Zatímco USA činí ve struktuře našeho zahraničního obchodu 3%, Německo prakticky 40% (tedy objem srovnatelný v minulosti s SSSR) a německy mluvící země činí asi 51%. Abych byl úplně konkrétní, váha zahraničního obchodu s Německem je tak ohromná, že závislost našeho HDP na obchodu s Německem je 23%. Takovou míru závislosti nemá ani Rakousko.
Německá ekonomika má poměrně úplný výrobní cyklus, což na naši zem s neúplným výrobním cyklem působí deformujícím způsobem. Jinak řečeno, česká ekonomika je sice exportně orientovaná (podíl exportu na HDP je až 80% oproti 55% v Německu), ale struktura exportu je nepříznivá. Převažují komodity s nižší mírou přidané hodnoty, podíl finálních výrobků je malý, velmi poklesl vývoz velkých investičních celků. Dílo lidí, jako byl ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý, nese své shnilé ovoce. Náš průmysl se stal doplňkem průmyslové struktury německé. Aspoň že Německo je stabilní země a má vysoký podíl zpracovatelské výroby, zejména strojírenství, s nímž mohou české podniky kooperovat. Aspoň že tak.
V českém exportu klesl podíl rozvojových zemí, zejména arabského světa: rozvojové země činí jen asi 3% objemu našeho zahraničního obchodu. Co se v poslední době daří, je návrat na trhy bývalého Sovětského svazu, zejména pak Ruské federace. Ročně roste objem obchodu asi 5-6% s perspektivou ještě dalšího urychlení. V roce 2013 vyvezly údajně naše podniky do Ruské federace zboží za 116 miliard korun, my jsme z Ruska dovezli zboží (zejména suroviny) za 155 miliard korun. Saldo je tedy stále pasivní, ale dochází postupně k vyrovnání. Pro náš průmysl je výhodné, že už ani Ruská federace nemá úplný výrobní cyklus a musí u řady výrob spoléhat na subdodávky. Třeba i u takového oboru jako jsou jaderné elektrárny. Tam se nabízí velká příležitost pro naše podniky, které znají tento trh, znají rovněž mentalitu Rusů a při srovnatelné kvalitě jsou cenově zajímavé.
Vývoj zahraničního obchodu je tedy pro naši zaměstnanost klíčový, zejména poté, co se zmenšil objem našeho domácího trhu. Podle Eurostatu je u nás nezaměstnanost 6, 8% (což by bylo méně než v sociálně stabilizovaných státech jako třeba v Dánsku (7,2%), ve Švédsku (8%) a ve Finsku (8,3%). Podle Eurostatu se zjišťuje podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle, ten prý činí 6,8%. Jenže spousta našich nezaměstnaných už dávno vypadla z evidence a řada lidí svůj boj o místo na trhu pracovních sil vzdala. Navíc se u nás neustále mění metodika tak, aby výsledky vypadaly příznivěji.
Druhá metodika je ta, která vyjadřuje „podíl dosažitelných uchazečů o zaměstnání ve věku 15-64 let ze všech obyvatel ve stejném věku“. Podklady pro tuto statistiku jsou zjišťovány z úřadů práce. Podle Ministerstva práce a sociálních věcí byla v lednu nezaměstnanost 8, 6%. Problém je, že tato evidence na úřadech práce není úplná. Přiznala to v pořadu Hyde Park i ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová Tominová a prohlásila, že ministerstvo úplně přesnou představu nemá. Připustila, že nezaměstnaných může být klidně jeden milion. Rozdíl 370 000 osob!!! Připočteme-li rodinné příslušníky, pak podíl lidí, kteří u nás mají zkušenosti s nezaměstnaností, je značný. Ekonomicky aktivních osob (to není totéž co pracovní síla) je asi 5, 5 milionu.
Nejpodstatnějším fenoménem na trhu pracovních sil je to, že zmizela řada výrob a bylo zlikvidováno mnoho závodů, zejména průmyslových. Tímto způsobem jsme přišli odhadem asi o 750 000 pracovních míst. Podniky typu Poldi (23 000 pracovních míst), Škoda Plzeň (kdysi 50 000 pracovních míst), ČKD Praha (50 000 pracovních míst), Královopolská, První brněnská či VTŽ Chomutov se nedají tak snadno nahradit. V regionech vůbec není náhrada za továrny, které v nich pokrývaly většinově zaměstnanost (např. Žďárské strojírny). Pád těžkého, chemického a uhelného průmyslu citelné postihl pohraničí. Úpadek zasáhnul textilky, konfekční a obuvnický průmysl. V takovém Zlíně zůstal z velkých průmyslových podniků už jen Continental. Brno bývalo největším strojírenským centrem republiky, z jeho podniků přežil v podstatě jen Šmeral. Likvidace takřka monopolních poskytovatelů zaměstnanosti je problém zejména v pohraničí. Tržní fanatici tvrdili, že lidé půjdou za prací. Což o to, jistě by šli, ale brání jim v tom pár maličkostí- kde že jsou ta volná pracovní místa, nedostupnost dopravy a především neexistence rezervního fondu bytů.
Do procesu tvorby pracovních míst v regionech nutně musí vstoupit stát. Musí určit, které obory ekonomiky budou nosné, a vytvářet nová odvětví ve spolupráci s podnikatelským sektorem. Pobídky pro zahraniční investory byly málo účinné a do naší země přivedly většinou jen montovny, nikoli žádané výroby s vyšší mírou přidané hodnoty. V Zemanově době stát zaplatil za vytvoření jednoho takového pracovního místa touto cestou 4,5 milionu korun a k této sumě je třeba přičíst ještě 400 000 korun na technickou vybavenost místa. Hodně drahý špás.
Pro regionální programy se musí hledat i evropské podpůrné zdroje. Je třeba přemýšlet v rovině systému a kauzálních řetězců výrob a služeb. To se zatím neděje. O tom, jak k tomu přistoupit, se rozepíši příště.
Psali jsme:
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miloslav Ransdorf
