Poláci (3.5.), Američané (4.7.), Francouzi (14.7.) i Němci (3.10.) to mají se státními oslavami jednodušší. Také proto – i když to není důvod jediný – si Češi drží druhý státní svátek 28. října, i když Československo už dvě desetiletí neexistuje. Konec podzimu umožňuje nejen vzpomínat na odkaz Masarykovy republiky, ale i větší společenské rozšoupnutí…..

Oba dny měly po dvacet let pro českou státnost jednoho společného jmenovatele. Vystoupení prezidenta, ve kterém hlava státu národu sdělila, kde jsme a kam kráčíme. Ne vždy každý musel souhlasit s tím, co ten den slyšel, ale šlo nepochybně o rituál, který měl pro naši národní pospolitost velký smysl. Možná ještě důležitější bývalo vystoupení novoroční. Někdo ho poslouchal ještě v kocovině u snídaně, jiný střízlivý u oběda. Ale v obou případech otevíralo dveře do nového roku. Politici i obyčejní lidé prezidentovo vystoupení komentovali, vyhraňovali se k němu, třebas i kriticky. Zkrátka napřímili své hledí do budoucnosti a na srdci jim ležel zájem nás všech. Neboť budoucnost, a nikoli minulost je to, o co nám všem přece jde.

Miloš Zeman, historicky náš první prezident volený přímo lidmi, na tento rituál úplně a vědomě rezignoval. Své říjnové vystoupení ve Vladislavském sále, vyřčené zpatra tak, jak to měl vždycky rád, omezil na obhajobu lidí, které vyznamenal. To šlo i racionálně pochopit, když se rozhodl ocenit takové národní „velikány“ jako Františka Čubu, Jana Kříže nebo Jaroslava Vodičku. Jako metafora průšvihu, ve kterém se ocitáme, to možná posloužilo dobře. Ale obhajoba těžko obhajitelného vytěsnila jakýkoli pohled na to, kam česká pospolitost směřuje a kam směřovat má.