A vlastně je to logické. Ani čeští euroskeptici nechtějí z unie vystoupit (ať již kvůli kohezním miliardám, volnému cestování či vývozu zboží) a jak by provedli „demontáž unie“ nemají ani sami jasnou představu. Zato zakázat přijetí eura, či slíbit pevnou korunu „na věčné časy a nikdy jinak“ je dobrá vábnička pro většinově proti Unijně naladěné Čechy. To, že naše země je na vstup do měnové unie dobře připravena a nejen naše ekonomika, ale i občané by z něj měli prospěch, jde stranou.
Snad jen v období prázdnin by hojně cestující češi byli asi k euru zřejmě milosrdnější – platit poplatky za nákup potřebných eur není lákavé a ještě méně příjemné je sledování kurzových lístků a hádání, kdy je ta správná doba pro nákup.
Nicméně přesvědčení, že přijetí eura přinese růst cen, je jedním z pilířů podpory zachování koruny. Tyto obavy ale nejsou na místě. Nepotvrzují je zkušenosti zemí, euro nedávno zavádějících - odhady pro růst cen při zavedení eurových bankovek a mincí jsou v řádu desetin procena (u Estonska 0,3%, Slovenska 0,25% a Malty 0,2%). Navíc v růstu cen mu brání i celý balík pravidel, určený právě proti této hrozbě (třeba dlouhé období zveřejňování cen v obou měnách).
Pohled do statistik ukazuje, že v případě 5 zemí, které euro od roku 2007 zavedly, byla u 3 z nich inflace ve 3 letech od zavedení eura dokonce v průměru nižší než v letech předtím (průměr 5 let), u Malty o několik desetin vyšší a u Kypru stejná. Zjevně platí, že inflaci ovlivňují zásadněji další faktory, než změna obíhající měny.
Dokumentuje to i rozdíl mezi českou inflací a růstem cen na Slovensku. Ten byl v průměru jak před Slovenským přechodem na Euro tak po něm odlišný jen v řádu mírně nad půl procenta. V posledních letech, přesto, že se Slovensku dařilo lépe než naší zemi, se ještě více přiblížil k hodnotám v průměru kolem 2% ročně.
Přijetí eura však jistě znamená odstranění rizika výkyvů kurzu. Proto se některé ceny spíše sníží. Dnes totiž musejí obchodníci do cen zahrnovat kromě nákladu na směnu měny i riziko výkyvů kurzu. Náklady na toto riziko (oslabení koruny pro obchodníka sníží zisk) se přesouvají na slabšího v obchodním stavu – na zákazníka. Možnému poklesu některých cen, který naznačuje i pohled na ceny stejného zboží v zahraničí, přispěje i vyšší transparence cen, kterou euro přinese. Po zavedení eura u nás bude pro spotřebitele snazší „potrestání“ domácích obchodníků, budou-li nabízet zboží dráže, u konkurence ze zahraničí.
Samotné zavedení eura, tedy vydělení všech cen v korunách nějakým číslem (kurzem, ve kterém se euro zavede) a záměna Kč za velké E, ovšem žádnou novou hodnotu či prosperitu nezařídí. Ale k jistému posunu bohatství přesto dojde, ovšem jen uvnitř ekonomiky. Ukončení života koruny, která nám léta dobře sloužila, znamená převod zisků od bank k podnikům a občanům. Dnes všechny operace s eurem zahrnují větší či menší poplatek, obvykle ve formě rozdílu mezi kurzem pro nákup a prodej. Jeho výše jde od pár haléřů na mezibankovním trhu (a jen mírně vyšší částky pro velké klienty bank), přes desetníky pro malé firmy či zajišťovací operace, až po citelné, až korunové rozpětí třeba pro výměnu bankovek. Tyto příjmy bank, celkem v řádu miliard korun ročně (jsme země, která vyváží a dováží mnoho zboží), zmizí. A uspořené koruny nezmizí, nýbrž zůstanou podnikům a lidem. Vzhledem k tomu, že více peněz u podniků i lidí se u nás spíše promítne do zvýšení růstu ekonomiky či vzniku nových pracovních míst, než by tomu bylo u zisků bank. Proto tato změna bude mít zřejmě příznivý dopad na hospodářství. Což se nakonec projeví v kapsách lidí a jejich životní úrovni (stejně tak jako přínos možných vyšších investic, o kterých bude řeč později).
Jen těžko se tedy při bližším pohledu hledají důvody, které by racionálně vysvětlily silné obavy Čechů z eura. Navíc, kulturně i ekonomicky blízcí Slováci si dnes na euro opravdu nestěžují, i když jej přijali v ne zcela vhodnou dobu v ne zcela vhodném kurzu. To obtížnou vysvětlitelnost postoje většiny Čechů jen potvrzuje.
Ovšem o tom, zda by skutečně přijetí eura naší ekonomice spíše pomohlo nebo naopak ublížilo, rozhodují i jiné faktory. A o těch bude řeč příště.
Psali jsme:
RNDr. Luděk Niedermayer
autor: TOP 09
