemá to čím podložit. Jak to vidíte?

Přece není podstatný titulek, ale obsah inkriminovaných článků. Sledoval jsem kampaň proti prezidentovi, jak se všichni jeho kritici až hnidopišsky pídili po titulku, ale podstatná záležitost – obsah Peroutkových článků – je nezajímal či v horším případě uvedené články dokonce nepatřičně a slepě glorifikovali. Ale kdyby si vaši kolegové z dnešních Lidových novin ty články z tehdejší doby přečetli a byli schopni je kriticky, erudovaně a nestranně dát do kontextu s tehdejší koncepcí autoritářské druhé republiky, tak možná pochopí. Ale podstatné v této kampani patrně není historické poznání, ale hanobící kampaň proti hlavě státu. Po Peroutkovi se najde bezesporu zase něco dalšího.

Věc pokračovala v nedávných dnech tím, že poté, co Hrad zveřejnil Peroutkův článek „Dynamický život“, začalo se ozývat, že za tento článek Peroutku vyslýchalo gestapo a skončil v koncentračním táboře, takže nikdo nemůže tu stať považovat za kontroverzní nebo sympatizující s nacisty…

Tak to opravdu nebylo, protože v tom článku je Peroutka až příliš k Hitlerovi a nacistům empatický, když ztotožňuje obdivně s nacistickým vůdcem a nacismem Hitlerem celý německý národ. Demokratické Německo zahnané do exilu či do koncentračních táborů jako by neexistovalo. V oslavné stati na Hitlera přebírá věrně floskule nacistické propagandy. Píše, že A. Hitler „mluví jako Němec, myslí jako Němec, jedná jako Němec“. Přebírá i nacistický slogan, že Německo je Hitler a Hitler je Německo. Hitler prý přinesl německému národu „pronikavé úspěchy“ a proto není větší hrdina v německé síni slávy než Hitler. Německý diktátor se stává vůdcem nejen Němců, ale i ostatních národů – tato slova Peroutka adresuje české veřejnosti 26. dubna 1939, v době, kdy už jsme byli okupováni. Říšskoněmeckou státní loajalitu osvědčuje zdůrazněním, že A. Hitler je také „český státní vůdce“.

Dnešní Peroutkovi zastánci zřejmě poukazují na další část tohoto článku, kde se píše o tom, že Hitler nemůže být postaven do našeho národního Slavína. Našimi národními vůdci jsou prý tzv. státní prezident protektorátu E. Hácha a předseda totalitní celonárodní organizace Národní souručenství, která vznikla místo politických stran a parlamentu, Adolf Hrubý. Tato úvaha není projevem nějakého novinářského odboje, ale tiskovou podporou koncepce háchovského proudu kolaborace, která usilovala ve styku s nadřízenou německou okupační správou o zachování české kulturně národní autonomie před germanizací v říšskoněmeckém prostoru. Českou kulturně národní svébytnost v nacistickém státě se Peroutka snaží obhájit pomocí ekvilibristiky, která nadbíhá nacistickému myšlení. Rasistická teorie nacismu „uznává neprostupnost národních těles“, Hitler zakázal přeložit Mein Kampf do češtiny jako do jazyka kmene nehodného jeho textu. Zajímavá je další Peroutkova argumentace, proč nemůžeme převzít nacistické národní hodnoty a hrdiny. Nikoli protože jsme demokraté a odmítáme nacistický totalitarismus a velkoněmecký expanzionismus, ale protože jsme slabí jako národ a postrádáme německou sílu. Na důkaz svého tvrzení použil Peroutka krásný literární obrat: „Jest pravděpodobno, že meč, jímž by jiný tak zamával, bychom ani neuzdvihli.“ My podle něj na německou nacistickou velikost prostě nemáme. Jde o mýtus, který šířila jak Háchova propaganda za protektorátu, tak i nacisté – že jsme slabý, malý, neduživý národ, a proto se musíme držet tisícileté vazalské svatováclavské proněmecké tradice, kdy Říše nás ochrání, když s ní budeme poslušně spolupracovat.

Chci také jasně říct, že Peroutka nedělal odboj. Kdybychom si jeho druhorepublikové a protektorátní články všechny prošli, tak v každém odrazuje Čechy od odboje či odporu a protestu zahraničního i domácího.

U části pracovníků gestapa měl Peroutka jako bývalý benešovec z první republiky nepochybně špatnou pověst. Příčina, proč se dostal do vězení, spočívá však zejména v tom, že nacisté ve své potlačovatelské politice jednali trochu jinak, než byly ostatní národy zvyklé. Nacisté posuzovali českou kolaborantskou reprezentaci protektorátu jako sbor náčelníků poraženého neárijského českého kmene, kteří za loajalitu svého kmene musí ručit. Proto Němci zavedli vazbu nejen za odpor, ale i preventivní internaci. Vytvořili kategorii rukojmích (Schutzhaft) nebo čestných rukojmích (Ehrenhäftling). A to bylo něco jiného než političtí vězni a odbojáři. Tito rukojmí měli na počátku války ve vězení trochu lepší podmínky. Byli umístěni do koncentračních táborů vedle politických vězňů určených k likvidaci. Rukojmí měli zpočátku zvláštní ubikace, relativně lepší zacházení nebo o něco větší příděly. Jejich vazba nepodléhala soudnímu přezkumu.

Čeští rukojmí byli vybráni gestapem velmi pečlivě, ale mechanicky. Do kategorie rukojmích spadala i reprezentace zbývajících povolených českých institucí a spolků a představitelé různých proudů a oblastí kulturního života. Každá instituce musela být mezi rukojmími zastoupena. Na seznamy rukojmích se dostali i někteří čeští fašisté, lidé ze Svazu pro spolupráci s Němci či čeští pronacističtí aktivisté. Příkladem užití uvedeného typu nacistické perzekuce byla odveta za studentské demonstrace 28. října – 17. listopadu 1939. Gestapo okamžitě zatklo devět českých studentských představitelů. Z nich osm se nepodílelo na demonstracích či dokonce někteří byli členy Českého svazu pro spolupráci s Němci či dalších oficiálních politických struktur protektorátu. Nicméně okupanti použili zastrašovacího prostředku a všechny nechali popravit bez soudního řízení na základě policejního rozhodnutí jako „podnáčelníky, kteří nezvládli svůj kmen“.

U příležitosti vypuknutí druhé světové války 1. září 1939 nacisté zahájili odstrašovací Akci Albrecht I. V jejím průběhu zatkli a zavlekli do koncentračních táborů asi 1400-2000 českých rukojmích podle připraveného seznamu, které umístili do koncentračních táborů. Mezi nimi byl i Ferdinand Peroutka, který zůstal internován po celou dobu okupace. Historik Jaroslav Werstadt, který na rozdíl od Peroutky kladl již v průběhu druhé republiky základy odboje, pobýval s Peroutkou v Buchenwaldu v jedné místnosti. Werstadt vzpomínal (a také to zveřejnil ve svých pamětech Vlastimil Klíma), že Peroutka vůbec nechtěl mluvit s ostatními vězni o nějaké pozitivní perspektivě odboje, byl v hluboké depresi, „skleslý, zdrcený, nevěřící, propadal krajnímu pesimismu a neúčastnil se debat se spoluvězni“.

Tedy na základě toho, co říkáte, se podívejme na některá mainsteamová média, která poslední měsíce Hrad kritizují, že dělá z Peroutky, který byl vynikající novinář, nějakého nacistu a odmítá se jakékoli jeho selhání. Nedá se podle vás říct, že by prezident nebo jeho mluvčí Jiří Ovčáček, slovníkem některých novinářů, kydali hnůj na Peroutku?

Ferdinand Peroutka byl vynikající novinář po stránce formy. Peroutka byl z hlediska novinářského mistr slova: měl čistý český jazyk a bohatou slovní zásobu. Vytvořil novinářský styl zajímavý tím, že do politických komentářů vkládal různé literární obraty jako charakterizační zkratku.

Peroutkovu publicistiku z oblasti moderních dějin jsem vždycky miloval a moji kolegové – vrstevníci také. Dodnes, když píšeme nějakou knihu, velmi rádi si jí šperkujeme slovními obraty z Peroutky, kdy třeba místo pojmu „maločeský vazalík“ použije „oháňkou vrtící Čech vůči Německu“. Nebo o fašismu, který si sama vypěstovala příliš liberální a nefunkční demokracie, říká, že „český fašismus mohutně sál z prsu matky demokracie“. Peroutka se krásně čte.

Přitom úžasný byl tím, jak se vypracoval. Měl jen osm tříd, vůbec nestudoval vysokou školu, což v té době u vedoucího novináře byla naprostá výjimka. Nepocházel z intelektuálního prostředí, měl naopak v rodině problémy. Specializoval se úspěšně jako samouk na literaturu a umění a od těchto oborů přešel do politického zpravodajství.

Avšak když pročítáte jeho komentáře třeba z hlediska politologické analýzy, při vší úctě k Peroutkovi, je vidět, že hodně sázel na literární obraty a formu, která je dokonalá a jiskřivá, ale příliš neznal politologii v moderním smyslu jako vědu o politice a nedoceňoval ekonomické zřetele. Takže někdy najdete hodně myšlenkových zkratů a vyložených chyb na úkor bystrosti úsudku. Píše třeba o Hitlerovi nebo o německých nacistech, že se přidržují národní filosofie, takže zajisté nebudou proti našemu národnímu rozkvětu. Absolutně vynechal jejich rasové teorie, které například ve Stürmeru v té době šířili. Rasové hodnocení Čecha roku 1938 bylo naprosto nejhorší a protikladné dokonalému árijskému Němci.

Některé kapitoly z Peroutkova života nejsou obecně známy. Například málo se o něm ví, že po matce byla jeho mateřským jazykem němčina a že třeba i za první světové války se Peroutka nezajímal o český protirakouský odboj, naopak jezdil do Německa; nedovedl si představit vznik samostatného Československa a ani pro jeho vytvoření nijak (na rozdíl od svých českých studentských vrstevníků) nehořel. Tím se lišil od ostatních českých novinářů a sám o sobě potom říkal, že je germanofil. Po celou dobu se u Peroutky projevuje větší empatie k Němcům a někdy mi to připadá (zvlášť od roku 1938, kdy se od Edvarda Beneše přiklání k Rudolfovi Beranovi), že nepreferuje německé demokraty před vládnoucí nacistickou mocí v Německu. Neměl ani zábrany navštěvovat německého nacistického vyslance Ernsta Eisenlohra, prostřednictvím kterého Hitler úkoloval Konráda Heinleina, a to docela přátelsky v soukromí.

Když dokonce v 1937 napsal v Lidových novinách článek „Nesněme“, je to takový defétistický článek, že nelze nic jiného než ustoupit Německu v otázce požadavků Sudetoněmecké strany, český integrální nacionalista Vlastimil Klíma na něho podal žalobu podle zákona na ochranu republiky, která byla zamítnuta až v období druhé republiky.

Ferdinand Peroutka se v očích české inteligence a veřejnosti stal symbolem a jakýmsi zosobněním demokracie první republiky. Napsal nedokončené několikasvazkové dílo Budování státu. Svou profesní kariéru spojil se vzestupem E. Beneše; byl představitelem těch novin, které prosazovaly a popularizovaly Edvarda Beneše a jeho hradní zahraniční i vnitřní politiku. Peroutka však nezůstal názorově konzistentní. V dalších etapách československého vývoje se přizpůsobil novým politickým systémům a režimům. Provedl viditelné názorové zvraty. Za druhé republiky, když přešel na stranu Rudolfa Berana, přivítal politické změny, rozpad soutěživého pluralitního stranického systému, parlamentarismu i demokratického volebního systému, což pro lidi, kteří vyznávali Peroutkovy názory z první republiky, musel být velký šok. Přimlouval se, aby existovala jen jedna vedoucí hegemonní strana, která bude autoritářsky řídit zbytkový stát. Novinářsky se účastnil demontáže demokratických institucí a systému. A po vzniku protektorátu Peroutka posvětil svou autoritou totalitní politický systém protektorátu v rámci Velkoněmecké říše. V Lidových novinách 23. 7. 1939 píše aktivisticky, že chceme-li vycházet s Německem, které je svým systémem totalitní, my také musíme být totalitní.

Jak si to všechno, o čem jste právě hovořil, sám vysvětlujete? Proč to Peroutka dělal, když, jak sám říkáte, byl symbolem prvorepublikové liberální demokracie a propagátorem myšlenek prezidenta Beneše?

Vysvětlení částečně spočívá v Peroutkově výkladu reality, racionality a rozumu. Upozornil na něj již historik Milan Otáhal ve své samizdatové studii „Peroutka, muž přítomnosti“. Ve svém přístupu ke světu a jeho změnám Peroutka soudil, že pro nás je důležité to, co je – realita. A projevem mužnosti je, že se s tím vyrovnáme a tu realitu přijmeme. Rozhodující pro lidské jednání je daná skutečnost a dané poměry. Tedy realita liberální demokracie je jedna, pak přichází jiná doba, odchází Beneš jako muž staré doby, přichází nová mocenská garnitura na čele s Beranem, která nastoluje autoritářský systém, a my se do této reality musíme ve vlastním zájmu zařadit atd. Líbí se mně poznámka Josefa Hanzala (český historik, 1934–2002), který jinak problematická období Peroutkových obratů taktně vypouštěl, stejně jako editoři Peroutkových spisů, že F. Peroutka měl ambici se stát novodobým českým Karlem Havlíčkem, ale nestal se jím. Karel Havlíček se totiž nikdy nenechal tak ujařmit, aby nevystoupil nesmlouvavě proti reakčnímu nesvobodnému systému. Vize za změnu drtivé reality pokládal F. Peroutka za bludné unikání od skutečnosti. Odboj neuznával a bral ho jako určitou formu romantismu, která se marně zpěčuje proti skutečnosti, proti realitě. Realismus Stránského Lidových novin a F. Peroutky pokládal Václav Černý za „neupřímnou službu pochybné věci“. Josef Čapek šel ve svém odsudku ještě dále. „Reálné přizpůsobení se poměrům“ spojoval s „bezcharakterností, licoměrným prospěchářstvím, lstí a lží“.

Druhé vysvětlení spočívá v tom, že Peroutka se vypracoval do postavení prvního mediálního prominenta za velkých osobních obětí a námahy. Náplní jeho života se stala práce v novinách. Po práci v redakci odcházel do Společenského klubu Na Příkopech, což byla poměrně elitní záležitost. Vybudoval si uznávaný, poněkud snobský image, prestiž a styl zdrženlivého vystupovaní osobnosti britského střihu s nezbytnou dýmkou. Představa, že by musel po pádu liberálně demokratického režimu z novin odejít do soukromé emigrace jako jiní novináři, kteří pomnichovskou realitu neakceptovali, byla pro Peroutku zdrcující. Mimochodem Beranova garnitura provedla mezi novináři postupně důkladnou politickou čistku. Už v lednu 1939 bylo zastaveno vydávání asi 1900 listů a časopisů. Postoj nacistů k prostořekým novinářům komentovat netřeba.

Kromě uvedeného filozofického přístupu a metody vnímání reality sehrály u Peroutkova aktivismu pro nové neliberální režimy také roli osobní a kariérní důvody. Peroutka se přizpůsobil, aby mohl dál pokračovat jako novinář a zachovat si vybudované společenské postavení. Kdybych mohl jeho přístup k někomu přirovnat (a dělám to nerad), tak bych Peroutku přirovnal k divadelním a filmovým děvám z protektorátu, které se také velmi přizpůsobily, protože představa, že se nedostanou na jeviště a před veřejnost, byla pro ně absolutně nemyslitelná. To je ale můj soukromý názor.

Po druhé světové válce si F. Peroutka obnovil své někdejší novinářské postavení v Dnešku a Svobodných novinách. Porovnáme-li, jak Peroutka přistoupil realisticky tolerantně k novému lidově demokratickému režimu v letech 1945–1948, s tím, jak komentoval vývoj Pavel Tigrid, Ivo Ducháček a jiní, tak je zřejmý zásadní rozdíl, a to i přesto, že Peroutkovy polemiky s komunistickými funkcionáři se úplně nezastavily. Nedávno jsem narazil na Peroutkovy výroky o komunistech po jejich volebním vítězství v roce 1946. Uvedu příklad: „Ať cokoliv z tehdejších dogmat ještě trvá ve vědomí nebo povědomí činovníků, žilami této strany proudí nová krev, krev drobného normálního českého člověka… Dva miliony hlasů, které získala, byly odevzdány pro… stranu, která už nehlásá revoluci, nýbrž hlásí se k vlasti, svobodě, demokracii a humanitě, pro stranu, která částečně přejala programy stran jiných.“ Peroutka líčil komunisty jako integrovatelné do demokracie, což do té doby nečinil, před válkou byl velký kritik komunistů. A nevím nakolik je pravda, co uvádějí některé prameny z obou pólů politického spektra, že se Peroutkovi Václav Kopecký (komunistický ministr informací – pozn. red.) vysmál do očí, když se ho těsně po únoru 1948 ptal, jestli ho budou potřebovat. Poté, co byl komunisty vykázán ze všech redakcí, odchází do exilu.

Můžeme v tom případě přistoupit na to, že selhal? Nebo dokonce říci, že už takový byl, když nešlo jen o selhání po konci první republiky, ale, jak jste uvedl, chtěl se přizpůsobit i komunistickému režimu?

Historik by měl být správcem dějinné paměti, který má dobu pochopit a kriticky analyzovat, „jak to skutečně bylo“. Nejsem prokurátor, abych sčítal viny nebo farář, abych moralizoval, to v žádném případě. Vidím ho jako člověka, který měl své slabé stránky a nechtěl bych se dožít toho, aby v Čechách z něho někdo dělal nového sakralizovaného Fučíka, který nesměl nikdy selhat. Nemám rád žulové či ocelové mýty, které jsou využívány různými stranickými sekretariáty nebo mediálními zájmovými skupinami populisticky. Bylo by dobré, kdyby se normálně veřejně hovořilo o tom, že i Peroutka měl své chyby, slabosti a občas špatný odhad. Je to lepší memento, než z něj dělat někoho, kým vůbec nebyl. Choval se rovněž jako někdo, kdo se chtěl udržet ve své profesi a postavení a nedokázal říci dost. Svou autoritu ve veřejnosti, kterou získal v době československého rozvoje, využil v dobách státní nepohody nesprávným směrem.

Když třeba ve svých článcích říká, že nacisté nám zachovají národní bytí a prostor pro národní rozvoj a dokonce v článku Lidových novin z 30. 7. 1939 nabádá protektorátní vládu k aktivismu a tvrdí, že nesmí být rozporu mezi Německem a námi a vláda sama musí předem iniciativně vystupovat v rámci říšské politiky, být aktivní a budovat dobré vztahy. Stejně, jak jsem už říkal, proti zahraničnímu odboji vystupoval velice ostře s tím, ať si svoje rady nechají (Povinnost je jasná, Lidové noviny 27. 8. 1939).

Peroutka tím, jakou měl autoritu a defétismem, který hlásal, podporoval kolaboraci a podlamoval vůli k obnově státu. Líbí se mi citát britského politologa O’Sullivana, který zdůrazňoval, že nemusíme bojovat proti drtivé přesile, musíme však dát najevo svůj odpor. A Peroutka ve svých článcích od druhé republiky po protektorát vždy neguje jakoukoli vůli k odporu. To je ten problém. Opakoval stylisticky vybroušeně to, co hlásala oficiální pronacistická a konzervativní propaganda za druhé republiky a potom Háchova kolaborační linie na počátku protektorátu. Za stavu okupace státu podlamoval ideu obnovy československé státnosti, protože stát nezaniká okupací, stát zaniká, když jeho obyvatelstvo ztratí vůli a energii k jeho obnově a mezinárodní veřejnost tento smutný fakt akceptuje.

A ještě si dovolím poznámku k Peroutkovu vztahu s E. Benešem po jeho abdikaci. Každý demokrat očekával, že jakožto letitý Benešův zastánce, podporovatel a hlasatel jeho myšlenek, jakým Peroutka byl, se v pomnichovské hanobící protibenešovské kampani jednoznačně postaví za Beneše. Jenže Ferdinand Peroutka udělal pravý opak. Řekl, že působení Beneše v čele naší politiky v době první republiky bylo chybné. Vysloveně to tak konstatuje. Zároveň řekl, že není možné, aby Beneš dál v budoucnosti působil, protože by to vypadalo před Německem, že chceme pokračovat v Benešově chybné politice. Peroutka prohlásil, že Beneš selhal s tou liberální dobou, která je za námi.

Edvard Beneš tím byl úplně konsternován. Podle svědectví Prokopa Drtiny zrudnul, udělalo se mu až nevolno a způsobilo mu to strašnou bolest a prudké hnutí mysli. Beneš byl jinak poměrně chladný člověk, emoce na sobě moc znát nenechával. V rámci metody vyvažování ale Peroutka odsoudil ty nejhrubší útoky na Beneše, tu absolutní špínu. Ale politiku oddělení se od Beneše zahájil a podpořil rozklad demokratického systému.

Zatímco fakta o zásadním názorovém zvratu F. Peroutky ve sledovaném období jsou dnes některými publicisty interpretovány jako zlovolná pomluva, v druhé republice a na počátku protektorátu byla vnímána jako hotová a nesporná záležitost. Peroutkova Přítomnost dostávala pohoršené dopisy od čtenářů, Peroutkovy nové postoje kritizovali ti stoupenci bývalého Hradu, kteří kladli základy druhého odboje jako Jaroslav Werstadt, skupina Národního osvobození, národně socialistické Soboty, evangelíci (Josef Lukl Hromádka), nacionalisté z Národní myšlenky (Vlastimil Klíma, Ladislav Rašín), Václav Černý, Josef Čapek, Jaroslav Kvapil a jiní. O Peroutkově myšlenkovém obratu psali uštěpačně i čeští fašisté z Akce národní obrody, kteří začali zvažovat, zda někdejšího liberála nevzít na milost.

Mluvili jsme především o článcích z doby druhé republiky a protektorátu, které se týkaly těch vnitřních věcí. Co jeho články o Německu, z nichž některé se také nyní objevily na veřejnosti?

Články obsahují nepodložené představy, že nacistické Německo k nám bude mít ten čestný a korektní vztah, že nepohrdá poraženým soupeřem, a naopak ocení naši loajalitu. Nechápu, že někomu nepřipadá podivné, když čte slova o nutné dohodě s nacistickým Německem, o pozitivní součinnosti s Německem (což byla snaha Beranovy vlády) nebo, že nám z podobného poměru s nacistickou mocností dokonce poplynou nějaké výhody (např. Nový poměr k Německu, Přítomnost 29. 12. 1938). Z politologického hlediska mě překvapuje, že Peroutka neodhadl, že si Hitler nemíní druhou republiku nějak pěstovat. Peroutka prostě jako politický komentátor selhává, až je to neuvěřitelné. Probíhala přece nacistická propaganda, která vůči nám byla velice nelítostná, kdy bylo jasně opakováno, že z rasových hledisek a geopolitických nároků jsme pro III. říši jako partneři a spojenci, a to i v podřízeném postavení, naprosto nepřijatelní.

Co Sdružení Ferdinanda Peroutky, které se tehdy proti prezidentu Zemanovi tak ostře ozvalo? Oni tyto věci neznají?

Já je chápu. Jsou to lidé, kteří stejně, jako se dřív hájily Rukopisy, hájí kaskádou empatie a omlouvání žulový odkaz Peroutky. Mají zbytečné starosti. Celistvý obraz Peroutky se všemi peripetiemi a problémy, nezmenší velký význam F. Peroutky v dějinách české žurnalistiky a první republiky. Ferdinand Peroutka se možná přiblíží jako člověk, který se také někdy velmi mýlil a chyboval. Od vyznavačů nemůžete nikdy čekat objektivní pohled. Svým způsobem mohu chápat vnučku F. Peroutky (Terezii Kaslovou – pozn. red.), která se snaží za každou cenu hájit svého dědu, protože je to jeho vnučka. Ale historik má jiné poslání. Závazná interpretace se ve svobodné společnosti nedá vynutit. Nátlakem se vědec nemůže nechat omezit až do té míry, že by slepé uličky Peroutkovy novinářské dráhy dobrovolně vycenzuroval nebo apologeticky omlouval nehajitelné.

Chceme-li žít perspektivně a progresivně, tak nemůžeme podléhat mýtům, to je strašně nebezpečné. Spíš bychom se měli snažit ukázat, jak to tehdy bylo. A něco z toho vyvodit i pro dnešní krize.

Jak se na celou tu kauzu dnešního často až zarytého hájení Peroutky díváte? Je to politický prostředek využití k boji proti prezidentu republiky?

Ano. A obecně si myslím, že se historie hrozně zneužívá a chápou se jí politici, kteří jí nerozumí, nemají příslušné vzdělání, a jsou k ní bezohlední. O F. Peroutku jim vůbec nejde. Je to současný politický boj a politici a některá média k tomu přistupují populisticky, protože Peroutka v povědomí veřejnosti, která není informována, působí jako symbol první republiky, demokracie a našeho zlatého věku. A jestliže se řekne, že někdo Peroutku haní, plive na něj špínu, tak populisticky se tím získávají body. Tím se mýtus stává obuškem na politického protivníka. Proto také mýtus vzniká, aby někoho integroval a houfoval proti někomu druhému.

Dovolíte-li, zmíním se ještě o jedné věci. A to je ten článek „Češi, Němci a židé“. Druhá republika přešla na rasové pojetí národa. Členem vládnoucí strany, Strany národní jednoty, nemohl být Žid. Peroutka napsal zmíněný článek, v němž zvažuje, že hrubý antisemitismus jako v Německu u nás asi nebude na místě, ale na druhé straně se zcela ztotožnil s oprávněním toho antisemitismu v nacistickém Německu. Říká, že Židé byli v Říši všudypřítomní, že zkazili němčinu, že ovládli německou kulturu. Dikce odpovídá řadě stereotypů pozdějšího filmu Věčný Žid. Působí to, jako kdyby kritiku německých Židů opsal z německého tisku po křišťálové noci, jsou tam antisemitská klišé, která Židé pochopí. Židé jsou v textu ztotožňování s hmyzem, Peroutka píše, že „jsou jako mouchy“ nebo že „ty židovské fejetony smrdí“. A teď najednou přijde Sdružení Ferdinanda Peroutky a tvrdí, že to není pravda, že se snad těch Židů zastával, je to podivné.

V té veřejné debatě konec konců zaznělo, že Peroutka nemohl být antisemita, když měl židovskou manželku…

Klidně mohl být antisemita i za těchto okolností, ale tímto problémem jsem se nezabýval. Mimochodem s první židovskou manželkou se na počátku třicátých let rozvedl. Duch Peroutkova článku odpovídá dobové konjunktuře českého antisemitismu národního typu.

Další absurdita v jeho článcích je, jakým způsobem reagoval na vyhlášení protektorátu. Vyhlásili ho 16. března 1939 v Praze Němci a vůbec k tomu nepozvali ani české právníky a politiky. Konstrukt byl dílem nacistů a německých právníků. Peroutka nacistické vyhlášení protektorátu nazval „Naše ústava“ (Přítomnost 5. 4. 1939). To je skutečně bizarní nápad. Diktátorský čin cizí totalitní mocnosti po vojenském vpádu a český novinář nazve tento pakt okupantů ústavou a dokonce naší. Jde o zcela scestnou argumentaci, která už ani nemůže být realismem. Peroutka vyjmenovává, co je nám tou „ústavou“ zaručeno. Přitom šlo o naprostou fikci, která nám nezaručovala nic, a už v té době existovaly záměry konečného řešení české otázky.

Naprosto nepatřičný je poslední Peroutkův článek v Lidových novinách z 27. 8. 1939, který je umístěn do sloupce vedle článku říšského protektora s názvem „Výstraha“, v němž varuje české obyvatelstvo před dosavadními nepokoji a projevy odporu. Český novinář Peroutka protektorovi sekunduje. Sestavil článek s názvem „Povinnost je jasná“, ve kterém varuje před jakýmkoli odporem a vyzývá naše obyvatelstvo, aby si uvědomilo realitu a pracovalo, pracovalo a pracovalo. V podstatě tím podepřel vyhlášení říšského protektora. Všechno to vyjadřovalo defétismus k obnově státu a odpovídalo tomu známému Háchovu heslu „buďme dobří Češi a věrní příslušníci Říše“.

Ing. Miloš Zeman, CSc.

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

TOPkař Knot vzpomíná na Havla: Mnohá tragická šlápnutí vedle, ale osobnost plná ideálů a víry v možnost lidské nápravy

0:01 TOPkař Knot vzpomíná na Havla: Mnohá tragická šlápnutí vedle, ale osobnost plná ideálů a víry v možnost lidské nápravy

PŮLNOČNÍ ROZHOVOR O Václavu Havlovi, který by v těchto dnech oslavil 80. narozeniny, promluvil pro P…