Připomeňme si úvodem, že cílem evropského systému obchodování s emisemi (EU ETS) je efektivní snižování emisí skleníkových plynů v členských státech EU, na Islandu a v Norsku. Tento systém má za cíl umožnit státům plnit závazky na snížení emisí skleníkových plynů přijaté v rámci Kjótského protokolu. EU ETS zahrnuje přes 11 000 zařízení ze sektorů energetiky, výroby oceli a železa, cementu a vápna, celulózy a papíru, sklo-keramického průmyslu, chemického průmyslu, rafinérií a letecké přepravy.
EU ETS podporuje inovace do nových technologií, které efektivně snižují emise a zároveň nutí ta odvětví, která patří mezi největší znečišťovatele, aby si každý rok kupovali emisní kvóty v rámci aukčního systému. Některé povolenky je ale možné přidělovat zadarmo a to především energeticky náročným průmyslovým odvětvím, u kterých bylo zjištěno, že představují značné riziko úniku uhlíku. Podniky by ovšem měly recipročně investovat do inovací a modernizace technologií, směřující ke snižování emisí skleníkových plynů.
O co tedy v celé záležitosti opravdu šlo? Evropská komise připravovala seznam odvětví průmyslu, která by měla být příjemcem bezplatně rozdělovaných povolenek. Jde o rozhodnutí v přenesené působnosti Komise, což je prováděcí předpis, který obvykle vůbec nepodléhá demokratické kontrole a do parlamentu se dostane pouze v podobě tzv. komitologie, tajuplného procesu, ve kterém se Evropský parlament může, ale také nemusí k materii vyjádřit formou tzv. námitky.
V praxi to znamená, že bez ohledu na důvod Parlament materiál zamítne nebo pustí dál. Nelze nic pozměňovat, opravovat, upravovat ani připomínkovat. Pouze udělit prosté ano nebo ne. Je to v zásadě hanebná procedura, kdy evropští občané ztrácejí kontrolu nad rozhodovacím procesem Evropské komise. V Parlamentu nemáme komitologii rádi a kde můžeme rozhodování v přenesené působnosti potlačit, rádi tak činíme. Bohužel tento způsob rozhodování mají nepochopitelně v oblibě ministři a hlavy členských států, protože jim, s trochou nadsázky, umožňuje prostřednictvím Evropské komise realizovat opatření, která by jim žádný parlament realizovat nedovolil.
Pokud i přesto chce Parlament ve věci něco konat, musí být skutečně jednotný a mít celkem dost odvahy. Komise totiž vždy používá stejný argument, a to nebezpečí z prodlení. Nikdo si už není ochoten uvědomit, že důvodem prodlení není zásah Parlamentu, ale pozdní předložení materiálu Komisí nebo předložení materiálu hodně nekvalitního. Oběma případům by teoreticky měla zabránit procedura, které se říká „posouzení dopadu“, anglicky Impact Assessment. Evropská komise je povinná svou prováděcí legislativu podle předem daných přesných pravidel nechat posoudit z hlediska dopadů na EU, její obyvatele, průmysl, životní prostředí atd. Takové EXPERTNÍ posouzení má poté Komise respektovat. Jedině tak je možné kompenzovat demokratický deficit rozhodování v přenesené působnosti.
Posouzení dopadu, které navíc nebylo přístupné veřejnosti, říká, že by měla být pro roky 2015 - 2019 některá odvětví vyňata ze seznamu oboru ohrožených únikem uhlíku. Znamenalo by to úsporu přibližně 5 miliard euro z veřejných rozpočtů. Ovšem Evropská komise v tomto případě výsledky posouzení dopadů nerespektovala. Samozřejmě jsem proti tomu ve výboru ENVI, jehož jednání jsou otevřená a dostupná online, velmi hlasitě protestoval nejen já, ale i řada mých frakčních kolegů.
Jestliže totiž Evropská komise nebude respektovat svá vlastní posouzení dopadu, může to znamenat jen jedno. Místo aby v Evropě rozhodovali odborníci, budou rozhodovat lobbisté. To pokládám za absolutně nepřijatelné, protože konce takového rozhodování by mohly být opravdu trpké. V úvodu článku webového deníku E15 zaznívá poněkud impresivní pláč nad potenciální ztrátou nebohého průmyslu. Neříká se ale, jakého průmyslu se má tato ztráta týkat a nakonec ani z čí kapsy mají ony peníze pocházet. Přes velmi barvitý titulek je však v závěru článku uvedeno: "potíž je v tom, že Komise i poslanci střílí na cíl zahalený mlhou". A tato věta je skutečně pravdivá. Sama Komise totiž během diskuze připustila, že je schopna seznam průmyslu, kterému budou přiděleny povolenky zdarma, hbitě přepracovat v souladu s realitou. Vzhledem k tomu, že na stávajícím seznamu je až 95% veškerých evropských průmyslových podniků, je jasné, že minimálně části z nich jsou bezplatné povolenky přidělovány zbytečně. To deformuje celý systém obchodování s povolenkami a v důsledku i celou klimatickou politiku EU. Ta jistě není dokonalá, ale dokud budeme dotovat z vlastních kapes průmysl, který nejvíc znečišťuje, nedočkáme se ani lepšího prostředí pro život, ani snižování emisí skleníkových plynů.
Nešlo tedy o to, zrušit bezplatné povolenky, nebo ohrozit nějak konkurenceschopnost některého průmyslového odvětví. Šlo o dočista jiný a vlastně mnohem hlubší problém, který zasahuje samotnou podstatu evropské demokracie. Šlo a jde o to, aby Komise respektovala odborné studie více než lobbyistické tlaky některých odvětví průmyslu. Celý pokřik totiž plyne z toho, že chce někdo průmyslu vzít bonus v podobě bezpracného zisku z budoucího prodeje povolenek přidělených zdarma. Pokřiku lobbistů se v tomto případě samozřejmě nelze divit. Čemu se ale divit lze, je hlasování těch europoslanců, kteří námitku nepodpořili. Ti totiž souhlasí s tím, že daňoví poplatníci celé EU tento sladký bonbonek, v podobě bezpracného a neodůvodněného zisku některých průmyslových odvětví, ze svých kapes zaplatí. Skutečně se divím, že média hájí šedé zóny, zákulisní lobbying a netransparentnost a zároveň peskují někoho, kdo žádá odbornost, demokratické rozhodování a ohled na kapsy běžných daňových poplatníků, kteří do nich mají v důsledku ekonomické krize mnohdy dost hluboko.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
