Vojenské megacvičení Ruska a Běloruska s názvem Západ 2017. Varování. A proč nepřijel Putin na OSN? Klíčové poznatky Milana Syručka

Vojenské cvičení Ruska a Běloruska – podle někoho příprava na útok na Evropu, podle jiného rutinní cvičení. Co o tom soudíte? A proč vlastně Bělorusko? Jednou se snaží být vstřícné k EU, podruhé je proti NATO... Lavíruje prezident Lukašenko mezi sférami vlivu Západu a Ruska?

Tak jako střelec potřebuje mít před sebou terč, do něhož se strefuje, každé manévry vyžadují určitý cíl, k němuž jsou vedeny. Názvem těch letošních je Západ 2017, což naznačuje, že jejich cílem není nácvik třeba proti čínské agresi. Manévrů, které začaly 14. září a dosud trvají, se zúčastní celkem 95 zahraničních pozorovatelů včetně NATO. Ti budou moci nejlépe posoudit jejich vlastní charakter, ale nemyslím si, že by to měla být příprava na útok směr dejme tomu Paříž. Je to spíše varování – dejte si pozor, podívejte se, jak jsme silní a připravení. Prezident Putin společně s ministrem obrany Sergejem Šojgu zhlédli část manévrů na polygonu Lužskij v Leningradské oblasti.

Na druhé straně je třeba připomenout, že to jsou největší manévry od konce studené války – účastní se jich na sto tisíc vojáků a čtyři tisíce tanků, nehledě na další vojenské prostředky, například letectvo či baltská flotila. Běloruská armáda pro ně vytvořila tři imaginární státy, proti jejichž útoku se mají účastníci manévrů bránit: „Vesbarie“ představuje Polsko, „Lubenie“ Litvu. A „Vejšnorie“ je sice také vymyšlený stát, ale vtipálci už pro něj vymysleli na internetu vlastní webovou stránku s mapou, vlajkou a znakem země, designem vojenských uniforem a navíc s formuláři, na nichž si mohou Bělorusové zažádat o občanství. Dokonce byl založen twitterový účet ministerstva zahraničí této země. Na něm se zakazuje vstup pro běloruského náčelníka generálního štábu a běloruským vojákům, kteří se vzdají, se nabízí „med, guláš a slanina“.

Ale vážně řečeno, mnozí komentátoři v manévrech vidí snahu Vladimíra Putina připomenout prezidentovi Alexandru Lukašenkovi, kde je vlastně jeho místo, protože Bělorusko poté, co se Rusko odmítlo spojit se s ním v jeden celek, projevilo jisté koketování s EU a s NATO. Jak známo, Rusko nechce především připustit, aby se hranice členských zemí NATO posunula až na jeho hranice, což je z pohledu Moskvy pochopitelné. Jestliže by byla ještě možná jistá forma spolupráce s Evropskou unií, tak ale v žádném případě se Severoatlantickou aliancí.

Jak se na manévry tváří Ukrajina?

Ukrajina okamžitě reagovala tím, že zesílila leteckou kontrolu nad svým územím, sousedícím s Běloruskem a s Ruskem. Třebaže Ukrajina v současné době prožívá politickou krizi, v níž se chvěje i prezidentský post Porošenka, nezapomíná na svého východního souseda, s nímž pokračuje ve vzájemných projevech nedůvěry a omezování vztahů.

Týká se to například zavedení biometrických pasů pro ruské občany, když je známo, že většina z těch, kteří mají na Ukrajině příbuzné, je nemá. Ruské ministerstvo zahraničí vyhodnotilo toto rozhodnutí jako ukrajinský pokus o vybudování nové „berlínské zdi“ a spuštění „železné opony“, protože tím budou postiženy až miliony občanů obou zemí. V ukrajinské Nejvyšší radě, tj. v parlamentu, zaznívají hlasy, aby se přerušily s Ruskem i kulturní vztahy, například výměny uměleckých souborů.

Z ruské strany se činí jiná omezující opatření. Na území rostovské a voroněžské oblasti už byla postavena železnice, která pro spojení Ruska se západní Evropou obchází Ukrajinu. Na úseku Žuravka–Millerovo, této dvoukolejné elektrizované trati, byl již zahájen provoz pro nákladní dopravu, pro cestující bude zahájen poté, až se upraví jízdní řády. Jak uvedl ruský ministr dopravy Sokolov, tento úsek měří 270 kilometrů, prochází osmi stanicemi, patnácti zastávkami a vyžadoval si kolem stovky různých nadzemních přechodů, nadjezdů a propustí. Ale co vše by se neudělalo, aby se neposlušná Ukrajina srazila na kolena! Jestliže ji však něco srazí, bude to spíše vlastní nerozvážnost.

Co říkáte na rétoriku Trumpa a Kima?

Vzájemná rétorika zatím především obohacuje slovník o nové výrazy, jak se vyjadřují jeden o druhém. Když Kim označil Trumpa jako „dotard“, komentátorům nestačil obvyklý překlad „senilní stařec“, ale podle Merriam-Webster´s slovníku by to mělo znamenat víc: „vzteklý jako jestřáb“. Byla to odpověď na Trumpova slova o tom, že prostě Severní Koreu zničí. Kdyby jen šlo o slovní přestřelky nějakého Američana a nějakého Korejce přes oceán, bylo by možné se nad tím pousmát. Jde však o výroky mužů, kteří jsou nejen hlavami příslušných států, ale mají také pravomoc spustit tu nejhorší válečnou mašinerii, jakou až dosud lidstvo tak úspěšně drželo pod zámkem: jaderné zbraně. Sice se říká, že psi, kteří štěkají, nekoušou, ale věřte tomu...

Kim Čong-un je až chorobně posedlý ideou, že KLDR musí dohnat v jaderném potenciálu Spojené státy. Vyhrožuje, že v blízké době otestuje svou první vodíkovou bombu, která je mnohokrát ničivější než atomová. Šest testů severokorejských raket rovněž prokázalo, že KLDR má pro jadernou zbraň vhodné nosiče, byť jsou to jen rakety, jaderné velmoci disponují i letectvem a ponorkami schopnými nést jaderné zbraně. V podstatě to není zásadní – stačila by jedna jediná střela na konkrétní cíl, aby se zřejmě rozpoutalo jaderné peklo. K 1. lednu letošního roku je ve světě celkem 14.935 jaderných hlavic. To je nepředstavitelná výbušná síla a je otázkou, zda z jedné roznětky by nemohl nastat totální výbuch.

Raději ani takto neuvažujme. Jiní takoví blázni nejsou a myslím si, že i prezident Trump, pří vší bojové rétorice, se zdrží toho, aby do svého jaderného kufříku zasunul svou kartu. Ale nejsem věštec, abych dokázal předvídat, kam až tato slovní přestřelka povede a čím skončí. Mohu jen doufat, že se nezmění ve skutečnou přestřelku, kdy budou v sázce životy 24 milionů Korejců. Vždyť jinak KLDR patří do světového společenství, má diplomatické vztahy se 162 státy. Pokud se vše omezí jen na totální blokádu země, je to jedno z řešení, třebaže nepostihne toho hlavního viníka, „jen“ jeho poddané.

Co se letos na Valném shromáždění OSN řeklo, ale i neřeklo, nebo jen naznačilo?

Co kdo na půdě letošního zasedání Valného shromáždění OSN řekl, je známo, objevilo se to v našich médiích. Spíše je zajímavé, kdo co neřekl. A například fakt, že na letošní zasedání nepřiletěl do New Yorku ruský prezident Vladimír Putin, jen pověřil svého ministra zahraničí Lavrova, aby ho zastupoval. Nešlo jen o projevy, ale o řadu zákulisních jednání, která jsou pro reálnou světovou politiku jistě přínosnější než oficiální projevy na hlavním zasedání.

Jedním z důvodů Putinovy absence je zřejmě také to, že Rusko má poněkud odlišný názor na význam a fungování této světové organizace, jíž bylo jedním ze zakladatelů. Ale ani v tom není jediné: OSN by opravdu potřebovala reformu, což si ostatně myslí i náš prezident, třebaže o tom nemluvil. Jenže je těžké přestavovat stroj tak složitý, jakým tato organizace je. Pravda, v řadě otázek má nezastupitelnou roli, její dílčí organizace se významně podílejí na boji proti hladu, suchu, za záchranu památek, její „modré přilby“ hlídkují v řadě oblastí, kde je situace napjatá apod.

Ale OSN nemá právo nikomu nic diktovat, tím méně mocnostem, které de facto určují běh světových událostí. Někdy tam dochází až ke směšným historkám. Jak víme, rozhodujícím orgánem je Rada bezpečnosti, v níž kromě pěti stálých členů s právem veta se střídají i jiné státy. Jednou, když mezi nimi zasedl i zástupce Běloruska a vedoucí delegace této země poslal na jednání svého zástupce, nařídil mu, aby na každý návrh delegáta nesocialistické země odpověděl odmítavě. Jenže dotyčný neznal ani slovo anglicky a jakmile předsedající při kontrole přítomných vyslovil jeho jméno, hrdě prohlásil: „Nět!“ Je to drobnost, ale současně ukazuje na vážnost, jaké se OSN těší v řadě zemí.

Našlo Polsko větší pochopení v USA než v EU, vzhledem k jeho historicky známým obavám z Ruska?

Současná polská zahraniční politika by mohla být kapitolou sama pro sebe. V rámci jiných zvláštností je i polský vztah k Evropské unii, který pramení už z toho, že Brusel kritizuje Varšavu za mnohé, včetně její vnitřní politiky. A komu by se líbila cizí kritika? Do polské zahraniční politiky se samozřejmě promítá i dědictví z minula. Mezi to patří i nepřátelský vztah vůči Rusku, který je pomalu tak starý jako Polsko samo. To bylo jedním z důvodů, proč prezident Beneš, když hledal spojence proti Hitlerovi a viděl ho mimo jiné v možném našem svazku s tímto severským sousedem, nenašel u něj ani špetku pochopení – my jsme přece v roce 1935 uzavřeli se SSSR spojeneckou smlouvu a tak bylo pro Poláky nepředstavitelné se družit s námi.

Bylo jen zásluhou generála Jaruzelského, že vyhlášením výjimečného stavu v roce 1981 odvrátil reálné nebezpečí sovětské vojenské intervence, která postihla nás v roce 1968, kdy k nám po boku sovětských vojáků vtrhli i polští. Ale Gomulka s touto spoluúčastí souhlasil nikoliv ze sympatií k Moskvě, ale že se bál, aby se Polsko „nenakazilo“ tzv. „pražským jarem“.

Tato fakta připomínám jen proto, abych vysvětlil, proč i v současnosti Poláci hledají své spojence spíše na základě postoje k Rusku, než na principu své teritoriální sounáležitosti. A v tom jim jsou skutečně Spojené státy bližší než bruselské struktury, byť Polák v jedné z nich předsedal. Však ho také po návratu domů přijali více než nevraživě. A proč by se také s USA nedružili, když někteří američtí politici měli dokonce polské kořeny?

Co je nového s bojovníkem proti mafiánům a korupci, exprezidentem Gruzie a exgubernátorem Oděsy Saakašvilim?

O tomto bývalém gruzínském prezidentovi, který je doma stíhán zatykačem, a též bývalém guvernérovi Oděsy, který byl letos 28. července prezidentem Porošenkem zbaven ukrajinského občanství, jsem uváděl v ParlamentníchListech.cz nedávno, jak se snaží dostat se zpět na Ukrajinu. Michail Saakašvili se skutečně na přechodu v Šehyni dostal z Polska na Ukrajinu, když dav, který ho přišel uvítat, protrhl vojenský kordon a Gruzínce doslova unesl na ukrajinské území. Chudák Saakašvikli si přitom v autobuse, jímž přijel, nechal svůj ukrajinský pas, takže je teď na ukrajinském území bez dokladu. Ostatně, ten ukrajinský pas by mu stejně nepomohl, když byl zbaven občanství. Samozřejmě byli přitom novináři, před nimiž napsal a podepsal výzvu ukrajinskému prezidentovi, aby mu byly poskytnuty nové doklady a tak aby mohl podat žádost, aby mu občanství bylo vráceno.

Jenže státní pohraniční služba proti němu zahájila trestní řízení za nezákonný přechod hranice. Tuto stížnost však lvovský soud odmítl projednat. Co však vlastně na Ukrajině pohledává, to zatím neřekl. Odjel odtud, když se dostal do konfliktu s prezidentem, protože i jeho nařkl z korupce. Novinářům se také zmínil o tom, že ve skladu prezidentské kanceláře leží po Janukovyčovi bedny s finanční hotovostí. Chce si je třeba vyzvednout?

Francie údajně zuří, protože ji Ukrajina a Rusko „vyšachovaly“ z obchodu s obilím ve střední části Afriky. Rusko a Ukrajina mají letos mimořádně dobrou úrodu obilí a to znamená, že i hospodářské výsledky mohou být lepší... Může se tak Rusko vysmívat ekonomickým sankcím?

Nevím, proč by měla Francie zuřit a hněvat se na Rusko kvůli obchodu s obilím, když sice podle Political Futures mělo Rusko v loňském roce rekordní produkci 120 milionů tun pšenice, ale letos bude úroda o 17 procent menší. Pro chladné počasí se sklizeň zpozdila a výnosy jsou nižší. Právě pšenice je rozhodující, protože jí patří mezi obilovinami 60 procent. Ruská kuchyně do značné míry stojí na pšeničné mouce. Jen chci připomenout, že když v roce 1946 jsme u nás trpěli suchem, Stalin nám tehdy velkoryse poskytl, samozřejmě za uran, 10 milionů tun z Ukrajiny. Tam bylo sice sucho ještě větší, ale svého vůdce museli poslechnout a v důsledku toho vypukl poté hladomor, jemuž za oběť padly tisíce lidských životů, podle některých odhadů až milion.

Pšenice se pěstuje nejen kvůli exportu, ale především pro domácí trh. Neexistuje snad jídlo, k němuž by Rusové a Ukrajinci nepřikusovali „buločku“, housku. Když jsem před časem pracoval na Ukrajině, k cestám do Prahy mě vozil řidič Saša. Než si zvykl na českou kuchyni, žádal v restauracích k našemu jídlu i s houskovými knedlíky, k údivu číšníka, vždy onu buločku. Proto z vypěstovaného obilí se nejméně 70 procent pšenice spotřebovává doma. Nyní má Rusko skladovací prostory pro 120 milionů tun pšenice, ale plány do roku 2030 počítají s jejich rozšířením na 130 milionů tun. Pokud je neúroda, jako byla v roce 2010, zakáže se export. Přitom ruský podíl na vývozu pšenice představuje více než 10 procent celosvětového exportu. Letošní ztráty z nižší sklizně se odhadují až na 2,6 miliardy rublů.