Dočkali jsme se. Budeme dneska hlasovat. Je otázka, jestli si od toho hlasování příznivci či odpůrci slibují něco, co vlastně ani není reálné. Faktem je, že dluhové brzdy jsou jistým tématem v Evropě, možná déle než 15 let, a že za tu dobu to téma doznalo jednak jistého vývoje, ale zažilo i konkrétní praxi dluhové krize v Evropě a potvrdilo se, do jaké míry tento nástroj má, či nemá smysl, jak je vymahatelný. A to, co máme na stole, přiznejme si... A generální ambice vládní koalice tady zazněla myslím z úst pana ministra, je být v klubu těch, kteří mají aspoň formálně takovýto nástroj schválený.

Je otázka, co je nám to platné. Protože pochopitelně pokud jsme se přihlásili k evropskému fiskálnímu kompaktu, tam jsou konkrétní mechanismy, ale jiného typu, kde navíc hraje určitou roli i strukturální deficit. A těchto debat si nepochybně užijeme, až budeme projednávat v prvním čtení návrh státního rozpočtu. A potvrzuje se, že upínat veškeré naděje pouze k jednomu maastrichtskému kritériu, což je tedy podíl dluhu na HDP - připomenu, že maastrichtské kritérium hovoří o 60 procentech - je do jisté míry pofidérní v tom smyslu, že větší část zemí Evropské unie toto kritérium hluboce, ale hluboce nesplňuje, že by tedy na něj měly být uplatňovány příslušné sankce a díky těmto sankcím se stane celá Evropská unie a zejména země eurozóny fiskálně zdravé, budou přímo sršet zdravím a budou v podstatě vzorem pro zbytek světa. Děje se tak? Neděje. Když se podíváte přinejmenším na jižní křídlo Evropské unie, eurozóny, tak to, co je v Itálii, v Portugalsku, ve Španělsku, rozhodně nevypovídá o tom, že by tam bylo nějaké fiskální zdraví.

Takže k čemu nám tento typ dluhové brzdy vůbec je? Mně prostě absentuje, a to nechci vinit pouze Českou republiku a současnou českou vládu, ale celkově v tom milieu různých brzd a jiných nástrojů, které se v Evropě staly módní, absentuje debata, která by vyhodnotila právě ten problém, o kterém hovořím. A to se bohužel, bohužel neděje.