Člověk by se měl vyvarovat pokušení nějak moc známkovat výsledky voleb a známkovat tím voliče. Lidé mají právo uvažovat po svém. Výsledek dosvědčuje obraz nálad, které nyní ve společnosti panují. Že mohu mít různé názory na to, co může výsledek lidem přinést, jaké jim to může případně přinést deziluze, to je jiná věc. Ale vzpírám se tomu říkat: „volby dopadly dobře, či volby dopadly špatně".
Ale jako občan a volič přece nějaký názor máte.
Každý z nás, tak, jak máme nastavené své hodnotové zázemí, bychom si uměli napsat výsledek voleb dle našeho přání a pak bychom se lišili v tom, do jaké míry jsme soudní a do jaké míry bychom to napsali dle našich snů a do jaké míry dle reálného stavu společnosti. Já bych si samozřejmě dokázal napsat trošku jiná číslíčka u každé strany. Já ten výsledek ale respektuji. Předchozí volební období, nechci používat silná slova, ale přineslo určitou krizi politiky a vnímání politiky na veřejnosti a politický systém byl určitým způsobem otřesen a zpochybněn. Byl to dlouhodobější vývoj, který v předchozím volebním období vyvrcholil. Tento výsledek voleb nepřinesl řešení nastolené otázky, ale jakési meziřešení. Toto volební období bude jakýmsi obdobím přechodným a je nějakým předkrokem toho, co buď v řádných nebo předčasných volbách teprve přijde.
Strana zelených se do sněmovny nedostala. Co to podle vás znamená pro českou politiku?
Celé to zelené hnutí je určitý fenomén, který nezmizí ze společenské scény. Já ten fenomén považuji za neblahý, nepříznivý, nebezpečný, špatný, mylný a cokoli k tomu můžu ještě dodat negativního. Myslím si, že se může opírat o legislativní prostředí, které mu nahrává a je velmi špatné. Legislativa dává ohromný vliv různým organizovaným nátlakovým lobbistickým i vyděračským skupinám z tohoto prostředí. Na tomto volební výsledek nic nemění. Ale to, že konkrétní skupina několika těchto poslanců odchází z Poslanecké sněmovny a dokonce i z vlády, některé konkrétní věci přináší, protože určitou dobu to vypadalo, že vláda je více Bursíkova než Topolánkova. Maximalizace zájmů této malé skupiny byla největší, jakou jsme kdy zažili, a ty disproporce mezi reálnou podporou občanů a tím, co si na úkor všech ostatních lidí vyboxovali, byly ohromné. Takže aspoň tato věc skončí a třeba se možná pohnou některé konkrétní projekty v energetice a infrastruktuře, které tato strana blokovala. Ale společenský fenomén zelenosti nás určitě neopustí už proto, že když máte v lednici jednu zezelenalou potravinu, tak za chvíli zezelenají i ty ostatní, pokud se s tím něco neudělá. Difúzně se tento fenomén rozlezl i mezi ostatní politické strany pod vlivem velké mediální masáže, protože pořád mezi mnoha politiky panuje víra, že před veřejností budou vypadat lépe, když budou vytrubovat některé zelené omyly a že je politicky korektní se k nim hlásit. Ani z parlamentu tento fenomén tedy nezmizí.
Stranu zelených jste nepřímo označil za extremistickou stranu. Proč?
Na to existují velké politologické studie, které nebudu suplovat, které analyzují celé zelené hnutí, které na svém určitém okraji přechází ve velmi radikální prosazování zelené politiky. Víme, co to je ekoterorismus. Víme, jaké vyděračské praktiky, někdy i násilné používají stoupenci tohoto hnutí. A mezi politickým křídlem, které se tváří, že respektuje základní demokratická pravidla, a mezi tím bojůvkářským neexistuje žádná ostrá hranice. Vzájemné prolínání zde vždy bylo. To je, co se týká metod prosazování politiky, které mají sklon být extrémní. Co se týče obsahu, tak i tam jde o extrémní nahlížení na společnost, civilizaci, kulturu. Jde o radikální popření toho, na čem je naše společnost vystavěna a byla vystavěna generacemi našich předků - na potýkání se s přírodou, na jejím osvojování. Je to extrémní pohled, který byl přijat mediálním mainstreamem jako něco normálního. Vůbec to však neznamená, že se tím ztratil ten extremistický náboj. Stačí jet kamkoli na venkov popovídat si s normálními lidmi o těchto zelených aktivistech či radikálech přicházejících z velkoměstských kaváren a zkoušejících jim nutit, jak se mají chovat, co mají dělat, co mají vyrábět a spotřebovávat, a ti vám jistě řeknou, že je považují za vyhrocené extremisty.
Jana Bobošíková si stěžovala, že volby byly ovlivněny nevyvážeností médií, i těch vyřejnoprávních. Myslíte si, že to pravda?
Jistěže na tom kousek pravdy je. Žijeme v době, kdy někdo je mediálním miláčkem a někdo je mediálním otloukánkem a někoho média ignorují, protože je nezajímá a dostatečně je nezaujal. Mediální rybníček je názorově malý. Jeden opisuje od druhého včetně různých klišé a prefabrikovaných nálepek. Někdy je dost těžké se tím nějak prokousat. Že tato situace panuje u soukromých médií, je vlivem určité tradice i určitého trhu i toho liberálně levicového prostředí, ve které žije velká většina novinářů a je nutné se s tím nějak potýkat.
A co veřejnoprávní média?
Právě jsem se k tomu nadechoval. Něco úplně jiného ale jsou ta takzvaná veřejnoprávní média, která jsou státem a zákonem zřízena a zákonem jim byl dán nějaký majetek, zákonem jim byly přiděleny kmitočty. Stát jim zákonem dává veřejné peníze k plnění veřejností zadaných úkolů, proto je nepřijatelné, když tyto mediální subjekty slouží naprosto úzkým vyhraněným zájmům. Až komické bylo volební zpravodajství České televize, která mezi seriózní informace zařadila nějakou taškařici na střeše Tančícího domu. A nebylo vůbec žádnou náhodou, že se tam kde kdo například hlásil ke Straně zelených, která v normální populaci získala dvě procenta a mezi těmito pozvanými měla dvacet či třicet procent. To není náhoda. Tak to je celá léta. Určité zájmové a názorové skupiny jsou v těchto médiích trvale nadhodnocovány a některé trvale podhodnocovány. Veřejnoprávní média za peníze všech
dělají politiku jenom někoho. To je nepřijatelné a je třeba to kritizovat pořád.
Začíná se rýsovat takzvaná vláda rozpočtové odpovědnosti. Myslíte si, že aspoň, co se týče fiskální oblasti, je ta vláda dobrou zprávou.
Úspornost a rozumné hospodaření je věcí významnou. Pro mě však není věcí nejdůležitější. Já bych byl rád, kdybychom jednou měli vládu hájící svobodu člověka, svobodu jednotlivce. Rozpočtové odpovědnosti lze dosáhnout různými způsoby. Spravujete veřejné peníze, zadlužíte lidi a pak jim zvýšíte daně. Rozpočtově odpovědné to určitě bude, protože tímto způsobem můžete srovnat schodky a dosáhnout vyrovnaných rozpočtů, ale znovu pod záminkou likvidace schodků tím omezujete svobodu lidí, zvyšujete přerozdělování, saháte jim na peníze. Já jsem přesvědčen, že nemá být posvátnou krávou pouze rozpočtová odpovědnost. Stát ať si své vlastní dluhy vyřeší sám a nevybírá další peníze od lidí. Je totiž strašně snadné neptat se lidí, vnucovat jim další hodnoty, které oni nechtějí, nemuset dopočítávat do jedné, jak říká Václav Klaus, nekombinovat různé priority podle nějaké hierarchie, přidávat nové a nové výdaje a pak jednou pak pod tlakem fiskální krize si ty peníze prostě od lidí vzít. To není zodpovědné. To není férové. Raději bych měl vládu svobody než rozpočtové odpovědnosti, ale je určitě lepší, když tu bude aspoň vláda rozpočtové odpovědnosti, která nepovede k absolutní destabilizaci veřejných rozpočtů.
Čtěte také:
Jakl: Klaus na kongres nepřijede. Média si to vymyslela
Druhá část rozhovoru vyjde v sobotu
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
