Uvěřili tehdy falešným slibům podnikatele se dřevem Magyarlyho, zažili éru monarchie a Ceauşescův totalitní režim. Rumuni je ale považují za Čechy, Češi zase za Rumuny a jejich snahu získat zpět naše občanství komplikuje nedůstojné přezkušování z toho, co nezná a neví leckterý Čech, který se narodil a celý život žije v Česku. Navštívili jsme české vesnice Gernik, Svatou Helenu, Eibenthal, Bígr a Rovensko. Nestihli jsme již navštívit poslední českou vesnici na rumunské straně Dunaje – Šumici a vesnice v srbském Banátu na pravém břehu Dunaje. Takže příště.
Jak se tu žije? Mladí odcházejí a snaží se začít žít svůj život ve své staré vlasti. Tam, kde jsou životní podmínky a příležitosti mnohem příznivější. Přesto jich stále ještě mnoho zůstává a snaží se zde žít (či přežívat?). Ale i tak se Banát pomalu vyklidňuje, doly na měď a černé uhlí byly zavřeny, k obživě zbývá jen zemědělství a turistika. Navzdory tomu jsou české vesnice v této oblasti mnohem civilizovanější a evropštější než ty rumunské.
Problémů, se kterými se musí obyvatelé českých vesnic v Banátu potýkat, je ale mnohem více. Do Gerniku, Eibenthalu, Bígru a Rovenska musíte od Dunaje (či z druhé strany hor) vystoupat po desítkách kilometrů cest, které prakticky cestami nejsou. Bez terénního vozu je to velice obtížné. Víc se sem hodí těžká vojenská technika, či tradiční kravské a koňské povozy. Dostat se tedy za prací, do škol, k lékaři, na nákup je dobrodružnou výpravou. Cesty jsou lemovány křížky. Ne však na památku těch, co zahynuli při nějaké dopravní nehodě, ale těch, kteří se nestačili včas dopravit k lékaři. Vzdělanost, kulturu, tradice a obyčejnou lidskou sounáležitost na těchto výspách civilizace uvnitř Evropy udržují školy, kostely ale i obyčejné hospody (tam, kde ještě fungují). Až i ty zaniknou, skončí i ti, kteří zde doposud každodenně skromně a potichu hájí svoji obyčejnou existenci.
Můžeme jim nějak pomoci? Může jim pomoci Česká republika, může jim pomoci Evropská unie? Když už na to nestačí jejich nová vlast Rumunsko? Zase toho tak moc nepotřebují. Potřebují cesty, po kterých se dá jezdit běžnými dopravními prostředky. Pomohla by ale i technika, která zvládne tento těžký terén.
Potřebují spojení se světem éterem. Mobilní operátoři prakticky tuto oblast nepokrývají, asi je z hlediska jejich byznysu nezajímavá. Potřebují pitnou a užitkovou vodu, které je někdy na kopcích, kde stojí vesnice, nedostatek. Potřebují řešit otázku odpadů, které zatím končí ve stržích a lesích, potocích a bystřinách.
Potřebují školy, kde se bude mluvit česky, a kde se budou scházet a komunikovat spolu všechny generace. A ty zase potřebují české učitele a podporu našeho ministerstva školství.
Potřebují ale také práci, která by jim dala obživu. Tradiční zemědělství ve špatně přístupném terénu a zatím ne příliš rozvinutá turistika nestačí. Je potřeba podpořit i drobnou řemeslnou výrobu a vybudovat alespoň minimální infrastrukturu. Pomáháme kdekomu na jiných kontinentech, co kdybychom pomohli našim krajanům, kteří jsou možná leckdy více Čechy než my zhýčkaní tady doma. Zájem o Banát pomalu narůstá. Při této naší misi jsme narazili na několik Čechů, kteří sem pravidelně jezdí, protože se tu rozhodli chalupařit. Potkali jsme pracovníky organizace Člověk v tísni, kteří pomáhají jednak s humanitárními projekty a provádí turistické značení této oblasti. Setkali jsme se s pracovníky našeho zastupitelského úřadu z Bukurešti. Během našeho pobytu zde byla i ostravská redakce České televize, která natáčela dokument o masopustu v Gerniku. To vše je ale stále zoufale málo.
Psali jsme:
_profil_top.jpg)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miroslav Krejča - profil
