Když jsem byl v letech 2005–2006 českým premiérem, pojímal jsem českou zahraniční politiku jako „politiku všech azimutů.“ Na rozdíl od následujících pravicových vlád jsem si uvědomoval význam a perspektivu zemí BRIC, a proto jsem také navštívil Čínu, Rusko, Brazílii a Indii a vedl jsem s představiteli těchto zemí plodná jednání.

Necelý půlrok po mé návštěvě v Pekingu navštívil Prahu v prosinci 2005 předseda čínské vlády. Čína tehdy měla o užší hospodářské styky s ČR velký zájem. Nevšiml jsem si, že by V. Havel v té době veřejně deklaroval své výhrady k takovémuto pojetí české zahraniční politiky.

Pokud dnes lidé z kruhů přátel pravdy a lásky vykládají, že ČR měla někdy od revoluce problém s otázkou uznání územní celistvosti Číny, nemluví pravdu. Žádná česká vláda se nikdy nehlásila k myšlence osamostatnění Tibetu (nebo dokonce Tchaj-wanu) či na jeho autonomii. Dokonce ani v době, kdy byl V. Havel československým prezidentem a kdy silně ovlivňoval zahraniční politiku státu. V. Havel nebyl romantik, ale realistický politik.