Jistě lze ocenit snahu, se kterou se vláda snaží napravit vše, co bylo v problematice sociálního bydlení zanedbáno, ale současně je nezbytně třeba žádat, aby se tak stalo s ohledem na reálný stav společnosti a při zachování jednoty a přehlednosti právního řádu. Zde mám na mysli především ohled k nové situaci, kterou přinesl nový občanský zákoník, a která v dosavadních návrzích a představách zjevně není respektována.

Zaráží především, že z úst různých představitelů vlády slyšíme odlišná prohlášení svědčící o tom, že zatím zde nepanuje jednota ani v cílech, ani v prostředcích. Tak slyšíme o nové výstavbě sociálních bytů (J. Dienstbier: „Významnou roli bude hrát připravovaný integrovaný regionální operační systém, z tohoto zdroje bude možné postavit nebo rekonstruovat 3000 bytů po celé republice.“) za situace, kdy obce mají stovky bytů neobsazených a nemělo by být technicky žádným problémem rodiny, které žijí na ubytovnách, zde umístit. Odpověď na otázku, proč se to neděje, je odbývána poukazem na xenofobii a rasismus, aniž by se přihlédlo ke skutečným příčinám. Na straně jedné čteme ve vládní Koncepci sociálního bydlení v ČR, že chybí „vhodné domy pro sociální bydlení, v nichž jsou některé funkce bydlení sdíleny uživateli společně“ a na jiném místě čteme, že „byty pro účely sociálního nesmí být substandardní kvality, neboť podle práva by se jednalo o diskriminační opatření ve smyslu nerovného přístupu“. Společné bydlení s jinými nájemci není snad „substandard“? Jedno, nebo druhé. Na straně jedné zde čtu, že je preferován „princip nesegregace“ a „u sociálního bydlení nesmí docházet ke kumulaci ohrožených osob v jednom místě“, na straně druhé tvrdí náměstkyně ministryně práce Zuzana Jentschke Stöcklová, že „pokud byt získá statut sociální, bude ho mít navěky“. To je nesmysl. Dům s „navěky“ sociálními byty však není nic jiného než ghetto a segregace…

Nejen budoucí koncepce sociálního bydlení, ale především praxe řady neziskových organizací, které se snaží situaci nemajetných osob zlepšit, počítá s tzv. „tréninkovým“ nebo „postupným“ bydlením, tedy s tím, že někteří lidé nejsou schopni žít v běžných bytech samostatně (Armáda spásy: „Naučit se samostatně bydlet, není jen placení nájemného a nákladů na bydlení.“). Je totiž docela rozšířenou praxí, že obce, ale i soukromí pronajímatelé dávají „do nájmu“ byt takové neziskové organizaci (právnické osobě), která jako podnájemce ubytovává další osoby (neplatiče nájemného, osoby poškozující byty) bez práv nájemců bytů a současně se jim snaží poskytnout sociální služby. To je sice užitečné, ale zcela nezákonné nejen podle současné právní úpravy (§ 2235 odst. 1), ale i podle platné judikatury (např. rozsudek NS ČR ze dne 26. 10. 2006 ve věci 26 Cdo 1973/2006 a další), ze které plyne, že byt je možné dát do nájmu pouze fyzické osobě, která zde uspokojuje svoji potřebu bydlení. Nový právní stav bytu, který má „nájemce“ byť jen na přechodnou dobu, po dobu „tréninku“ na samostatné bydlení, který má omezená práva, neboť se na něj nevztahují „Zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu“ podle OZ, a který musí strpět omezení plynoucí z jeho postavení, tedy např. kontroly v bytě apod., dosud v platném právu upraven není. S existencí osob, které z různých příčin nemohou mít stejná práva jako ostatní nájemci bytů v domě a nejsou podnájemci řádných nájemců bytů, naše právo dosud nepočítá. A jelikož v souvislosti s přípravou zákona o sociálním bydlení se nikde nehovoří o potřebě novelizovat některá ustanovení občanského zákoníku, zdá se, že vláda jej hodlá nepřímo novelizovat zákonem o sociálním bydlení, což bych považoval za nepřípustné.