Polsko bylo první zemí, která v roce 1989 opustila komunismus a která začala radikálně transformovat svou společnost a ekonomiku. Neuvěřitelnou náhodou jsem byl ve Varšavě v září roku 1989 právě ve chvíli, kdy se úřadu ujala první polská postkomunistická vláda. V dalších dnech jsem byl – jako neoficiální návštěvník z pražské Akademie věd – nesmírně obohacen neformálními, ale velmi informativními rozhovory s členy nové Mazowieckého vlády v jejich, ještě pro ně nezvyklých úřadech.
Bylo to dva měsíce před naší sametovou revolucí. Naše země stále ještě více méně spala (minimálně na povrchu), ale Polsko již bylo delší dobu v pohybu. Přesto se musím přiznat, že jsem byl mírně zklamán z toho, že jsem při své zářijové návštěvě ve Varšavě nenašel jasnou transformační vizi (jinými slovy, projekt tržní ekonomiky, a jak jsem vždy zdůrazňoval, bez adjektiv). Později jsem si to vysvětloval jako důsledek specifických polských podmínek v 80. letech, po úspěchu Solidarity: polští reformní ekonomové, budoucí členové první polské postkomunistické vlády, byli po mnoho let v různých vládních reformních komisích (vytvářených ještě starými vládami) a navíc byli schopni udržet si své akademické pozice, zatímco lidé jako já si v žádném případě takové postavení v Československu udržet nemohli. Toto naše nepodílení se na 80. letech nevyhnutelně muselo radikalizovat naše postoje.
Koncipovat a provádět reformy uvnitř existujícího ekonomického systému je však něco úplně jiného než transformace systému jako celku. Toho jsme si my byli velice dobře vědomi. Když byla v Praze v prosinci 1989 ustavena první nekomunistická vláda, začal jsem být tak zaměstnán naší vlastní transformací, že jsem vývoj v Polsku přestal seriózně a systematicky sledovat. Nemohl jsem si však nevšimnout relativní politické nestability v Polsku (byl jsem krátkou dobu místopředsedou vlády a většinu času premiérem, ale potkal jsem se za tuto dobu – pokud se nepletu – s osmi polskými ministerskými předsedy). Počátek – se všemi svými nadějemi, spojovanými s velice úspěšnými aktivitami Leszka Balcerowicze a celé jeho reformní skupiny – vypadal v Polsku velmi optimisticky, avšak tyto naděje se pomalu vytrácely. Alespoň v pohledu zvenčí.
Nazvali jste svůj projekt ,,Polská transformace. Od nejistoty k úspěchu“. Pravděpodobně jste slovo nejistota vybrali zcela záměrně. Slovník říká, že ,,nejistota je stav vzrušení či úzkosti plynoucí z nevědomosti o tom, co se stane v brzké budoucnosti“. Když jsem si poprvé a příliš rychle přečetl pozvání, abych se zúčastnil Vašeho projektu, nadpis – v angličtině – jsem pochopil nepřesně. Nebral jsem jej jako nejistotu, ale jako ,,přerušení“ (ze sobě podobných anglických ,,suspense“ a ,,suspension“) Abych opět citoval BBC English Dictionary: ,,přerušení (suspension) něčeho je aktem odkládání nebo pozastavení“. Jak vidím, mýlil jsem se, ale přesto si myslím, že tato má nezamýšlená chyba nebyla pouze chybou – podvědomě reflektovala mé chápání polského transformačního procesu, který se podle mého názoru vyvíjel nikoli ve dvou fázích ,,nejistota – úspěch“, ale spíše ve třech, ,,nejistota – přerušení – úspěch“.
Lidé, kteří vědí o Polsku mnohem více nežli já, budou bezpochyby kriticky zvažovat, zda mám pravdu, či nikoli, když formuluji takovou hypotézu. A já jejich názor samozřejmě budu akceptovat. Nebudu proto ani teď diskutovat o dynamice polského transformačního procesu, resp. o jejích příčinách. To by byla otázka pro seriózní studii, kterou nejsem – z mnoha důvodů, včetně mé nedokonalé znalosti polštiny – schopen napsat. Ale nemohl jsem nevidět některé problémy: relativně vysokou makroekonomickou nestabilitu projevující se ve srovnání s Českou republikou daleko vyšší mírou inflace, nezanedbatelné potíže státního rozpočtu, vysokou míru nezaměstnanosti (která byla – navzdory mnoha milionům Poláků odcházejících za prací do zahraničí – několikanásobně vyšší než u nás), a v neposlední řadě absenci velké privatizace (privatizace velkých průmyslových podniků). Bylo to důsledkem zděděných strukturálních poruch polské ekonomiky nebo byly zpomalení a/nebo nedostatky konceptu a realizace transformačního procesu způsobeny z ideových důvodů? Nechci riskovat při snaze odpovědět na tuto otázku, ale někdo na ni jistě odpověď má. Já nikoli.
Dnes je Polsko úspěchem. Skutečnost, že se Polsko, jako jediná země v Evropě, úspěšně vyhnula recesní pasti během nedávné světové finanční a ekonomické krize (na rozdíl od naší země, která zůstává v této pasti i nyní), si zaslouží být zdůrazňována a oceňována. I občasný návštěvník Polska vnímá viditelný ekonomický vzestup, obzvláště na venkově. Je to polský úspěch, ale my si všímáme i toho, že Polsko bylo relativně efektivní ve využívání peněz z EU (opět, ve srovnání s Českou republikou). Polsko bylo také úspěšné ve formulování vlastní zahraniční politiky a v jednání jako subjekt (nikoli pouze jako objekt) mezinárodních vztahů. Má k tomu lepší historické předpoklady.
Je tento pozitivní vývoj důsledkem nového jasného politického programu nebo je to díky zdravé a spontánní evoluci, která reflektovala některé hluboce zakořeněné pozitivní rysy polského charakteru, jakmile to vnější podmínky dovolily? Nemám odpověď. Můj pocit je, že jedním z důležitých faktorů je relativně vysoká míra politické jednoty v zemi (navzdory všem politickým soubojům, které každodenně vidíme v médiích), která dává politikům relativně silný mandát.
V každém případě přeji Polsku a polskému lidu dlouhé pokračování posledních let růstu a prosperity.
Václav Klaus, český překlad příspěvku pro polský projekt „Polish Transformation. From Suspense to Success.“ THINKTANK a Centre for International Relations, Varšava, červen 2014.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: klaus.cz