Ke zhoršení došlo u nás s přechodem na složitý a časově náročný systém vzdělávání odpovídající evropskému standartu, ruku v ruce se stárnutím sester a lékařů, které nemá kdo nahradit. Současně praktičtí soukromí lékaři nemají žádné věkové omezení pro výkon své práce a ve svých ordinacích rádi pracují až do „smrti“. Mladí lékaři samozřejmě o soukromé praxe stojí, ale o ty, které jsou lukrativní. Ty se však uvolní jen zřídka. Může tak docházet k situacím, kde zvláště menší obec marně shání do takto uvolněné praxe nového praktického lékaře. I přestože obce tuto ordinaci s malým počtem pacientů často dotuje, třeba formou nízkého nájmu za ordinaci, lékaři se přesto zrovna nehrnou. Je jich totiž čím dál tím méně, a tak si mohou vybírat. Druhou věcí je, že jsme si z dob socialismu zvykli, že lékař a sestra je všude a hlavně že se nám budou se samozřejmostí a bezplatně starat o zdraví.

A tím se dostáváme k jádru celého problému našeho zdravotnictví, které se na rovnostářských základech naroubovalo do tržního hospodářství. Solidarita je zaměňována za zmíněné rovnostářství a veřejné zdraví je chápáno jako nepřetržitá zdravotní péče. Namísto výraznějšího rozvoje mechanismů posilování odpovědnosti občanů za své zdraví formou připojištění a bonifikací za odpovědnou prevenci, hledáme především zdroje, jak nasytit extensivně fungující systému.

Aby v budoucnu systém nezkolaboval, je třeba najít finanční zdroje na odměny zdravotníků (především středního zdravotnického personálu), protože to je účinná motivace k zatraktivnění jejich profese. Zároveň zintenzivnit a zefektivnit systém jejich vzdělávání, aby včas opustili školu a mohli vykonávat své povolání. Hodně se nyní o tom mluví, ale činů je stále málo.