Ústavní soudce Fenyk: Problémy uprchlické krize se měly řešit včas a společně, EU v tomto směru zaváhala

23. 10. 2015 21:40

Podle zkušeností ústavního soudce prof. Jaroslava Fenyka někdy politici přicházejí s bizarními návrhy, které odrážejí jen jejich vlastní představy, jak by právo mělo fungovat. Na naše hodnoty, jako je slušnost a čest, podle něj někdy zapomínáme a zdá se, že se nevyplatí. Svědčí o tom i spory, které se u soudů objevují. A v imigrační krizi má podle soudce Fenyka Česká republika ještě čas, aby se na problém připravila, bude ale záležet na tom, jak tento čas využije.

Ústavní soudce Fenyk: Problémy uprchlické krize se měly řešit včas a společně, EU v tomto směru zaváhala
Foto: archiv ÚS
Popisek: Prof. Jaroslav Fenyk, český právník

Ústavní soud u nás funguje už dlouho a jeho soudce již jmenovali tři prezidenti. Jak se pod jejich vlivem soud vyvíjel?

Ústavní soud opravdu má tři vývojové etapy, pokud pominu krátké federální období. Na počátku zde působili soudci, jejichž úkolem byla hlavně obnova lidských práv a demokratických zásad, majetkové restituce a rehabilitace. Prvních deset let jmenoval soudce prezident Havel a tomu odpovídal i jejich výběr. Druhá etapa byla obdobím prezidentství Václava Klause, který také soudce vybíral podle svých představ, ale jeho návrhy často nebyly akceptovány a nedařilo se mu Ústavní soud obsadit. V té době se dokonce nescházelo plénum, protože nebylo dost soudců, aby mohli hlasovat. To si dnes s odstupem času ani neumím představit. V poslední, současné etapě jde o výměnu soudců – nejen generační, ale i z pohledu jejich zaměření. Dříve převažovali akademici a politici, dnes tvoří soud akademici, kariérní soudci a advokáti.

Jak se proměnila agenda soudu?

Když byl Ústavní soud založen, bylo ročně několik set individuálních stížností, dnes je to kolem čtyř až pěti tisíc. Ve většině případů jde o ústavní stížnosti proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, zhruba dvě třetiny tvoří občanskoprávní agenda, 25 až 30 % jsou trestněprávní případy a zbytek zbývá na správní právo a jiné obory, kdy se občané domáhají ústavní revize soudních řízení. Vedle toho se zabýváme i návrhy na zrušení právních předpisů, které poslanci, senátoři, nebo v konkrétním případě i soud považuje za protiústavní. Byla to například otázka poplatků ve zdravotnictví, daňové předpisy, problematika povinného očkování apod.

Někdy se říká, že Ústavní soud je třetí komorou parlamentu…

Ústavní soud je kontrolor ústavnosti. Ale zejména při přezkumu návrhů na zrušení zákonů a jiných právních norem vnímám politický kontext. Ústavní soud by se ale měl držet rámce ústavního pořádku a neměl by zasahovat tam, kde to není naprosto nezbytné. Je tedy namístě určitá zdrženlivost při zasahování do činnosti politických orgánů. Někdy se tomu ale nevyhneme a musíme řešit návrhy, které mají zjevně politický podtext. Byly to například církevní restituce, kde šlo o politickou otázku, i když šlo o kontext majetkový.

Zásahem do ústavy byl i zákon o přímé volbě prezidenta a ten nyní využívá silnějšího mandátu…

Ústavní soud by neměl nahrazovat roli parlamentu. Parlament zde přijal potřebnou ústavní úpravu volby prezidenta a těžko lze tedy pochybovat, že to bylo legitimní. K tomu, jestli je mandát prezidenta zvoleného přímo silnější, nemá ústavní soudce důvod se vyjadřovat.

Jsou země, kde ústavní soud není. Jaký je váš argument pro jeho existenci?

Náš ústavní soud vznikl jako reakce na určité nedostatky, které přetrvávaly v justičním systému z minulého režimu, a nebyly dostatečné záruky, že se soudnictví bude chovat způsobem, jaký se v demokratické společnosti předpokládá. Možnost přezkoumat soudní rozhodnutí nebo legitimitu právních předpisů nastavila určitý standard ochrany lidských práv, který už nelze snižovat. Kdyby nyní Ústavní soud někdo zrušil, klesli bychom určitě na nižší úroveň ochrany lidských práv.

Místopředseda Nejvyššího soudu Fiala řekl, že „zákony často nejsou tvořeny na základě společenské potřebnosti, ale jsou vytvářeny k politické sebeprezentaci politiků“. Jak se díváte na tuto věc jako ústavní soudce?

To, že politik návrhem právního předpisu reaguje na volební program své strany a že jej tak prosazuje, je legitimní a těžko lze kritizovat, pokud to politici dělají. Programy stran se mění a strany přinášejí i velmi odlišné hodnoty od stran, které byly u moci předtím. Někdy ovšem politici přicházejí s bizarními návrhy, které neodrážejí politický program strany, ale jejich vlastní představy, jak by právo mělo fungovat, to se stává. Od toho je zde legislativní proces – který do jisté míry zaručuje, že návrh je legitimní. Na druhé straně jsme svědky více či méně komplexních pozměňovacích návrhů, což ústava umožňuje, ale to bývá někdy problematické a vzniká otázka, jestli už nejde o porušení legitimní představy o tom, jak by se zákony měly tvořit. Podobně je tomu například u tzv. přílepků, které Ústavní soud ve svých rozhodnutích pravidelně kritizuje; nebo tam, kde parlament přijal předpis se zpětnou účinností.

Jakou má hodnotu důvěra veřejnosti v justici? A jaká vlastně u nás je?

Důvěra se vyvíjí a také s jednotlivými kauzami kolísá. Domnívám se, že naše justice je poměrně konsolidovaná, tedy že je schopná rozhodovat věci relativně rychle a v drtivé většině spravedlivě. Nenahradí ale mezilidské vztahy a já vidím jako nešťastné, že se společnost výrazně polarizuje, lidé těžko hledají společnou řeč a vznikají konflikty morální a hodnotové. Podle některých názorů dochází k rozpadu hodnot. Ty hodnoty tu ale jsou, jen na ně zapomínáme, nebo nejsou potřebným způsobem v médiích prezentovány. Výsledkem je, že se lidé soudí téměř o všechno. Měli jsme na stole případ, kdy se dotyčný soudil od okresního soudu až k soudu Ústavnímu, a přitom šlo o uhrazení devíti set korun. Náklady na všechna řízení přitom byly přes sto třicet tisíc.

Zmínil jste polarizovanou společnost. Co to podle vás znamená?

Názorová různost je normální a v demokratické společnosti žádoucí, svoboda projevu je důležitá. Na druhé straně polarizace daná sociálními rozdíly vede k tomu, že se vytrácejí hodnoty, jejichž podstatou je slušnost a čest. Zapomíná se na ně a zdá se, že se nevyplatí, převládají názory, že tyto vlastnosti dnes nejsou žádoucí, svědčí o tom i spory, které se u soudů objevují.

Mluví se i o krizi autorit…

Tady mám výhradu k médiím, často se stává, že jsou výrazné osobnosti účelově napadány a jejich obrana je velmi obtížná. Kvalita našich politiků není ideální a je vidět, že by rádi, aby nad ně nikdo nevyčníval. A pak vzniká iluze, že tady vlastně žádné osobnosti nejsou. Ony tu jsou, ale společenské prostředí jim někdy uměle nedovolí vyrůst. Vypadá to, že je zde šedá hladina, která všechno pokrývá. Konkrétně vím o řadě lidí, kteří do politiky nepůjdou právě z tohoto důvodu.

V souvislosti s imigrační krizí se mluví i o tom, že by mohlo dojít k přehodnocení pojetí lidských práv. Jak se na to díváte?

Lidská práva musíme pojímat důsledně vždy a bez ohledu na nějakou krizi. Jsou dána a my z nich těžko můžeme slevovat. Věci týkající se uprchlíků se mohou dostat i k Ústavnímu soudu a určitě tady nějaká taková stížnost časem bude projednávána. Na přístupu politických špiček Evropské unie mi ale vadí to, že při zjevném přílivu obrovského množství osob z míst vojenských nebo politických konfliktů nedokázaly vytvořit opatření, která by od počátku rozumným způsobem příliv regulovala. Měla být přijata ihned taková opatření, aby bylo jasné, co se s těmi lidmi stane, až přijdou na území Unie. Mám pocit, že nikdo neví při tomto množství uprchlíků, jak s nimi naložit. A tady hrozí problém ohledně lidských práv, která mohou být v situaci krize porušena. Úřady jednotlivých států si s nimi nevědí rady a nabízí se třeba otázka, zda Německo má vůbec na to, aby vlnu zvládlo, nebo dojde k tomu, že najednou zavře své hranice a nechá ostatní státy, aby se postaraly o ten zbytek. To dnes nikdo nedokáže říct. Tyto problémy se měly řešit společně, od toho je Evropská unie a Schengen, ale obávám se, že jsme v této věci zaváhali.

Jak hodnotíte postoj české vlády k imigraci?

Máme štěstí, že k nám míří zatím málo imigrantů. Zdá se, že naše vláda bude ještě mít určitý čas, aby se na problém připravila. A bude záležet na tom, jak tento čas využije. Přístup musí být systémový, musí se vytvořit kritéria, podle kterých bude možné ponechat ty uprchlíky, kteří jsou skutečnými oběťmi válečných nebo politických konfliktů, na území Unie. Pokud jde o ekonomické imigranty, byl bych rezervovaný k možnosti je zde ponechat. Šlo by totiž o vytvoření nerovnosti vůči jiným ekonomickým imigrantům, vůči nimž se uplatňují už nyní poměrně přísná omezení, jako jsou například Ukrajinci nebo Asiaté.

Poznámka
Prof. Jaroslav Fenyk (1961) je významný český právník, dříve působil jako státní zástupce, později jako advokát, zároveň vždy však i jako právní teoretik v oboru trestního práva. V letech 1999 až 2006 byl náměstkem nejvyšší státní zástupkyně. V dubnu 2013 Senát vyslovil souhlas se jmenováním prof. Fenyka soudcem Ústavního soudu. 3. května byl prezidentem jmenován. Dne 7. srpna 2013 byl navíc prezidentem jmenován místopředsedou Ústavního soudu. (zdroj: Wikipedie)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: David Daniel

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

To radši Zemana než Horáčka! rozpálil se John Bok a o druhém jmenovaném nám prozradil, co hrozného prý v minulosti páchal

4:42 To radši Zemana než Horáčka! rozpálil se John Bok a o druhém jmenovaném nám prozradil, co hrozného prý v minulosti páchal

ROZHOVOR „Tahle země je schopna se o sebe postarat sama a nemusíme mít víc, než máme. Trhy jsou důle…