Odbornou i laickou veřejností a do značné míry i médii hýbe téma odchodu tzv. nekvalifikovaných učitelů. Mělo jich ke konci roku údajně předčasně odejít až 7000. Po zásahu ministra školství Marcela Chládka, by se toto číslo mohlo výrazně snížit. Zdá se na první pohled, že problém je zažehnán, nebo alespoň zmírněn do té míry, že by měl být únosný. To je ovšem otázkou. Objevila se například i informace, že stále více než 600 škol nebude moci zajistit výuku, protože počet „nekvalifikovaných“ učitelů v nich převyšuje polovinu.  Proto se nemohu vyhnout pochybnostem, zda je to vše nutné a zda to našemu školství opravdu pomůže.

A stále nechápu, k čemu to vše má sloužit, co je tím problémem, který chceme řešit. Je to nízká kvalita výuky nebo snaha vynutit se generační obměnu pedagogického sboru? Nebo je zatím nějaký evropský regulativ? Chápu, že před nějakými deseti lety byl přijat zákon a stát se jej nyní snaží naplnit, ale zdá se mi, že se nám z toho opět tak nějak vytratil zdravý selský rozum. Podívejme se na to blíže. 

Na prvním místě je kardinální otázka, zda působení učitelů, kteří nemají dokončené magisterské studium, popřípadě nemají potřebné pedagogické vzdělání, ve školství je pravou příčinou neradostného stavu našeho školství. Já tvrdím, že ne. Příčina je systémová a je jí trvalé podfinancování školství. Neméně důležitá je otázka, zda dobrého učitele dělá dobrým pouze vysokoškolský diplom z pedagogické fakulty. Studium na ní dá každému adeptovi na židli za katedrou mnoho teoretických znalostí a dá mu příležitost mnohé si vyzkoušet. Ale nedá mu to nejdůležitější – předpoklad být dobrým, laskavým a trpělivým učitelem, který umí děti motivovat k učení a naopak je od něj neodrazuje. Zrovna tak, jako lékařská fakulta nenaučí lékaře býti dobrými lékaři, kteří se umějí podívat nejen na rentgenový snímek, ale i do duše pacienta. Jako bývalého učitele dějepisu mě například zajímá, zda narychlo doplněná kvalifikace zajistí, aby na našich školách byla zajištěna nezkreslená a úplná výuka naší novodobé historie.