Od dětství sdělujeme svému okolí, co vše nechceme: Nechci si s tebou hrát!...Nechci, abys mi poroučel!...Nechci tě vidět!...i populární české Nechci slevu zadarmo.

Každé naše odmítnutí má svůj důvod a ke každému z nich potřebuje jeho mluvčí nalézt příslušný stupeň odvahy. V současné době prožívá naše společnost názorovou krizi, rozdělena svým vztahem k uprchlíkům na vítače a ty druhé, kteří se slůvkem Nechci řadí k odmítačům.

Jak to přijde, že někdo u nás nechce uprchlíky? Útěkem se člověk, pokud nemůže jinak, něčemu brání, příp. brání něco. Tím nejcennějším je vlastní život, takže při jeho ohrožení může být útěk spásným řešením. Zejména pak při válečných konfliktech se dávají do pohybu velké počty běženců, aby hledaly záchranu v bezpečné destinaci. Organizace přijímání utečenců se v cílových zemích ujímají politici, odpovědni svému lidu, který je na jejich místa dosadil. Od svého představitele právem očekáváme odpovědný přístup, obrazně řečeno takový, jakoby každého z příchozích přijímal pod svou soukromou střechu. Musí mít tedy zcela jasno v otázkách Koho?, Kolik? a Na jak dlouho? Za svá rozhodnutí musí být připraven kdykoli se svému lidu zodpovídat.

Lze pochopit, že v samotném začátku uprchlické krize mohli být evropští politici zaskočeni její intenzitou. Nic jim však nebránilo v tom, aby v úzké spolupráci s odborníky z oblastí sociologie, psychologie, ekonomie i bezpečnosti vytvořili jasný program řešení, s nímž by předstoupili před vlastní občany.

Místo toho bylo vyhlášeno nepochopitelné pozvání Přijďte všichni! Přes noc vyrostli v Evropě falešní odborníci se svými podivně namixovanými tituly sociálních inženýrů, rozšířily se řady všehoschopných neziskových organizací a vzniklé lukrativní příležitosti k obohacení využily četné dovozní firmy. Od té doby až po současnost za otevřeného i tichého souhlasu politiků všichni svorně zásobují kontinent dalšími a dalšími ilegálními migranty, přicházejícími i ze zemí, kde žádné válečné nebezpečí nikdy nehrozilo.