Uvěřili tehdy falešným slibům podnikatele se dřevem Magyarlyho, zažili éru monarchie a Ceauşescův totalitní režim. Rumuni je ale považují za Čechy, Češi zase za Rumuny a jejich snahu získat zpět naše občanství komplikuje nedůstojné přezkušování z toho, co nezná a neví leckterý Čech, který se narodil a celý život žije v Česku. Navštívili jsme české vesnice Gernik, Svatou Helenu, Eibenthal, Bígr a Rovensko. Nestihli jsme již navštívit poslední českou vesnici na rumunské straně Dunaje – Šumici a vesnice v srbském Banátu na pravém břehu Dunaje. Takže příště.

Jak se tu žije? Mladí odcházejí a snaží se začít žít svůj život ve své staré vlasti. Tam, kde jsou životní podmínky a příležitosti mnohem příznivější. Přesto jich stále ještě mnoho zůstává a snaží se zde žít (či přežívat?). Ale i tak se Banát pomalu vyklidňuje, doly na měď a černé uhlí byly zavřeny, k obživě zbývá jen zemědělství a turistika. Navzdory tomu jsou české vesnice v této oblasti mnohem civilizovanější a evropštější než ty rumunské.

Problémů, se kterými se musí obyvatelé českých vesnic v Banátu potýkat, je ale mnohem více. Do Gerniku, Eibenthalu, Bígru a Rovenska musíte od Dunaje (či z druhé strany hor) vystoupat po desítkách kilometrů cest, které prakticky cestami nejsou. Bez terénního vozu je to velice obtížné. Víc se sem hodí těžká vojenská technika, či tradiční kravské a koňské povozy. Dostat se tedy za prací, do škol, k lékaři, na nákup je dobrodružnou výpravou. Cesty jsou lemovány křížky. Ne však na památku těch, co zahynuli při nějaké dopravní nehodě, ale těch, kteří se nestačili včas dopravit k lékaři. Vzdělanost, kulturu, tradice a obyčejnou lidskou sounáležitost na těchto výspách civilizace uvnitř Evropy udržují školy, kostely ale i obyčejné hospody (tam, kde ještě fungují). Až i ty zaniknou, skončí i ti, kteří zde doposud každodenně skromně a potichu hájí svoji obyčejnou existenci.