Pokud se v poslední době množí (např. Česká justice 7. 5. 2015: „Občané i realitní firny se ocitli kvůli žalobě na diskriminaci v patové situaci, mají strach“) stížnosti na to, že současný výklad antidiskriminačního zákona (alespoň od těch, kteří ho vykládají) způsobuje právní nejistotu, pokud jde o nájmy bytů, pak jde jistě o vážný výkladový problém.

Před pokusem o složitý výklad právní normy doporučuji – bez ambicí na nalezení vyčerpávajícího řešení - podívat se na problém jakoby z druhé strany. Pronajímatel se rozhodne, že si prostě nepřeje, aby v jeho domě bydleli Vietnamci, Poláci, Němci nebo Romové a nehodlá s nikým z nich uzavřít nájemní smlouvu. Je to jeho vůle ohledně dispozice s jeho majetkem, je to jeho volní rozhodnutí. Jistě není správné a není „korektní“ ve smyslu obecně pojatého humanistického přístupu ke společnosti a k lidem. Podle míry svého osobního zaujetí a postoje k tomu můžeme zaujmout různé stanovisko: od pokrčení ramen až k považování takového člověka za xenofobního rasistu, kterému nepodáme ruku. Vše je možné.

Ale co právo? Postoupila „justinace“ společnosti už tak daleko, že by to byly soudy, které budou povolány k řešení i morálních a etických problémů? Majitel nemovitosti nemá žádnou zákonnou povinnost uzavřít ohledně své nemovitosti jakoukoliv smlouvu s kýmkoliv, a to ani tehdy, pokud navenek projevil úmysl nějakou smlouvu uzavřít (zveřejní např. inzerát, že pronajme byt). O žádný veřejný příslib se v tomto případě nejedná. Nemá-li však povinnost smlouvu vůbec uzavřít, pak z logiky věci nemá ani žádnou povinnost uzavřít ji s konkrétní osobou. Kdyby existoval právní předpis, který by např. pronajímateli v případě, že zveřejní úmysl pronajmout byt, ukládal povinnost uzavřít nájemní smlouvu s tím, kdo prokazatelně první projeví úmysl ji uzavřít, byla by situace asi jiná. Takový právní předpis však zatím neexistuje.

Co říká Antidikriminační zákon? Doslova: Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. Pronajímatel má tedy, podle tohoto zákona za povinnost nezacházet s nikým – v tomto případě se zájemcem o nájem bytu – méně příznivě, než by zacházel s jinými. Ale on nemá žádnou povinnost s někým jakkoliv zacházet, ať již vice či méně příznivě! Nemusí dělat nic. A pokud tak chce činit, jsou jeho důvody jaksi zcela v mimoprávní oblasti, a proto tedy jsou, pokud nejsou veřejně deklarovány, nezjistitelné a tedy neprokazatelné. Pocházejí z jeho povahy, vůle, znalostí, předsudků, vědomosti, zkušenosti ect..ect., tedy z oblastí dosud (a lze doufat, že i nadále) právem neregulovaných. Na autonomii vůle je ostatně civilní právo založeno…

Vlastnictví jistě zavazuje, ale tento ústavní princip, nemá-li být pouze deklaratorní, musí najít svoji odezvu v zákonné úpravě. Já ji spatřuji třeba v ustanovení § 2235 nebo § 2239 obč. zák. (omezení vlastnického práva, zakázaná ujednání), ale nikde v právu nenalézám (a nehodnotím, zda to je dobře nebo špatně) zákonné omezení vlastníka nemovitosti při samotném úmyslu nájemní smlouvu uzavřít. Samozřejmě mimo případů nájemní smlouvy k témuž bytu již jednou uzavřené nebo § 747 (potřebný souhlas druhého z manželů s nakládáním s nemovitostí), které však s diskriminací nemají nic společného.