Odhaduje se, že za celou známou historii lidské civilizace bylo doposud vytěžena cca 192 000 tun zlata. Převážná většina tohoto zlata se měla vytěžit až od druhé poloviny 19. století.

Na území dnešní České republiky se zlato dobývalo již od pravěku. Zlato se rýžovalo prakticky po celém území Čech, Moravy i moravského Slezska. Hlubinně se těžilo v Kašperských Horách, v Jílovém u Prahy (zde byla těžba ukončena v roce 1968), rýžovalo se u Předína u Třebíče, v potocích Českomoravské i Drahanské vysočiny, v podhůří Jeseníků a ve Zlatých Horách se těžilo i hlubinně.

V roce 1934 byla cena zlata stanovena na základě zlatého obsahu amerického dolaru. Za jednu trojskou unci čistého zlata (31, 1034768 gramu) se tehdy platilo 35 dolarů. Ovšem tato cena zlata platila pouze do 15. srpna 1971. Toho dne vláda USA deklarovala zrušení směnitelnosti dolaru za zlato a v prosinci 1971 ohlásila devalvaci dolaru o 7,89 % oproti zlatu a v únoru roku 1973 oznámila další devalvaci dolaru o 10%. Tyto devalvace zdaleka nevyrovnaly rozpor mezi cenou zlata na oficiálním trhu a od března 1968 na volném trhu zlata. Naopak volná, de facto skutečná cena zlata rostla již od počátku 70. let až do roku 1980, kdy cena zlata za jednu trojskou unci činila již 608 dolarů.

V současnosti se cena zlata za jednu unci pohybuje cca 1220 amerických dolarů a vzhledem k vývoji světového hospodářství a propadu akciových trhů, lze očekávat další finanční krizi a tím pádem i růst ceny zlata.

Dříve bývala měřítkem úspěšného hospodaření státu hodnota jeho zlatého pokladu. V některých státech to platí dodnes.

Zlatý poklad Československa vznikal postupně v první polovině 20. století. V roce 1919 nemělo Československo skoro žádné zlaté rezervy. Z bývalé Rakousko-Uherské banky později obdrželo 12 057,3 kilogramů zlata. Po roce 1920 probíhala sbírka na zlatý poklad republiky. V prvních měsících sbírky se vybralo 94 520 zlatých mincí a vládou vypsaná 4% půjčka ve zlatě a valutách vynesla 3260 kg zlata. V roce 1926 měla Československá republika v nově založené Národní bance československé již čtyřicet tun měnového zlata.

Bezprostředně před Mnichovským diktátem čtyř velmocí vůči Československu, měla ČSR (podle údajů Národní banky československé z 15. září 1938) v držení celkem 96, 6298 tuny zlata. Větší část zlata byla uložena v zahraničí (ve Velké Británii, ve Švýcarsku či v Belgii). Slovenská část československého zlata byla v roce 1944 deponována ve Švýcarsku.

Dne 15. března 1939 vstoupila německá vojska do českých zemí a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Ještě před tímto datem podlehlo Česko-Slovensko německým výhrůžkám a převedlo do Deutsche Reichsbank, kromě deviz v hodnotě 15 000 000 Kčs, také více jak 14 tun požadovaného zlata – přesně 14 536 kg. O něco později, dne 20. března 1939, bylo ve švýcarské Basileji převedeno z československého zlata tam uloženého na účtu vedeném u Bank of England na účet Deutsche Reichsbank 23 087,3 kilogramů zlata. V červnu 1940 odvezli Němci z Národní banky v Praze 6,376 tuny zlata (převážně ve zlatých mincích) a na podzim téhož roku odvezli dalších 1,009 tuny zlata. V prvním roce Protektorátu musela Národní banka „prodat“, na krytí protektorátních závazků vůči německé říši, 12,58 tuny zlata, atd. Celkem tak v letech 1939 – 1945 získalo Německo z bývalého československého pokladu 42, 899 tuny ryzího měnového zlata.

Po skončení II. světové války se část zlatého pokladu vrátila do Československa. Konkrétně v roce 1948 nám Tripartitní komise vrátila jako zálohu více něž 6 tun našeho zlata, převážně ve zlatých mincích. Poslední část československého zlatého pokladu (18,4 tuny zlata, z toho 10 tun ve zlatých cihlách a zbytek ve zlatých mincích – cca 1 milion a 500 tisíc kusů) převzal dne 20. února 1982 ve Švýcarsku zmocněnec vlády ČSSR od zástupců vlád USA, Velké Británie a Francie. Tak se po dlouhých letech jednání vrátilo československé zlato do  ČSSR. Aby se československé zlato mohlo vrátit domů, tak bylo nutno předem USA zaplatit za jejich pohledávky více jak 80 miliónů dolarů a Velké Británii více jak 24 miliónů liber – za znárodněný majetek jejich občanů v letech 1945 a 1948, a také za náklady vynaložené na vyzbrojení a financování čs. vojáků, kteří bojovali ve Velké Británii proti nacistickému Německu, z nichž mnozí tam položili své životy!?!

Po rozpadu Československa v roce 1992 bylo cca 102 tun měnového zlata rozděleno mezi ČR a SR v poměru 2 : 1. Česká republika měla získat 68 tun a Slovenská republika měla obdržet 34 tun zlata.  Na základě vyčlenění 7,492 tun z děleného zlata obdržela ČR ve finále 63,289 tuny a SR 39,137 tuny zlata. Později se ještě dělilo zlato z jiných finančních operací a SR tak získala ještě  4,5 tuny zlata, které tehdejší premiér ČR Miloš Zeman slavnostně předal svému slovenskému protějšku Mikuláši Dzurindovi. Slovenská republika své zlato vlastní i dnes! Česká republika se většiny svého měnového zlata zbavila již v roce 1998!?!

Ještě v lednu roku 1998 vlastnila Česká národní banka (ČNB) cca 69,5 tuny zlata. Ve stejném roce  jsme na základě rozhodnutí rušené Tripartitní komise jako konečné vyrovnání obdrželi ještě 330 kg zlata, které jsme ovšem zase obratem prodali za 100 milionů korun.

Během toho roku ČNB, vedená guvernérem Tošovským, ve dvou etapách prodala, údajně za mimořádně výhodných podmínek 56 tun zlata!!! V první fázi prodala 31 tun zlata, vlastně je vyměnila se Spolkovou republikou Německo za dluhopisy?!? Za dalších 25 tun zlata poté ČNB nakoupila  obligace EU (Eurobonds)!!! Podle studie britského historika Martina D. Browna jsme  k tomuto prodeji našeho zlata dospěli „na základě údajně spolehlivé rady od Světové banky, a také pro možnosti tvůrčího účetnictví, jaké nabízejí obligace EU...“?

Jedním z úkolů ČNB je rovněž správa devizových rezerv státu, které má udržovat a eventuálně zvyšovat jejich hodnotu. O jejich snižování se nikde nemluví!! Devizové rezervy se skládají z cenných papírů, denominovaných v cizích měnách, z hotovosti a zlata. Prodej cca 56 tun měnového zlata České republiky byl mimo jiné odůvodněn pravděpodobným poklesem hodnoty zlata na světových trzích, s ohledem na zvažovaný prodej zlatých rezerv zeměmi, které měly nově vstoupit do Evropské měnové unie!!! Prodej zlata se ovšem nekonal a cena zlata postupně roste. Uvedené odůvodnění prodeje našeho zlata vypadá jako výmluva nějakého diletanta!!

V roce 1998 se 1 trojská unce zlata prodávala v průměru za cenu 323 dolarů a celkový výnos z prodeje 56 tun zlata činil cca 16,4 miliardy korun. Při dnešní ceně cca 1220 dolarů za trojskou unci zlata by výnos činil více než trojnásobek, asi 52,8 miliardy korun!

Co k tomu říci? Je to vůbec možné? Bylo vedení ČNB v té době při smyslech nebo pod vlivem drog či nějakého halucinogenu? Bylo vůbec nutné prodávat zlatý poklad republiky? Byl to zištný úmysl nebo dokonce trestné spolčení s cílem se obohatit na úkor České republiky a jejich občanů? Vždyť většina ostatních států světa, s výjimkou Velké Británie a několika dalších států, zlato naopak nakupovala!! V ČNB zůstalo po této transakci pouze cca 14 tun zlata!

Prodej zlatého pokladu republiky, jednoho ze symbolů naší státnosti, zavání trestnou činností s úmyslem poškodit Českou republiku. Naše zlaté rezervy měly daleko větší hodnotu než pouze finanční. Byly symbolem historie státnosti našeho státu, naší tisícileté kontinuity a nezávislosti. Navíc numismatická a historická hodnota cca 10 tun zlatých mincí byla a je nevyčíslitelná. Jak to, že si toho nevšimly specializované policejní útvary zabývající se korupcí a organizovaným zločinem a nezahájily vyšetřování?

Kdo vlastně tvořil bankovní radu ČNB, která o prodeji zlatého pokladu České republiky rozhodla? Byli to členové bankovní rady – Ing. Ota Kaftan, Ing. Jiří Pospíšil, CSc., Ing. Miroslav Hrnčíř, DrSc., Luděk Niedermayer, viceguvernéři ČNB Ing. Jan Vít a Ing. Pavel Kysilka a guvernér ČNB Ing. Josef Tošovský.

Bývalý guvernér ČNB Ing. Josef Tošovský schválil prodej cca 56 tun zlata krátce před koncem svého funkčního období a brzy poté se stal ředitelem jedné švýcarské banky. Přitom prodej našeho měnového zlata – národního pokladu, včetně zlatých mincí, údajně směřoval právě do Švýcarska. Kupodivu po několika letech jedna švýcarská banka uspořádala specializovanou aukci zlatých mincí z oblasti Českého království a Moravského markrabství a vydala k tomu krásný katalog. Není to divné?

A tak se díky účasti několika našich sběratelů mincí na aukci ve Švýcarsku, podařilo částečně zmapovat o co naše republika přišla, a co vše bylo zašantročeno několika nezodpovědnými členy  bankovní rady ČNB a o co Čechové, Moravané a Slezané přišli. Je zarážející, že kolem podivného prodeje našeho zlata chodí všichni potichu a bojí se na tuto divnou transakci poukázat. Proto jsem přesvědčen o nutnosti zahájit vyšetřování této kauzy, de facto, „zlatého tunelu“, jehož prostřednictvím náš stát přišel o zlatý poklad republiky.

Ještě v roce 2007 měla ČNB v držení 5,84 tuny zlatých mincí, 1,68 tuny zlatých svitků a 5,62 tuny zlata, které bylo přechodně investováno. V roce 2010 informovala ČNB, že má v držení cca 12 tun zlata a dnes v roce 2016 je to již méně než 10 tun zlata. Místo aby ČNB vytvářela strategické státní rezervy a doplňovala zlatý poklad republiky, tak naopak zlato stále prodává. Je to paradox, neboť většina ostatních států zlato nakupuje.

Největšími držiteli zlata jsou: USA (8134 tun zlata), což tvoří 73 % jejich devizových rezerv, Německo (3338 tun), což tvoří 67 % jejich devizových rezerv, Itálie (2 452 tun), což tvoří 66 % jejich devizových rezerv, Francie (2435 tun), což tvoří 65 % jejich devizových rezerv, Čína vlastní (1743 tun zlata), Rusko (1393 tun), což tvoří pouze 14 % jejich devizových rezerv, Švýcarsko (vlastní více jak 1040 tun), Mezinárodní měnový fond ( drží více jak 2907 tun) a řada států zlato stále nakupuje. Nejvíce své zlaté rezervy doplňují Čína a Rusko.

Malé Nizozemsko mělo v roce 2010 celých 612,5 tuny zlatých rezerv (což činilo 55,8 % jeho devizových rezerv) a Slovenská republika tehdy držela 31,8 tun zlata (což činilo 62,8 % jejích devizových rezerv). Česká republika v roce 2010 držela 12,7 tun zlata (což tehdy tvořilo 1,2 %  našich devizových rezerv. Dnešních necelých 10 tun zlata tvoří pouze 0,5 % našich devizových rezerv!!! Není to k pláči?

Z výše uvedeného vyplývá, že bankovní rada ČNB konala v úplném rozporu s cíli, které měla naplňovat. Místo aby zvyšovala zlaté devizové rezervy, tak je snížila na minimum. A já se ptám Cui bono? V čí prospěch? Dozvíme se to někdy? Anebo je to už zameteno pod koberec?